Imerzivní se říká divadlu odehrávajícímu se na více místech zároveň, kde se divák volně pohybuje prostorem a vybírá si, na co zaměří pozornost. Podobné projekty bývají zároveň příležitostí navštívit netradiční místa, kam se člověk běžně nepodívá, často před plánovanou rekonstrukcí. To je i případ paláce Hrzánů z Harasova, pod nímž si leckdo dosud pouze krátil cestu Hrzánskou pasáží mezi Kamzíkovou a Celetnou ulicí.
Původně románský dům s barokní a klasicistní přestavbou doznal výrazných interiérových změn na počátku 20. století, kdy si zde zřídili textilní velkoobchod rodiče Franze Kafky. Dnes podlahy pokrývají stará lina a vše je ošuntělé až k nevíře, vzhledem k lokaci v turistickém centru Prahy. Inu, místo jako stvořené pro adaptaci románu Michaila Bulgakova, z velké části zasazeného do jednoho domu v moskevské Sadové ulici. Tu inspirovala Velká sadová ulice, kde sovětský prozaik, žijící v letech 1891 až 1940, bydlel.
Populární imerze
Spolek Tygr v tísni lze považovat za průkopníka imerzivního divadla v Česku, a to díky úspěšné adaptaci Golema od Gustava Meyrinka, jež před devíti lety vdechla život pražské Vile Štvanice. Divákům nabídla tak silný zážitek, že se jim ještě po návratu domů mohlo zdát, jak s účinkujícími ve vile nadále žijí. O rok později se imerzivnímu divadlu začala věnovat také tvůrčí skupina kolem režiséra Lukáše Brychty, jež si podle svého nejúspěšnějšího projektu říká Pomezí.
Autoři Golema i nynějšího Mistra a Markétky, režisér Ivo Kristián Kubák a dramaturgyně Marie Nováková, se mezitím podíleli mimo jiné na velkolepém imerzivním projektu CAMPQ pro Pražské Quadriennale. Jejich novinka však vzbuzuje rozpaky. Zatímco Pomezí rozvíjí imerzi s každým dalším projektem, Tygr v tísni jako by tentokrát pouze využil populární formy bez větších tvůrčích ambicí. Dojem však může být subjektivní, neboť co divák, to odlišný zážitek.
Bulgakovův fantaskní román, v němž Moskvu navštíví ďábel, vypráví love story společností rozdělených milenců Mistra a Markétky, variaci na legendu o Faustovi, alegorii o střetu dobra se zlem i biblický soud Piláta Ponského nad Ježíšem. A zároveň kritizuje poměry v Sovětském svazu zkraje 30. let minulého století. Ďábel vystupující jako záhadný profesor Woland se snaží zlákat moskevskou dámu Markétku, aby se stala čarodějnicí a zachránila svého Mistra, talentovaného spisovatele pronásledovaného cenzory.
Problémem inscenace je už samotný začátek: diváci jsou do domu vpouštěni po skupinách v pětiminutových intervalech a nějakou dobu trvá, než se něco začne dít, zřejmě aby nikdo o nic nepřišel. Přitom imerzivní divadlo stojí právě na předpokladu, že divák nikdy nestihne vidět vše.
Ti, kdo vstoupili mezi prvními, si tak mohou dům navzdory velkému množství schodů poměrně rychle proběhnout a začít se nudit, neboť tou dobou je ještě uzavřená velká část pokojů, jež svá tajemství odhalí později. Z tohoto hlediska lépe fungují inscenace projektu Pomezí, začínající společnou událostí, při níž se diváci seznámí se základní situací i postavami a vyberou si, kterou budou sledovat, když se pak rozprchnou po domě.
Schody v centru dění
V Mistrovi a Markétce zaujme až setkání předsedy kulturní komise fiktivní Masové organizace literátů Berlioze - především díky jeho výraznému představiteli Filipu Kaňkovskému - a snaživého mladého básníka Ivana Bezdomovce s ďáblem Wolandem v podání roztomile civilního Vladimíra Benderského, který ztvárnil již Golema.
Na lavičce u Patriarchových rybníků, což je skutečný moskevský park, vedou poutavou disputaci na téma existence či neexistence Boha, načež Berliozovi dle Wolandovy předpovědi ujede hlavu tramvaj. Znalci románu mohou s napětím sledovat, jak bude slavná smrt zinscenovaná: autoři ji však odbydou pouhým navlečením herce do odpadkového pytle a pohozením naivistické látkové makety hlavy, přičemž touto komickou pointou zcela shodí aktéry pečlivě vybudovanou tajemnou atmosféru.
Po skandální události se děj opět rozdrobí na méně významné situace. Vyčnívá z nich pouze Wolandův výstup ve varieté, který lze poslouchat ze zákulisí, a konečně samotný Bál jarního úplňku, ďáblem pořádaný ples. Ten se podobně jako jiné situace shromažďující publikum na jednom místě odehrává na schodech. Woland zde Markétě coby čestné hostitelce půjčí krásné šaty, splývající přes celé poschodí, zatímco sám absolvuje magický rituál vleže v přízemí. Diváci ho sledují rozestoupení po obvodu schodiště přes všechna tři patra.
Krvavý rituál může být působivý, pokud ovšem nemáme srovnání se stejným způsobem zpracovanou scénou ukřižování z imerzivní inscenace Happy end v hotelu Chateau Switzerland, kterou uvedl spolek Depresivní děti touží po penězích ve smíchovském klášteře svatého Gabriela.
Pro Mistra a Markétku je příznačné, že nebýt bálu na schodech, člověk snadno mine oba hlavní hrdiny. V Markétině pokoji se nic neděje a na Mistra lze narazit třeba jen jako na jednoho z účastníků terapie v psychiatrické ordinaci, situované do posledního patra domu. Zatímco v Golemovi udržovaly diváky v obraze drby, které roznášeli novinář, hospodští štamgasti či obchodník s haraburdím v karavanu před vilou, v Mistrovi a Markétce jim spousta podstatného dění snadno uteče - zvlášť bez znalosti předlohy.
Bloudění příběhem
Z herců naopak zaujme typově skvěle obsazený Vojtěch Fülep v roli Kocomoura, ve starším překladu známého jako Kocoura Kňoura. Jeho menší vzrůst implikuje roztomilost, jíž se ale herec s knírem ve volné černé chlupaté mikině a trenkách zarytě vzpírá zamračeným výrazem a kočičím sobectvím.
Ve vedlejší roli je působivý také Vlastimil Žwak coby administrátor varieté Varenucha, jenž se promění v upíra. Zpomaleně bloumá domem a s upířími zuby i děsivě průhledným výrazem na návštěvníky nečekaně vypadává ze dveří.
Do již navštívených místností se člověku nechce vracet mimo jiné kvůli neměnné scénografii. Když na témže místě třikrát najde stejně uspořádanou a opuštěnou místnost, počtvrté už do schodů šlapat nebude.
Na více místech navíc scénografie připomíná divadelní sály, uprostřed přepažené stěnou, jež od sebe odděluje dvě jeviště. Tvůrci chtěli zřejmě od ostatních prostorů domu odlišit místnosti, v nichž se pohybují nadpřirozené bytosti z Wolandovy družiny a biblické postavy z knihou paralelně vyprávěného příběhu o Pilátu Pontském. Kolem stěn se ale složitě prochází, a tamní dění tak zůstane většině lidí zapovězené. Stejně jako malý balkon vedoucí z restaurace, po celé čtyři hodiny okupovaný kuřáky.
Tak silný zážitek jako z Golema si z Mistra a Markétky divák nejspíš neodnese. Jako první zkušenost s imerzivním divadlem lze ale inscenaci jistě doporučit.
Divadlo
Michail Bulgakov: Mistr a Markétka
Režie: Ivo Kristián Kubák a Marie Nováková
Palác Hrzánů z Harasova, Praha, premiéra 2. června, do 15. července následuje 32 repríz.
