Inscenátoři by si však měli být vědomi, že především vyprávějí příběh, a kvůli širokému záběru by neměli preferovat režijní postupy či stylizaci, která navíc může být pro jedny moc a pro druhé naopak málo.
Kráskou a zvířetem se režisér a končící šéf činohry Daniel Špinar vrací k domácím poetickým textům, konkrétně k poslední práci spisovatele, básníka a dramatika Františka Hrubína. Původně byla napsaná pro otáčivé hlediště v Českém Krumlově, v Národním divadle se dočkala uvedení pouze roku 1980 v režii Milana Fridricha s Janou Bouškovou a Petrem Štěpánkem v titulních rolích.
Špinar do pozice šéfa činohry Národního divadla nastupoval v sezoně 2015/2016 s jiným českým poetickým textem, Nezvalovou Manon Lescaut, a tak až symbolicky uzavírá kruh.
Režisér dlouhodobě inklinuje k motivům romantické lásky a vášně, stejně jako k metaforické obraznosti, při níž využívá prostoru velkého jeviště. S ohledem na kvalitu předlohy se mu to daří více či méně, hned v jeho první sezoně vynikly tituly Sen čarovné noci nebo Pýcha a předsudek.
Po čistě básnivém textu teď s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou sáhnul podruhé, poprvé vybrali Manon Lescaut. Veršované drama o láskyplné nevěrnici a jejím rytíři Des Grieux ztroskotalo na intimitě veršů, i přes efektní obrazovou podobu nedoléhalo na balkony a galerie první scény. Nebylo vždy zřejmé, zda inscenátoři berou text vážně, nebo se prostřednictvím ironie brání sentimentu. Jako by jasný příběh lásky, podvodu a manipulace v rétorické podobě neobstál v současné relativizaci.
Z toho vše se Špinar se Smejkalovou nyní snažili poučit. Inscenaci Kráska a zvíře, která měla premiéru toto pondělí, rovnou rozehrávají ve dvou samostatných příběhových a zejména žánrových liniích.
Cirkusové panoptikum
Oproti předloze není Krásčin otec zchudlým kupcem, nýbrž cirkusovým direktorem, jehož kromě tří dcer obklopují akrobaté, zápasníci a šašci. Blyštivý svět manéže láká k rozehrání všelijakých kejklí a triků, které učarují především dětem.
Kráska jako cirkusácké děvče může v lecčems připomínat jinou Hrubínovu hrdinku, Terinu od kolotočářů z poemy Romance pro křídlovku. Ta musela pokračovat v rodové tradici, před láskou dát přednost povinnosti a provdat se za někoho "ze svých". Kráska takovými pravidly není vázaná, její příslušnost k cirkusu v zápletce nehraje roli.
Prostředí šapitó slouží pouze k vnějším efektům a v podstatě jen vytváří hravý protějšek k hlavnímu pohádkovému vyprávění. Což dokazuje vetchá příběhová konstrukce.
Krásčiny marnivé sestry Málinku a Gábinku, v duchu panoptika zobrazené jako siamská dvojčata, která se však v závěru nepochopitelně rozpojí, si namlouvá dychtivý, ale trochu popletený Filipán v podání Filipa Kaňkovského. Poté co spíš z chvilkového rozmaru získá jejich srdce a stane se členem cirkusového klanu, však ztrácí dosažené pozice. Nanicovatou a věčně nespokojenou dívčí bytost se dvěma hlavami, kterou ve velmi přesné šarži, každá s důrazem na odlišný detail, představují Magdaléna Borová a Pavlína Štorková, nakonec vyhání otec. Vstříc mrazivé krajině se metaforicky ztrácí za pomalu se zavírající oponou.
V prvním plánu, tvořeném náznakem kulaté manéže, většinu akcí vyjma zásadních replik obstarávají cirkusoví umělci. Tanečně-pohybová company má díky kostýmním návrhům Lindy Boráros zejména uchvacovat, zbylé postavy manipulující s kouzelnickými rekvizitami se pak do inscenace snaží vnést humor a špetku show.
Umění iluzionismu a světelné girlandy natažené nad hracím prostorem ovšem nenahradí jevištní představivost. A tak to, co v Manon Lescaut přitahovalo pozornost - krásné a opulentní mizanscény -, v cirkusovém prvním plánu Krásky a zvířete schází.
Hororová stylizace
Druhý, zadní, avšak významově důležitější plán představuje palác Zvířete. Z tohoto hlediska je daleko působivější. Spíš než animální atributy, jaké měl hrdina na pomezí šelmy a dravého ptáka ve filmu režiséra Juraje Herze nazvaném Panna a netvor, Špinarovo Zvíře připomíná kombinaci zombie a mechanicky zmutovaného člověka. Jeho nejnápaditějším rysem jsou protáhlé prsty na jedné ruce, možná asociace snímku Střihoruký Edward od Tima Burtona.
David Prachař modeluje Zvíře vnějšími prvky - technologií modifikující lidský hlas a skákacími botami, v nichž skrývá končetiny. Coby zmítající se stvoření v monumentálním prázdném prostoru se zkrvavenou bílou stěnou za zády jeho promluvy působí děsuplně. I přes nevybíravost a brutalitu klasických pohádek člověk váhá, jestli je takto hororová stylizace s ohledem na rodinný titul ještě namístě.
Po bezstarostné cirkusové atmosféře divák dostává přímý zásah mezi oči. Namísto našeptávajícího zrcadla, což mohl být další efektní prvek, Zvíře svádí vnitřní dialog samo se sebou. Rozhovor mezi jedním a druhým já není scénicky zrovna šťastně řešený, vypadá spíš jako náhlý záchvat schizofrenie.
Zvíře však v paláci nepřebývá samo, jeho prodlouženou rukou je svita bytostí bez tváří. Sedmero tanečníků v černých trikotech, které mají přetažené i přes hlavu, ho v synchronizovaném pohybu provází až do jeho skonu, tedy přerodu v člověka.
Kráska za Zvířetem dobrovolně přichází, aby vykoupila otcovo provinění. Zjevem a křehkostí dokonale kontrastuje se syrovým, potemnělým prostorem netvorova paláce. A to přesto, že ještě o chvíli dřív doma v cirkuse působila coby rozhodná, nebojácná dívka.
Obě na první pohled protichůdné polohy - jemnost a citlivost, zároveň i kuráž a odhodlání - skloubila její představitelka Anna Fialová. Krásku rozhodně nehraje jako prvoplánovou naivku.
Bohužel takovou míru plasticity neprojevuje představitel Zvířete, příliš svázaný žánrovou stylizací, jež mu nedovoluje opustit iluzi obludného monstra. Poslední dva obrazy, které má k dispozici, sotva stačí k pronesení potřebných replik.
Poetičnost Hrubínovy předlohy inscenace nahrazuje povrchním cirkusovým panoptikem bez větší vynalézavosti a hororovou story postavenou na principech soudobé inscenační obrazivosti. Jako by se tvůrci snažili nejprve lapit děti a vzápětí dospělé. Smysl vícegeneračního titulu však nespočívá ve vnějším výrazu, ale naopak všeobecně srozumitelném jádru sdělení.
Autorka je teatroložka a divadelní publicistka.
František Hrubín: Kráska a zvíře
Režie: Daniel Špinar
Národní divadlo, premiéra 10. ledna, psáno z předpremiéry 8. ledna, nejbližší reprízy 13. ledna a 5. dubna.
