To, co na Vonnegutově hyperkritickém bručounství vzrušovalo předrevoluční tvůrce, může být ale dávno passé, napadne diváka aktuální adaptace autorova románu Galapágy. V úterý ji uvedlo pražské Divadlo Komedie.
To jako jedna ze scén Městských divadel pražských nemá záviděníhodnou pozici. Zdá se, že jeho úlohou je vyvažovat dramaturgii Rokoka a ABC, sálů orientovaných spíše na střední měšťanskou vrstvu. Komedie naopak stimuluje nezávislou a studentskou scénu, oslovuje začínající profesionály či zve tvůrce přesahových žánrů. V Komedii poslední roky pracovala například skupina Lachende Bestien kolem režiséra Michala Háby, byť jeho působení vyvrcholilo pohostinskou a bohužel rozporuplnou režií Matky kuráže a jejích dětí od Bertolta Brechta v Divadle ABC.
Součástí této strategie má být patrně konfrontace současné společnosti a politiky, ideálně prostřednictvím dosud neuvedené či výrazně inovované starší látky. Touto linkou jako by se Komedie toužila připodobnit nezávislým scénám, akorát s veškerými výhodami Městských divadel pražských v zádech.
Jenomže revoluce vyrůstá zespoda, z osobních pohnutek tvůrců bojujících o své potřeby, byť to třeba dělají s mizivou vidinou materiálního uznání. Snad i proto úhrn dosud uvedených titulů této dramaturgické linie Divadla Komedie budí spíš rozpaky. Stejně jako novinka, adaptace Vonnegutova jedenáctého románu vydaného roku 1985.
Bezradná adaptace
Galapágy vycházejí z černohumorného, dystopického textu plného prozaických odboček a nápadů. Rozvíjejí téma antievoluce na ekvádorském souostroví v Tichém oceánu, jinak proslulém zvláštními druhy organismů, takzvanými endemity. Ve druhé polovině 19. století je zkoumal přírodovědec Charles Darwin a na základě výsledků pozorování údajně zformuloval přelomovou teorii o původu druhů.
Právě ta stojí na počátku Vonnegutovy románové ideje nové, dokonalejší formy člověka, jež se vyvine na Galapágách. Ovšem v románu jsou poslední přeživší lidé víc než karikaturou evolučně vhodných jedinců.
Svou varovnou vizi ohroženého lidstva v textu vypráví duch lodního dělníka, který se pokouší porozumět, co se stalo a proč lidé jednali, jak jednali. Argumentuje škodlivostí ideologií, přílišnou vírou v technologie i marností lidského rozumu. "Největším problémem té doby nebyla duševní onemocnění, nýbrž skutečnost, že mozky lidí byly příliš veliké a příliš ulhané, než aby byly opravdu k něčemu," říká v knize.
Adaptací Galapág, první vytvořenou na evropských jevištích, se v Praze poprvé představuje slovenská režisérka Júlia Rázusová, dvojnásobná držitelka tamního ocenění Dosky. Pokouší se zachytit všechny momenty Vonnegutova díla, dost možná i jeho poetiky. Místo aby však zvolila styčné motivy, jež rozvine jevištní představivostí, vrství jednu textovou plochu za druhou. Schází jí fantazie i smysl pro surreálně vykloubený a přitom bolavý vonnegutovský svět.
K fiktivním postavám, spíš mluvčím než plnohodnotným, emancipovaně jednajícím figurám, přidává coby rétory Charlese Darwina a samotného spisovatele Vonneguta. Těžko si lze představit bezradnějšího adaptátora než toho, který na scénu přivádí autora, aniž by k tomu měl pádný důvod. Nejhorším prohřeškem je pak přítomnost publikace prozaické předlohy - i na tu v Komedii dojde.
Rázusová se přitom mohla opřít hned o dva názory, dramaturga Jána Šimka a spolupracující Lenky Dombrovské. Kupodivu ani jeden neodhalil znatelné slabiny převodu, respektive si nepřiznal, že jde o prózu, nikoli dramatický text, navíc topící se ve změti slov a motivů.
Některé by se přitom daly dobře uplatnit: nadprodukce, reprodukce či ekologie jsou všechno současná témata. Autoři by s nimi ale museli pracovat vědomě, ne je ledabyle zahazovat v proudu slov. Ten v kombinaci s absencí dramatických situací dokonale zdecimuje i vstřícného diváka.
Podstata unikla
Co se nedaří uhrát, snaží se režisérka s výtvarnicí Markétou Plachou zamaskovat mnohoznačným objektem na scéně a diskotékovým svícením. Obrovský talíř v centru jeviště může být novodobou Noemovou archou, stejně jako satelitem hledajícím poslední známky života na Zemi. Nebo třeba inseminační nádobou, do níž bude vypuštěn obsah pipety.
Jenomže ani s tímto objektem si režisérka nedokáže moc poradit. A tak i přesto, že se postavy po jevišti přesunují, s talířem všemožně operují, dokonce využívají horní lávku na horizontu, působí staticky a trochu marně.
Své angažmá v takovém tvaru pak nevyargumentují ani jindy přesvědčiví, charismatičtí herci jako Gabriela Míčová, Jakub Gottwald a Hynek Chmelař. I když tu a tam o své místo v přívalu slov zabojují, o což se z logiky svých dispozic ani nepokouší dvojice Aleš a Karin Bílíkovi.
Galapágy nepřináší aktuální čtení skoro 40 let starého textu ani nedokážou zprostředkovat jeho podstatu. Zůstávají rozkročené mezi beletrií a divadlem. Nutně se tak vkrádá otázka, proč Komedie hledí do literární minulosti, aniž by dokázala svůj zájem obhájit současným viděním.
Galapágy
Režie: Júlia Rázusová
Divadlo Komedie, Praha, premiéra 8. února, nejbližší reprízy 17. února, 1. a 24. března.
