Ostrovskij v roce 1879 napsal hru, v níž kolem zchudlé šlechtické dívky jako supi krouží nápadníci - několik místních zbohatlíků a ctižádostivý úředník. V jejich zájmu o mladou ženu je pramálo lásky, i když o ní vzletně hovoří. Matka krásné Larisy pragmaticky vyhodnocuje šance svého zboží: dcera na vdávání je přitažlivou kořistí, jenže nemá peníze. Je třeba se ponížit.
Tragickým příběhem dívky, kterou opustí milý kvůli zámožnější partii, dramatik usvědčoval ruskou společnost, v níž tehdy moc peněz právě střídala feudální autority, z dravčích způsobů, směšného křupanství i provinční omezenosti. Děj své hry umístil do kavárny na břehu Volhy a malosti lidského jednání vystavil srovnání se silou a čistotou přírody.
Domácí kino
Řeka, často vnímaná jako metafora volnosti a široké ruské duše, je už jen zprostředkovaně přítomná na scéně Krymovovy inscenace.
Odehrává se ve zpustlém "domácím kině", kde před plazmovou obrazovkou stojí dvě řady letitých dřevěných sedadel a pár židlí. Nalevo šatna, řada věšáků se svršky, jako by tu historie odkládala své kostýmy. Napravo hromada starých reflektorů a také otvor do zdi, z něhož se dovnitř tlačí prosvětlená oblaka páry.
Svět venku se stal virtuálním. Na obrazovce vidíme nábřeží Volhy, parčík jako ze socialistické pohlednice a přes něj se k nám jedna po druhé přibližují postavy hry, skoro jako v loutkovém divadle, každá svým charakteristickým způsobem. Dovnitř na jeviště už vcházejí dveřmi na horizontu.
Aktéři mohou realitu venku pomocí dálkového ovladače změnit, přibarvit nebo přiblížit. Jako by obrazovka, na kterou stále někdo zírá, byla jediným prostředníkem mezi skutečností a postavami na scéně.
Poprvé v Čechách
Je skvělé, že se plzeňskému festivalu podařilo k hostování přesvědčit Laboratoř Dmitrije Krymova, kterou po 15 letech její existence znají diváci na všech kontinentech. Mezi opakujícími se návštěvami proslulých evropských režisérů Jarzyny, Mundruczóa, Warlikovského nebo Klaty přece jen potěší někdo nový.
Režisér, původně scénograf, se sice v roce 2007 představil na Pražském Quadriennale, kde jeho ruská expozice Náš Čechov: Dvacet let poté získala hlavní cenu Zlatou trigu, jeho inscenace teď však byla v Česku uvedena poprvé.
Krymovova Laboratoř
Dmitrij Krymov, narozený roku 1954, je ruský režisér, výtvarník a scénograf, syn režiséra Anatolije Efrose. Absolvoval školu při Moskevském uměleckém akademickém divadlu známém pod zkratkou MCHAT. Od roku 1976 jako scénograf spolupracoval na slavných inscenacích svého otce v Divadle na Malé Bronné a později v Divadle na Tagance.
Dal výtvarnou podobu více než 100 inscenacím především v moskevských divadlech, ale také v zahraničí. Spolupracoval se slavnými režiséry Tovstonogovem, Šapirem nebo Arcybaševem.
Začátkem 90. let se několik let věnoval pouze výtvarnému umění - malbě, grafice, instalacím a vystavoval doma i v zahraničí. Od roku 2002 vede scénografické kurzy na GITISu, tedy Ruská akademii divadelního umění.
Svoji Laboratoř Dmitrije Krymova, která působí v divadle Škola dramatických umění, založil v roce 2004. Jeho inscenace byly hned rok nato představeny na mezinárodních divadelních festivalech. Dodnes je viděli diváci po celém světě: v Brazílii, USA, Austrálii, na Novém Zélandu, ve Velké Británii, Německu, Rakousku, Gruzii, Finsku, Polsku, Estonsku nebo na Tchaj-wanu.
Práce Dmitrije Krymova získala mnoho domácích prestižních ocenění jako Zlatá maska nebo Křišťálová Turandot, ale také například hlavní cenu Edinburského festivalu nabo Zlatou trigu na Pražském Quadrinennale 2007. Inscenace Bez věna, kterou nyní uvedl plzeňský festival, byla na mezinárodním divadelním festivalu Kontakt v polské Toruni oceněna za nejlepší režii a herecký výkon.
Výtvarné školení je na Krymovově režii Ostrovského patrné. Jde o velký, působivě zkomponovaný obraz, vypovídající o ztrátě přirozeného kontaktu se světem. Nabízí pohled plný originálních vizuálních asociací, grotesknosti, křehké poezie i smutku, ale také momenty agrese vzbuzující čistou hrůzu.
Odkazů ke globální popkultuře, jejíž klišé vrůstají postavám pod kůži, jsme už viděli mnoho, ale málo častá a pro nás překvapivá je jasnost a ironie, s jakou se režisér vztahuje k ruských kulturním stereotypům a národním ikonám.
Z obrazovky na plátně do děje kontrastně vstupuje přenos z fotbalového utkání Rusko-Nizozemsko z roku 2008. Nástupy mužstev, detaily hráčů, vítězný ryk ruských fanoušků a triumfálně se rozpínající hymna. Jako by tahle paralelní realita vyplňovala prázdnotu postav, které se mění ve voyeury přilepené k obrazovce, zatímco se vedle naplňuje něčí tragický osud.
Stejně tupě přihlížejí Larisinu pádu. Je to přece napínavé. Zatímco Odetta z Labutího jezera na obrazovce neslyšně tančí a nikoho nezajímá, chrchlající boháč Knurov si opuštěnou dívku vleče poloudušenou ve svém huňatém kožichu jako medvěd potravu do doupěte, aby dokonal její ponížení.
Černá komedie
Figury hry na sebe berou "poškozenou", snově vyšinutou podobu. Režisér sám mluví o postavách ruské černé komedie dell'arte.
Přecitlivělou Larisu vidíme jako překotně se vyznávající ženu v baloňáku a silonovém šátku z šedesátých let, pak zas v trapné sebestylizaci do popové divy v sexy oděvu s flitry. Nakonec se mění v polonahé zvířátko, zmateně pobíhající v pasti s červeným hadrem kolem pasu.
Její cynický milý Paratov drží pózu sošného krasavce a filmového milovníka s umělým knírkem.
Boháč Knurov v naddimenzovaném kožichu vypadá jako komiksová ilustrace starce zvrhlíka. A energická matka je doslova chlap v sukni s perlami kolem krku.
Krymovovi herci jsou skvěle připraveni pohybovat se suverénně mezi žánry, nebojí se ani klauniády, fyzického herectví nebo letmých zcizujících interakcí s publikem.
Principy inscenace, které vrhají klasické postavy do světa metaforicky odkazujícího k duchovně zmatené současnosti, nejsou nijak novátorské. Známe je od 90. let nejen z německy mluvících představení, ale také z českého kontextu, například od režisérů Jana Nebeského a dnes již nežijícího Petra Lébla.
Na Krymovově práci je ale fascinující přesnost, s jakou zdánlivě nesourodé momenty scénické kompozice propojuje, velkorysý rytmus, proluky plné ohlušujícího ticha.
Tím hlavním pro něj zůstává lidský příběh, který navzdory excentričnosti divadelních prostředků neztrácí smysl ani emoce, naopak se zdá, že situacím a postavám rozumíme lépe, než by nám je mohlo zprostředkovat sebevytříbenější psychologické herectví.
