O lásce, kterou se domluveným sňatkem pokoušejí překazit rodiče, vypráví balet nazvaný Marná opatrnost. Ve čtvrtek bude mít premiéru v pražském Národním divadle, které vychází z nejznámější verze díla. Tu roku 1960 pro Královský balet v Londýně vytvořil britský choreograf Frederick Ashton.

Balet je protkán veselím a humorem. Odehrává se na venkově v kulisách připomínajících kreslený film, zahrnuje pestrobarevné májky, vystupují v něm tančící slepice, a na jevišti se dokonce mihne živý poník. Zasazením do venkovského prostředí Ashton nepřímo vyjádřil lásku k anglickému kraji Suffolk.

Marná opatrnost ale také představuje choreografii náročnou pro tanečníky v sérii energických pas de deux a sólových výkonů, které vyjadřují mladistvou vášeň dívky Lise a jejího milého Colase.

Toho Lise miluje, matka však volbu neschvaluje a dívku chce provdat za bohatého a jednoduššího Alaina. Aby dceru uchránila před Colasovými svody, zamkne ji do komůrky, aniž by tušila, že do stejné místnosti se předtím schoval Colas.

Když má být slavnostně podepsána svatební smlouva, matka Alainovi významně odevzdává klíče od komůrky. A z té před svědky i notářem vyjdou oba milenci.

Marná opatrnost se prvně objevila na scéně Grand Théâtre v Bordeaux 1. července 1789, dva týdny před vypuknutím Velké francouzské revoluce.

Autorem choreografie byl Jean Dauberval, žák reformátora umění tance Jeana-Georgese Noverra. Dle vzoru svého učitele Dauberval inscenoval takzvaný dějový balet, tedy ballet d'action.

Heroická témata své doby Dauberval rozšířil o žánr baletní komedie. Na scéně vystupují prostí lidé - již ne šlechtici, králové a bozi jako dosud, ale ještě ne nadpozemské bytosti jako v baletním romantismu první poloviny 19. století.

Daubervalova choreografie se stala populární, v roce 1791 byla uvedena v Londýně a poté se rozšířila po celé Evropě, někdy pod názvem Le Ballet de la paille (Balet o slámě) nebo La Fille mal gardée.

V Rusku zdomácněla roku 1885 jako Marná opatrnost v choreografii Mariuse Petipy a Lva Ivanova.

Nový scénický život dílu ve 20. století vdechl choreograf Královského baletu v Anglii Frederick Ashton. Od premiéry v roce 1960 se Ashtonova verze s hudbou orchestrovanou Johnem Lanchberym stala ve světě nejoblíbenějším baletem anglického stylu.

Doposud dílo uvedlo více než 35 divadel včetně Pařížské opery, Velkého divadla v Moskvě, Amerického baletu, Bostonského baletu a Kanadského národního baletu.

Roli Colase během svého angažmá ve Stuttgartském baletu tančil mimo jiné Filip Barankiewicz, který je od loňska uměleckým šéfem Baletu Národního divadla.

"Lidé se mě často ptají, proč jsem se rozhodl znovu ztvárnit La Fille mal gardée a nevymyslel něco nového. Jistě, mohl jsem tenhle tradiční příběh přiblížit modernímu divákovi," uvažoval v 60. letech autor choreografie Ashton.

Představoval si, že při zasazení do současnosti mohla být Lise rozvernou teenagerkou, línou farmářskou dcerou, která se parádí jako filmová hvězda a tajně chodí na rande, z nichž se vrací opilá a rozjařená. "A mladý venkovský rebel za plotem brnká na kytaru, zatímco ji matka nutí pracovat, aby se nerozptylovala. Nakonec Lise zatouží po pohodlném životě v luxusu, mladého snaživce odmítne a provdá se za jeho bohatého tátu."

Ashton však prý toho času četl deníky Dorothy Wordsworthové, sestry romantického básníka Williama Wordswortha, a zalíbila se mu venkovská idyla 18. a 19. století.

"Oproti tomu je dnešní svět nezajímavé a hlučné místo. Vždy jsem měl rád útulné prostředí, dům jsem si vyšperkoval tak, aby působil vlídně, a obklopil jsem se příjemnými věcmi. V hlavě nosím romantický obraz jarní krajiny jako od Johna Constabla, prosluněnou svěží zeleň a bzučící včely, poklidný den v milovaném Suffolku," líčil Ashton.