Postavit se na vlastní kola. Inscenace přibližuje vnitřní život lidí na vozíku

Ester Žantovská
2. 12. 2022 17:00
Na život lidí s postižením se zaměřuje divadelní inscenace Příchozí, která měla tento týden premiéru v pražském Vzletu. Vznikla jako součást projektu Území nikoho, jímž vršovické kulturní centrum od jara přibližuje problémy komunit a míst přehlížených společností.

Na večer o samoživitelství navázaly díly věnované subkultuře graffiti nebo hranicím jazyka a sdělnosti mezi lidmi různého původu či vzdělání. Za iniciativou stojí dramaturgyně Marta Ljubková, režisér Jiří Havelka a ředitel Vzletu, nově také pražský komunální politik za Starosty a nezávislé Petr Prokop. Nápad je v dobrém slova smyslu progresivní i tím, že poskytuje příležitost studentům a čerstvým absolventům divadelních škol.

Když téma zpracovávají nebo k němu dělají výzkum, mají zcela volnou ruku. Výsledný tvar tak jednou připomíná posezení a "posdílení" v kavárně, podruhé performativní "bojovku" po okolí. Podobně jako inscenace pražského A studia Rubín či brněnského Centra experimentálního divadla otevírá Území nikoho problematiku znevýhodněných skupin a zpřístupnění péče, která se ve společnosti stále zdá být nedoceňovanou hodnotou.

Režisérky Eliška Říhová a Alžběta Nováková v Příchozích zachovávají formu klasické inscenace, do hlavních rolí však obsadily pětici lidí s různou mírou postižení. Ty na jevišti doprovázejí herci Antonie Rašilovová se Štěpánem Lustykem a tři asistentky z řad tvůrčího týmu. Jejich vzájemné setkávání, propojování a komunikace nám zprostředkovává metaforický vhled do existence lidí, o jejichž každodenním praktickém, natož vnitřním životě máme jen omezenou představu.

V úvodu sledujeme Michala Novotného, zaparkovaného na invalidním vozíku jako cizokrajného živočicha, jenž se dorozumívá skřeky. Asistentky a pečovatel kolem něj staví plot, uklízí mu "výběh", převazují obvazy a přidělují mu druhovou tabulku jako v zoo. Plátno na pozadí za doprovodu relaxační hudby promítá idylické záběry lidoopů v džungli, tvorů příbuzných, leč o tolik svobodnějších a možná i "probádanějších".

Ošetřovatel popisuje svého svěřence po vzoru přírodopisných dokumentů jako unikátní objev, "special human being". Neustálá aktivita kolem Michala však jen zdůrazňuje jeho nehybnost. Když uprostřed jeviště zůstává sám a nezbývá mu než čekat, co asi cítí?

Podobně zdařile, s nadhledem a prostorem pro různé interpretace, režisérky otevírají další základní témata spojená s životem na vozíku, který nutně předpokládá přítomnost nějaké té "prodloužené ruky".

Autorky vycházejí ze skutečných příběhů i talentů protagonistů. Například ve skvěle gradující scéně Štěpán Lustyk vaří dle instrukcí Kristýny Kolenčíkové, nadšené kuchařky a herečky na vozíku. Proces je zdlouhavý i chaotický, v předtočené scéně na plátně za tu dobu japonští šéfkuchaři vytvoří ze zeleniny nesčetně dekorativních ptáčků. Protagonisté na jevišti však musí každý krok konzultovat a něco zůstává takzvaně ztraceno v překladu. Oba se ale dobře baví, herečka má obzvlášť spontánní radost z Lustykovy občasné nešikovnosti. Její projev může netrénovanému uchu zprvu připadat jako nedešifrovatelné huhlání. Než ale její asistent salát dokončí, divák už jí krásně rozumí.

Asistent je potřeba ke všemu - ke krmení, transportu i hraní boccie, tedy paralympijského sportu podobnému pétanque, v němž je další účastnice projektu Kateřina Cuřínová českou reprezentantkou. A co teprve když přijde láska? I pouhé předávání kytky, kterou ženich neudrží a nevěsta neuchopí, představuje oříšek. Aktéři to ale berou s humorem. Jako, zdá se, ledacos.

Lustyk a Rašilovová se z praktických asistentů průběžně proměňují i v jakási vnitřní já, oživlé představy či sny obou zamilovaných. V jednu chvíli "naplní" jejich potřebu fyzické blízkosti a tančí ploužák. I v nejlepší víře poskytovaná péče má ovšem své hranice, ukazuje závěr. Pětice protagonistů se mění v neustále potřebná, úporně naříkající mimina v kočárech a dvojici pečovatelů docházejí fyzické i duševní síly. Jak dlouho je možné něco takového vydržet, na obou stranách? A komu se dá bez ironie popřát všechno nejlepší k narozeninám?

Inscenace Příchozí zprostředkovává vhled do existence lidí, o jejichž každodenním praktickém i vnitřním životě máme jen omezenou představu.
Inscenace Příchozí zprostředkovává vhled do existence lidí, o jejichž každodenním praktickém i vnitřním životě máme jen omezenou představu. | Foto: Oskar Helcel

Inscenaci Příchozí lze bezezbytku doporučit. Jak pro vzácnou možnost spolubytí s "jinakostí" a téměř hmatatelný kontakt s předloženými problémy, tak pro nakažlivou schopnost účastníků s postižením radovat se z přítomnosti, z každého dobře trefeného míče v boccie. Jejich nadhled dovoluje divákům, aby ho měli také: třeba při sledování absurdně komické taneční choreografie obřích plyšových nohou. Ty skutečné musely být Michalovi amputovány.

Sympatická je i snaha autorů dostát východisku projektu, který inspirovala kniha Slepé skvrny. V ní sociolog Daniel Prokop popsal situaci znevýhodněných skupin a důvody, proč by měl stát systémově bojovat proti různým formám vyloučení.

Pětice protagonistů se Příchozích mohla zúčastnit díky pilotnímu projektu neziskové organizace Asistence, která prosazuje přístup k neomezené pomoci pro všechny. Premiéře předcházela debata s ředitelem společnosti Erikem Čiperou. Otevřela otázku nedostačující osobní asistence pro lidi s postižením. Diskuse se zúčastnily i náměstkyně ministra práce a sociálních věcí Zdislava Odstrčilová z KDU-ČSL nebo zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Shoda panovala v jednom: rozum zůstává stát nad tím, že v Česku teprve diskutujeme o věcech, které jsou například na Slovensku normou od konce 90. let minulého století. Přitom jak dotyčným řekl Michal Prager, otec s diagnózou spinální svalové atrofie a pirátský radní pro sociální věci v Městské části Praha 14, plná asistence představuje pro lidi s postižením jedinou šanci, jak se postavit "na vlastní kola". To znamená vést důstojný, svobodný, samostatný život, který jejich neformální pečující z řad příbuzných či přátel nevyčerpá natolik, že by sami akutně potřebovali pomoc.

Protože, jak do diskuse vzkázala z nemocnice Emma Robinson, starající se o postiženého syna na plný úvazek, "s láskou si nevystačíme".

Divadlo

Území nikoho: Příchozí
Režie a dramaturgie: Alžběta Nováková a Eliška Říhová
Vzlet, Praha, premiéra 29. listopadu, nejbližší reprízy 8. a 9. února.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Rakousko ukončí od pondělí po vzoru Česka kontroly na hranici se Slovenskem

Rakousko od pondělí zruší kontroly na hranici se Slovenskem, informuje podle agentury APA rakouské ministerstvo vnitra. Důvodem pro tento krok je, že v noci na neděli ukončí kontroly na hranici také Česko. Rakousko původně kontroly na rakousko-slovenské hranici zavedlo po vzoru Česka, které je ustavilo kvůli nárůstu nelegální migrace na konci loňského září.

Rakousko plánuje místo kontrol na hranici kontroly v příhraničních oblastech, a to v koordinaci se sousedními státy. V těchto oblastech země plánuje nasadit hlídky a drony.

Také v případě Česka bude po zrušení kontrol na hranici se Slovenskem fungovat na směnu v příhraničním prostoru 70 policistů. Podle českého ministra vnitra Víra Rakušana budou také pokračovat kontroly ve slovenských vlacích, které mají zajistit, aby případní odhalení migranti zůstali na slovenské straně hranice.

Zdroj: ČTK
Další zprávy