Premiéra tento pátek 24. února je vyprodaná, stejně jako pondělní a čtvrteční reprízy. Nejbližší vstupenky lze sehnat na 21. a 22. března. Koncem příštího měsíce bude projekt hostovat v pražském Divadle Archa.
Rakouská rodačka Bachmannová a německy píšící Rumun Celan se setkali po druhé světové válce jako "dva protilehlé póly traumatu". Otec Bachmannové už roku 1932 vstoupil do NSDAP, zatímco Celanovi zemřeli rodiče v koncentračním táboře. Sám unikl transportu jen o vlásek. Přesto psal v němčině.
"Hledal stále znovu způsob, jak se nestát obětí, ať už vnějších okolností, nebo psychické vichřice, jak žít plný život," říká dramaturgyně a spoluautorka scénáře Tereza Marečková. Podle ní sice Bachmannová se Celanem nikdy netvořili pár v realitě každodenního soužití, byli si však partnery v hledání smyslu bytí a psaní. Psali si roky, jejich dopisy česky v překladu Michaely Jacobsenové a Vlasty Dufkové vydalo nakladatelství Pulchra právě pod názvem Čas srdce.
Korespondence začíná roku 1948, v době jejich prvního setkání a odloučení. "Paule, chtěla bych vzít Tvou ubohou krásnou hlavu a zatřást s ní a objasnit jí, že tím říkám velice mnoho, příliš mnoho na mne, neboť si přece ještě musíš pamatovat, jak je mi těžké najít slova," napsala například Bachmannová v srpnu 1949. "Napiš, zda ještě stojíš o nějaké slovo ode mne, zda ještě můžeš přijmout moji něhu a moji lásku, zda Ti může ještě něco pomoci, zda ještě někdy po mně sáhneš a zatemníš mne těžkým snem, jejž bych chtěla prosvětlit," dodala v listopadu téhož roku.
Největší intenzity dopisy nabývají v následující dekádě. Tehdy se oba autoři jen s obtížemi přenesli přes temnou dobu, kdy Celana nařkla Claire Gollová, že plagioval básně jejího muže Yvana Golla, jehož překládal.
Celana kauza psychicky poznamenala, roky pak strávil v psychiatrických léčebnách a poté, co ve stavu šílenství nožem ohrozil svoji ženu, se s manželkou rozhodli žít odděleně.
Celan se roku 1970 utopil v řece Seině zřejmě po skoku z mostu. Tři roky nato zemřela Bachmannová v důsledku popálenin, které si zřejmě přivodila ve svém římském bytě. Spisovatelka si koncem života vyvinula silnou závislost na alkoholu a lécích tišících bolest. "Korespondenci Ingeborg Bachmannové a Paula Celana lze číst vícero způsoby: jako pokus o lásku po holokaustu; jako svědectví o tom, že když přijde na věc, literatura nikoho nezachrání; jako snahu najít domov v druhém člověku; nebo - zkrátka - jako svébytný román v dopisech," napsal v týdeníku Respekt spisovatel Jan Němec, podle nějž listy naznačují, že vztah Bachmannové se Celanem se řídil úslovím "nemohu žít s tebou ani bez tebe".
Za mimořádnou výzvu označují role Bachmannové i Celana divadelníci z brněnské Husy na provázku. "Zkušební proces byl velmi intenzivní, po dlouhé době jsem si sáhl na dno psychických i fyzických sil. Učil jsem se důvěřovat slovu. Slovu ve mně, slovu, které slyším. Jeho síle a významu," popisuje Dominik Teleky, představitel Celana. "Během procesu zkoušení jsem si uvědomoval svobodu, kterou mám jak v životě, tak v tvorbě, a to, jak je snadné v ní zabloudit. Proto pro mě bylo tak důležité, že jsem komukoliv z kolegů mohl ve všem naprosto důvěřovat," doplňuje herec. Toho na jevišti doplňuje jen Sylvie Krupanská v roli Ingeborg Bachmannové.
Inscenaci režíruje držitelka Ceny divadelní kritiky za talent roku Anna Davidová. Do Husy na provázku, kde byla uměleckou ředitelkou, se vrací po mateřské pauze.
Osud spisovatelky Ingeborg Bachmannové, jež žila v letech 1926 až 1973, v těchto dnech připomíná také nový hraný film německé režisérky Margarethe von Trottové. Premiéru měl tento týden na Berlinale, na rozdíl od brněnské inscenace se však zaměřuje na její soužití s dramatikem Maxem Frischem. Ve filmu Bachmannovou ztvárnila herečka Vicky Kriepsová.
