Podle jedné ze zaručených předpremiérových verzí lze pod iniciálami DD dešifrovat Dejvické divadlo a Vzkříšení vzniklo jako kolektivní dílo celého tvůrčího a hereckého týmu pod režijním vedením uměleckého šéfa Michala Vajdičky.
Podle jiné teorie, kterou odvysílala Česká televize, se naopak za pseudonymem Daniel Doubt skrývá reálný autor a improvizace je v představení minimum. Malá mystifikační hra s divákem? Ať už je pravda jakákoliv, pro výsledek má jen podružný význam.
Vzkříšení se zprvu jeví jako variace na již dříve zde viděné populární tituly, jen s dějem protentokrát situovaným do retro Ameriky blíže nespecifikovaných minulých dekád. Intelektuální prostředí evokuje útulná scéna se stěnami plnými knih a probíhající děje jako by po celou dobu volaly do hlediště: absurdita života předčí i nejbujnější fantazie spisovatelů!
Na půdě malého nakladatelství sledujeme čechovovské řetězce nešťastných lásek, jak je prožívají méně i více frustrovaní hrdinové. Redaktorka s velkými brýlemi a v nezbytném vytahaném svetru (Martha Issová) tajně miluje svého šéfa (Václav Neužil), jenže nakladatel má jedinou lásku, knihy, a jak sám doznává, ženy ani muži ho nepřitahují.
Do výrazně neatraktivní redaktorky je naopak vášnivě zamilován veleúspěšný kmenový autor šesti bestsellerů (Ivan Trojan). Šéf nakladatelství by pro svého vlajkového autora udělal, co mu na očích vidí, ale přesvědčit podřízenou redaktorku, aby byla k ceněnému spisovateli povolnější, se mu nedaří.
Dále v redakci vysedává věčně opilý outsider, neúspěšný tvůrce dětských knížek (Vladimír Polívka v alternaci s Matějem Hádkem) a usměvavý vrátný (Hynek Čermák), jenž si sní o své nedosažitelné celoživotní lásce, zatímco má v patách neúnavnou stíhačku, sousedku s pečovatelskými sklony. Poslední, kdo do děje vstoupí, jsou psychiatr a jeho decentní manželka, zdánlivě usedlý, spokojený pár.
Soubor Dejvického divadla už léta patří k absolutní herecké špičce, a potvrzuje to opět. Nejen mužské hvězdy Václav Neužil nebo Ivan Trojan, ale také dámská část souboru dokonale ovládá důvtipnou groteskní stylizaci: ať už je to Martha Issová v roli redaktorky ochotné nechat si z lásky k nakladateli své tělo popsat kapitolami z nového románu, Jana Holcová jako přízemní kuchařka a uklízečka pronásledující svou mužskou oběť, či Zdeňka Žádníková, která distingovanou psychiatrovu manželku obdařila suchým humorem i závanem smutku.
Vlastně všechny postavy inscenace, tak jak je zdejší herci ztvárňují, v sobě nesou zakletou dvojlomnost. Jako by si byly vědomy vlastní trapné směšnosti, ale zároveň nejsou schopny vystoupit ze sebe, ze svého prokletí citových karambolů a traumat.
Představení se rozjíždí slibně, kaleidoskop lidských umanutostí srší vtipnými dialogy, drobnými situačními gagy a pohybovými eskapádami. Kdyby zůstalo pouze u toho, mohla vzniknout svižná moderní variace na starší i novější klasiky, duchovně spřízněná třeba s úžasným Čechovovým Rackem, jak ho režisér Vajdička nastudoval na stejné scéně před třemi lety.
Čím dál bizarnější děje a nejneuvěřitelnější situace jsou však postupně drobeny neorganicky vnášenými úvahami o roli náhody v lidském životě, o míře ne/pravděpodobnosti zlomových momentů, které čas od času zažíváme.
Představení tak postupně začne ztrácet spád, těžkne a vážní, aniž by dokázalo přesvědčit, že mu jde o víc než o prezentaci třpytivé komediální techniky hereckého ansámblu. Zatímco na jiných scénách bývá větší problém jak než o čem hrát, zde je tomu přesně naopak.
Vzkříšení tedy nejspíš potěší hlavně ty, kteří si dejvickou scénu natrvalo zamilovali a oddaně jí fandí.
Daniel Doubt: Vzkříšení, Dejvické divadlo, 12. 6. 2016, režie: Michal Vajdička
