Postavit se na vlastní kola. Inscenace přibližuje vnitřní život lidí na vozíku

Ester Žantovská
2. 12. 2022 17:00
Na život lidí s postižením se zaměřuje divadelní inscenace Příchozí, která měla tento týden premiéru v pražském Vzletu. Vznikla jako součást projektu Území nikoho, jímž vršovické kulturní centrum od jara přibližuje problémy komunit a míst přehlížených společností.

Na večer o samoživitelství navázaly díly věnované subkultuře graffiti nebo hranicím jazyka a sdělnosti mezi lidmi různého původu či vzdělání. Za iniciativou stojí dramaturgyně Marta Ljubková, režisér Jiří Havelka a ředitel Vzletu, nově také pražský komunální politik za Starosty a nezávislé Petr Prokop. Nápad je v dobrém slova smyslu progresivní i tím, že poskytuje příležitost studentům a čerstvým absolventům divadelních škol.

Když téma zpracovávají nebo k němu dělají výzkum, mají zcela volnou ruku. Výsledný tvar tak jednou připomíná posezení a "posdílení" v kavárně, podruhé performativní "bojovku" po okolí. Podobně jako inscenace pražského A studia Rubín či brněnského Centra experimentálního divadla otevírá Území nikoho problematiku znevýhodněných skupin a zpřístupnění péče, která se ve společnosti stále zdá být nedoceňovanou hodnotou.

Režisérky Eliška Říhová a Alžběta Nováková v Příchozích zachovávají formu klasické inscenace, do hlavních rolí však obsadily pětici lidí s různou mírou postižení. Ty na jevišti doprovázejí herci Antonie Rašilovová se Štěpánem Lustykem a tři asistentky z řad tvůrčího týmu. Jejich vzájemné setkávání, propojování a komunikace nám zprostředkovává metaforický vhled do existence lidí, o jejichž každodenním praktickém, natož vnitřním životě máme jen omezenou představu.

V úvodu sledujeme Michala Novotného, zaparkovaného na invalidním vozíku jako cizokrajného živočicha, jenž se dorozumívá skřeky. Asistentky a pečovatel kolem něj staví plot, uklízí mu "výběh", převazují obvazy a přidělují mu druhovou tabulku jako v zoo. Plátno na pozadí za doprovodu relaxační hudby promítá idylické záběry lidoopů v džungli, tvorů příbuzných, leč o tolik svobodnějších a možná i "probádanějších".

Ošetřovatel popisuje svého svěřence po vzoru přírodopisných dokumentů jako unikátní objev, "special human being". Neustálá aktivita kolem Michala však jen zdůrazňuje jeho nehybnost. Když uprostřed jeviště zůstává sám a nezbývá mu než čekat, co asi cítí?

Podobně zdařile, s nadhledem a prostorem pro různé interpretace, režisérky otevírají další základní témata spojená s životem na vozíku, který nutně předpokládá přítomnost nějaké té "prodloužené ruky".

Autorky vycházejí ze skutečných příběhů i talentů protagonistů. Například ve skvěle gradující scéně Štěpán Lustyk vaří dle instrukcí Kristýny Kolenčíkové, nadšené kuchařky a herečky na vozíku. Proces je zdlouhavý i chaotický, v předtočené scéně na plátně za tu dobu japonští šéfkuchaři vytvoří ze zeleniny nesčetně dekorativních ptáčků. Protagonisté na jevišti však musí každý krok konzultovat a něco zůstává takzvaně ztraceno v překladu. Oba se ale dobře baví, herečka má obzvlášť spontánní radost z Lustykovy občasné nešikovnosti. Její projev může netrénovanému uchu zprvu připadat jako nedešifrovatelné huhlání. Než ale její asistent salát dokončí, divák už jí krásně rozumí.

Asistent je potřeba ke všemu - ke krmení, transportu i hraní boccie, tedy paralympijského sportu podobnému pétanque, v němž je další účastnice projektu Kateřina Cuřínová českou reprezentantkou. A co teprve když přijde láska? I pouhé předávání kytky, kterou ženich neudrží a nevěsta neuchopí, představuje oříšek. Aktéři to ale berou s humorem. Jako, zdá se, ledacos.

Lustyk a Rašilovová se z praktických asistentů průběžně proměňují i v jakási vnitřní já, oživlé představy či sny obou zamilovaných. V jednu chvíli "naplní" jejich potřebu fyzické blízkosti a tančí ploužák. I v nejlepší víře poskytovaná péče má ovšem své hranice, ukazuje závěr. Pětice protagonistů se mění v neustále potřebná, úporně naříkající mimina v kočárech a dvojici pečovatelů docházejí fyzické i duševní síly. Jak dlouho je možné něco takového vydržet, na obou stranách? A komu se dá bez ironie popřát všechno nejlepší k narozeninám?

Inscenace Příchozí zprostředkovává vhled do existence lidí, o jejichž každodenním praktickém i vnitřním životě máme jen omezenou představu.
Inscenace Příchozí zprostředkovává vhled do existence lidí, o jejichž každodenním praktickém i vnitřním životě máme jen omezenou představu. | Foto: Oskar Helcel

Inscenaci Příchozí lze bezezbytku doporučit. Jak pro vzácnou možnost spolubytí s "jinakostí" a téměř hmatatelný kontakt s předloženými problémy, tak pro nakažlivou schopnost účastníků s postižením radovat se z přítomnosti, z každého dobře trefeného míče v boccie. Jejich nadhled dovoluje divákům, aby ho měli také: třeba při sledování absurdně komické taneční choreografie obřích plyšových nohou. Ty skutečné musely být Michalovi amputovány.

Sympatická je i snaha autorů dostát východisku projektu, který inspirovala kniha Slepé skvrny. V ní sociolog Daniel Prokop popsal situaci znevýhodněných skupin a důvody, proč by měl stát systémově bojovat proti různým formám vyloučení.

Pětice protagonistů se Příchozích mohla zúčastnit díky pilotnímu projektu neziskové organizace Asistence, která prosazuje přístup k neomezené pomoci pro všechny. Premiéře předcházela debata s ředitelem společnosti Erikem Čiperou. Otevřela otázku nedostačující osobní asistence pro lidi s postižením. Diskuse se zúčastnily i náměstkyně ministra práce a sociálních věcí Zdislava Odstrčilová z KDU-ČSL nebo zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Shoda panovala v jednom: rozum zůstává stát nad tím, že v Česku teprve diskutujeme o věcech, které jsou například na Slovensku normou od konce 90. let minulého století. Přitom jak dotyčným řekl Michal Prager, otec s diagnózou spinální svalové atrofie a pirátský radní pro sociální věci v Městské části Praha 14, plná asistence představuje pro lidi s postižením jedinou šanci, jak se postavit "na vlastní kola". To znamená vést důstojný, svobodný, samostatný život, který jejich neformální pečující z řad příbuzných či přátel nevyčerpá natolik, že by sami akutně potřebovali pomoc.

Protože, jak do diskuse vzkázala z nemocnice Emma Robinson, starající se o postiženého syna na plný úvazek, "s láskou si nevystačíme".

Divadlo

Území nikoho: Příchozí
Režie a dramaturgie: Alžběta Nováková a Eliška Říhová
Vzlet, Praha, premiéra 29. listopadu, nejbližší reprízy 8. a 9. února.

 

Právě se děje

Další zprávy