Text mladé, úspěšné britské dramatičky Sarah Pageové je další režií Ondřeje Sokola v pražském Činoherním klubu, kde se před rokem stal uměleckým šéfem. Zručně napsaná "konverzačka", která měla premiéru předevčírem, a její vážné, choulostivé i trochu bizarní téma se zdají být jako stvořené pro Sokola a jeho zálibu objevovat temná zákoutí lidských vztahů skrze trapnost a černý humor.
Pětadvacetiletý Jack v plyšovém kostýmu Mistra Yody se za zvuku dramatické hudby vžívá do oblíbené postavy z Hvězdných válek. Máchá o život světelným mečem a jeho mondénní matka Antonie, jako vystřižená z reklamy na zubní pastu, mu mezitím organizuje první sexuální zkušenost: "Umyl sis famfulína?"
V obrazech, jako je úvodní scéna, Sokol k textu přidává téma náhradní reality, do níž utíká Jack i jeho rodiče se svým sexuálním životem. Především si ale režisér dal záležet na detailně propracované gestické stránce dialogů. Velké hráče, Martina Fingera a Lucii Žáčkovou, obsadil do rolí rodičů Antonie a Alastaira. Václav Šanda se musel vyrovnat s obtížnou rolí autistického Jacka a snadné to v choulostivých scénách nemá ani Sandra Černodrinská coby sexuální asistentka Julie.
Při psaní hry, která se přidržuje osvědčeného anglosaského vzoru, se Sarah Pageová inspirovala rozhovory s prostitutkami. Inscenace K.Š.E.F.T. otevřeně poukazuje na sociální aspekty sexuální asistence i prostituce. Autorku zajímá svět znevýhodněných i těch, jejichž problémy nejsou ve veřejném prostoru slyšet. Pomáhala například vysloužilým vojákům zpracovat zkušenosti z války do krátkých her.
Když Pageová konfrontuje spořádané, citově vyprahlé a obětavě se starající rodiče mladého autisty s přirozenou empatií, spontánností a otevřeností Julie, nachází víc polehčujících okolností pro to, že mladá žena prodává svoje tělo, než pro matčinu a otcovu uzavřenost, společenskou sterilitu a předsudky. Autorka si prostě vybrala stranu, na které stojí, což z dramatického hlediska není úplně výhodné.
Kdo je větší magor
Matčiny pečující rituály a odosobněná laskavost v úvodním rozhovoru se synem působí chorobněji než Jackův autismus. O chvíli později otec Alastair přijímá na kost promoklou sexuální pracovnici Julii. Když vypočítává druhy čaje, které mají v kuchyni, rovná sušenky do pyramidky nebo utírá každou kapičku vody stékající mladé ženě z kabátu a vlasů, je to vtipné, ale vsadili bychom na diagnózu obsedantně-kompulzivní poruchy.
Sokol relativizuje hranice toho, co je normální. Působí to zábavně, i když někdy překombinovaně.
Inverze vrcholí v přízračné scéně, kdy rodiče v erotických hrátkách, které předcházejí jejich sexu, dávají najevo své skutečné představy a touhy. Korektní otec se mění v sexuálního predátora, upjatá matka ve vyzývavou děvku. Legrační i dojemná scéna obě postavy svým způsobem zlidšťuje.
Oproti tomu se ovšem placený sex Jacka s Julií jeví jako to nejpřirozenější na světě.
V luxusním rodinném domě, o němž se mluví, ale který scéna Adama Pitry s linem na podlaze a levnými dřevěnými deskami po obvodu asociuje přinejlepším napůl, dění pozoruje dívka z Vermeerova obrazu. Sedí na černobílé šachovnicové podlaze, reflektor občas v tichu zamíří na její tvář, která vyzařuje soustředěnost a klid. Ten, kterého se aktérům hry nedostává.
Herci
Lucie Žáčková představuje matku vyčerpaně plnící vše, co považuje za povinnost v péči o autistického syna. Navenek manipulativní, chladná mondéna, perfektně upravená za každých okolností. Moc šancí ukázat skutečné emoce jí nedávají ani dramatička, ani režisér. V žárlivém rozhovoru s Julií vnímáme spíš pocit rivality, předsudky, nutkavou touhu ublížit ženě, která syna připravila o panictví, než obavu, nejistotu nebo strach, které nejspíš skrývá pod dokonalou slupkou.
Optimisticky otevřený konec, kdy synovi dává svobodu, je natolik dramaticky nešikovný, že se zdráháme mu uvěřit.
Větší sympatie vzbuzuje Alastair, k synovi empatičtější. I na Julii reaguje o poznání vstřícněji - koneckonců se jedná o přitažlivou mladou ženu. Finger je vtipný, v hereckém projevu jde do tak rafinovaných psychologických detailů, až fascinuje, ale vzhledem k charakteru předlohy, která nepřesahuje slušně napsanou konverzační hru, skoro nepřiměřené.
Prostitutka Julie má jako postava sympatie autorky a režie na tom mnoho nemění. Sandra Černodrinská vystihla její opravdovost, spontaneitu, ženské sebevědomí i nejistotu, spojenou se společensky ošemetným postavením. Za to, že je v textu pár míst, u kterých se ošíváme, herečka nemůže.
Jak věrohodně zahrál Václav Šanda autistu, když třeba žádného neznáme, lze hodnotit stěží. V rámci inscenace jeho mile naivní figura s několika prudkými reakcemi funguje uvěřitelně. Jack je spíš velké dítě, neschopné přetvářky a nastavující zrcadlo svému okolí. V rámci hry možná trochu idealizovaný obraz nejednoduché psychiatrické diagnózy.
Co dál
Je sympatické, že Ondřej Sokol odvážně sáhl po tři roky starém a inscenačně dosud nevyzkoušeném titulu, se kterým se mohlo české publikum zatím seznámit jen ve scénickém čtení v pražské Meetfactory.
Na první pohled to vypadá, že režisér se - po problematickém úkroku k rozjívené hudební komedii v inscenaci Sopranistky - pokorně vrátil ke své osvědčené činoherácké linii, tvořené současnou anglosaskou dramatikou. Jenže Sarah Pageová není Martin McDonagh, kterého právě Sokol objevil pro česká jeviště.
Sarah Pageová: K.Š.E.F.T.
Režie: Ondřej Sokol
Činoherní klub, Praha, premiéra 7. září, nejbližší reprízy 9. září a dále 3., 18 a 23. října
Její hře něco podstatného chybí - originální obrazivost i přesah. Pageová nezobrazuje svět, ale říká svůj - respektuhodný - názor. A něco také přebývá: sentiment. Režie ho spíš potlačuje, ale nedůsledně, a nepravděpodobně dobrému konci se nevyhnula.
Ve své první sezoně Ondřej Sokol jako umělecký šéf uvedl pouze jeden nový titul ve vlastní režii, Sopranistky, a zatím nedal režijní šanci žádnému z kolegů. K.Š.E.F.T. má svoje kvality, na inscenaci je vidět spousta odvedené práce, u diváků může uspět. Co se ale týče směřování divadla, žádné nové výhledy nenabízí. Je to jako se současným interiérem Činoherního klubu: vypadá jako byt, ze kterého se někdo vystěhoval a zatím ho nikdo neobydlel.
