Zašla - a spatřila jiné, abstraktní plátno, které jí otevřelo oči. Oba obrazy jsou nyní k vidění na výstavě nazvané Meda, Ambasadorka umění.
Přehlídka, která v pražském Museu Kampa potrvá do 30. září, je součástí oslav blížících se stých narozenin nejvýznamnější české sběratelky. V pondělí, kdy výstava začala, měla na nádvoří muzea premiéru také divadelní inscenace nazvaná Meda s Tatianou Dykovou v hlavní roli.
Nepřifouknuté divadlo
Divadlo a výstava se skvěle doplňují. Životopisná inscenace o závratné kariéře energického nemajetného děvčete, později cílevědomé ženy, která se svým mužem, finančníkem Janem Mládkem, vybudovala stamilionovou uměleckou sbírku, by vypadala trochu přifouknutě. Kdyby se neodehrávala v reáliích, jež ji dokazují.
Představení je uváděno na nádvoří Sovových mlýnů, historického objektu, který po zdlouhavých bojích s byrokraty a politiky, posléze také s památkáři, na konci devadesátých let minulého století Meda Mládková získala pro své Museum Kampa. "Nejdřív jim vadila tahle skleněná věž, potom fasáda a lávka," svítí Meda v podání Tatiany Dykové baterkou na budovu za zády diváků.
V tu chvíli se inscenace už blíží ke konci a propojení hraného příběhu s realitou představuje nejsilnější katarzi.
Pravděpodobnost situací je přitažlivá, ale tvůrci se jí nenechali příliš svazovat. Autorka hry Daniela Šteruská vycházela z pět let staré biografie Medy Mládkové od novináře Ondřeje Kundry, ale nesnažila se kopírovat jeho objektivizující portrét. Vybrala ty nejšťavnatější, pro Medin příběh důležité momenty. A přepsala je do svižných dialogů.
K mužům vemlouvavá
Režisérka a choreografka Adéla Laštovková zvolila ostré, občas doslova taneční tempo, pro které se Tatiana Dyková skvěle hodí. Útlá, pohybově nadaná herečka, která v průběhu dvouapůlhodinového představení ani na minutu nezmlkne, je ve svém živlu. Když hraje osmdesátnici, je přesná v detailu, když dívku, působí rozverně a hubatě - ve své dospělé podnikavosti pak zase urputně.
Postavu Mládkové navíc obdařuje srdečností a něhou, což ji možná vzdaluje od skutečného předobrazu, přesto zůstává věrohodná. Její excentričnost nikdy není bezohledná, umí být laskavá a především k mužům vemlouvavá.
Scény, kdy se ukazuje pragmatičnost chování Mládkové, Dyková zabarvuje komickou nadsázkou, například když svou špatnou ekonomickou situaci řeší prvním sňatkem.
Jistou vypočítavost omlouvá ušlechtilost v jiném směru: v exilu žijící Mládková prohlubuje své vlastenectví, které završí darem vlastní sbírky městu Praha.
Muži ve vedlejších rolích
Sólo pro Tatianu Dykovou vyznívá skvěle i zásluhou vedlejších postav. Daniel Šváb, Jaromír Dulava, Stanislava Jachnická, Lukáš Příkazký a Kateřina Steinerová střídají role, zabydlují svět postavami, které se dotkly života Medy Mládkové.
Byli to například spisovatel Ferdinand Peroutka, herec Jiří Voskovec, dramatik a prezident Václav Havel, umělec Stanislav Kolíbal, šéf socialistické Národní galerie Jiří Kotalík a vedle jejího muže, guvernéra Mezinárodního měnového fondu Jana Mládka, také malíř František Kupka.
Právě první setkání s nejoblíbenějším umělcem Medy Mládkové patří k nejemotivnějším scénám divadelního představení. A Kupkův obraz, který jí při té příležitosti ve skutečnosti padl do oka, ani inscenace nevynechá. Nepravidelně rozmístěné elipsy v barvě trikolóry sběratelce připomínaly vír tanečnic. Jak Meda Mládková vzpomínala, obraz z let 1911 až 1912 nazvaný Čáry, plochy, prostor ji získal pro abstraktní umění.
"Paní Meda vypráví, že když uviděla obraz, zažila silný zážitek, v duchu slyšela Dvořákovy Slovanské tance," tvrdí kurátor Pavel Liška. A režisérka divadelního představení skutečně nechává Medu Mládkovou tančit na dvořákovský motiv.
Emotivní scénu Tatiana Dyková zakončí komicky: s obrazem v ruce šplhá Kupkovi na ramena.
Galerie pro zvané
Nadšení, které prýští z divadelního představení Meda, možná vzbudí zvědavost i po stejnojmenné výstavě. Její záběr není tak široký, kurátoři Pavel Liška a Robin R. Mudry se soustředili na 60. a 70. léta minulého století, kdy se Meda a Jan Mládkovi usadili v americkém Washingtonu a jejich velký dům se stal jakýmsi předobrazem pražského Musea Kampa.
Mládková ten domov zaplnila uměním a dům proměnila v galerii pro zvané. Hostila tu politiky Madeleine Albrightovou a Henryho Kissingera nebo desítky českých exulantů i krajanů, kterým pomohla získat studijní stipendium. Na návštěvu přijeli režisérka Věra Chytilová či spisovatel Bohumil Hrabal.
Divadlo
Meda
Režie: Adéla Laštovková Stodolová
Nádvoří Musea Kampa, Praha, premiéra 24. června, nejbližší reprízy 27. června a dále 15., 16., 17., 18. a 19. července.
Současná výstava v Museu Kampa evokuje interiér washingtonského domu včetně nábytku. "Paní Meda byla milovnice umění a také chovatelka zvířat. Některé kusy nábytku byly hodně poškrábané od psů a koček, museli jsme je nechat zrestaurovat," prozrazuje Pavel Liška, kurátor výstavy.
Na ní se střídají čalouněná křesla ve stylu Ludvíka XVI., která si Mládkovi přivezli z Paříže, s japonskými komodami, soškami buddhů a africkými maskami. Mezi tím jsou rozmístěny obrazy a sochy moderního umění středoevropské provenience.
Podle dobových fotografií, které vycházely ve washingtonském tisku, je patrné, že u Mládků to skutečně vypadalo podobně.
Kupka v centru dění
"Když jsme fotografie studovali, zjistili jsme, že se velmi často opakuje záběr na obraz od Františka Kupky Teplá chromatika. Ten obraz byl vždy v centru dění," říká kurátor Robin R. Mudry a ukazuje na stejné plátno uprostřed sálu, evokující salon washingtonského domu Mládkových.
Součástí výstavy je přehlídka rodinných filmů, které Mládkovi natáčeli nejčastěji na cestách.
Výstava
Meda, Ambasadorka umění
Praha, Museum Kampa, výstava potrvá do 30. září.
Dále jsou k vidění záběry z návštěv u nich doma, nejstarší záznamy pochází z odklízení trosek poválečné Prahy.
Komplexní výstavu doplňují ještě šperky a šaty Medy Mládkové. "Kombinovala oděvy z různých zemí, například tradiční asijské košile s šaty šitými na míru v Paříži. Nikdy se neřídila módními trendy, vytvářela si vlastní styl. Byl to záměr, prezentovala tak své umělce a také sama sebe," uzavírá kurátor Pavel Liška.
