Za maskou, jež zakrývá protagonistovu zmrzačenou tvář, nenajdeme čistou duši, ale prachobyčejného hajzlíka. Pomáhat mu vyžaduje kus sebezapření. "Cejtil by ses blbě, kdybys nepomohl kriplovi. Je to jako vys*at se doprostřed obýváku," slyšíme ve hře.
Text jedenatřicetiletého scenáristy Jaroslava Žváčka provokuje nejen příběhem antihrdiny Zombíka, kterému matka závislá na prášcích s láskou vštípila své životní krédo, že "lidi jsou svině", ale také syrovým jazykem prostředí, v němž oslovení "vole" lze pokládat za něžnost.
Zombíkova cesta za novou tváří je podobenstvím o neschopnosti rozeznat šance, které za námi přicházejí. Protagonista, byť za bizarních okolností, dostává jednu životní příležitost za druhou - v podobě svérázné, ale milující slečny, empatické ségry, cholerického dobráka švagra i plastické operace. Všechny si ale přebere nějak blbě.
Neschopný vyjít ze sebe k druhým, zůstává zmrzačený už ne navenek, ale kdesi uvnitř. Slovy autora je to "příběh člověka, jehož jiskra vyhasla".
Zručně vykonstruovaný a napsaný text objímá silné téma, Prušinovského inscenace ho naopak rozvolňuje do mozaiky groteskně nadsazených sitcomových výstupů. Někdy dospěje k třeskuté pointě jako v úvodní svatební noci, kdy se v posteli novomanželů vystřídá celé příbuzenstvo. Jindy uvízne v blátivé trapnosti, s níž se hraje záměrně, ale která ne pokaždé přesáhne k humoru, jako během návštěvy Zombíkovy mámy u plastického chirurga.
Hlavně nenudit
V jednom ze starších rozhovorů si autor Zlaté pláže pochvaluje spolupráci s režisérem Prušinovským na úspěšném filmu Kobry a užovky. Prý jsou praktičtěji založení - za důležitější než osobní výpověď nebo to, zda dílo přináší revoluční prvek do dějin kultury, považují, aby byl divák spokojený s kvalitně vystaveným příběhem. V programu pak Žváček vyslovuje další krédo: "Nikdy nebýt nudný."
Prušinovský, z dřívějška také režisér seriálů Okresní přebor nebo Čtvrtá hvězda, má mimořádný instinkt pro vystižení myšlenkového obzoru a dorozumívacích stereotypů kulturně a emocionálně deprivovaných postav.
Groteskní nadsázka, k níž herce vede, působí životně, a díky odpozorovaným detailům i autenticky, což ve Zlaté pláži potvrzuje hned několik postav: Zombíkova matka, kterou hraje Jana Plodková, švagr Standa v podání Jiřího Vyorálka nebo Zombíkova slečna, již dala podobu Kateřina Císařová.
Někde ale režisér, který na divadelní scéně prakticky debutuje, možná úplně neodhadl, kolik a jaké zábavy Žváčkova hra unese. Občas se o vtip snaží na hraně estrádní komiky, jako ve scéně s bulharskými policajty. Jinde původně výborný nápad tak dlouho rozvíjí gagy a slovním humorem, až vtip nenávratně vyšumí, jako když Standa učí jezdit Zombíka kamionem.
Horší je, že pak začne být vidět i trochu moralizující teze, na níž je komedie navlečena, ale kterou jinak díky excentričnosti postav a prostředí nevnímáme.
S Ikeou v zádech
Scénografie Zlaté pláže stojí na jednoduchém nápadu, s jakým se setkáváme spíše na soukromých hereckých scénách. Na horizontu se proměňují tři billboardy určující prostředí.
Standův dům je do puntíku vybavený stejným nábytkem jako na reklamě řetězce Ikea v pozadí. Je to vtip, který se ale brzy okouká. Hezky monstrózně funguje zdvojení Petra Čtvrtníčka jako plastického chirurga ordinujícího před billboardem, na kterém svou tváří propaguje estetickou kliniku. Na bulharské pobřeží, kde si Zombík užívá dovolenou za švagrovy peníze, nás celkem banálně přenese reklama zájezdu na Zlaté písky.
Pro herce na Zábradlí - s výjimkou Petra Čtvrtníčka - je místy až drastická komediální nadsázka, k níž je režie vede, docela nezvyklým úkolem. Jana Plodková navlečená do kytičkových legín a trika, pod nímž se rýsuje povislé tělo, si nelichotivou proměnu i matčinu zákeřnou komunikační strategii vysloveně užívá.
Jiřímu Vyorálkovi nemáme problém uvěřit Standovu jednodušší chlapskou povahu ani cholerické výbuchy, k nimž ho provokuje Zombík. Kateřinu Císařovou jako Zombíkovo děvče vyznávající styl emo za žádných okolností neopouští stoický klid, hraničící s tupostí či lehkou retardací. Čtvrtníček je prostě Čtvrtníček.
Těžké to má Jiří Černý coby Zombík. Kvůli masce hraje fakticky bez obličeje a "bez tváře" je vlastně i jeho postava - průměrný, ničím nápadný hajzlík představením prochází spíš jako ztělesněná idea.
Divadlo Na zábradlí se v posledních letech profiluje v inscenacích kmenových režisérů Jana Mikuláška a Davida Jařaba jako intelektuálně i esteticky ambiciózní scéna. Žváčkova a Prušinovského komedie se z této už dost stereotypní dramaturgické linie sympaticky vymyká. Zda se Zlatá pláž stane diváckým hitem, jak by se od jmen jejích tvůrců mohlo očekávat, se teprve ukáže. Při premiéře leccos v komediálním stroječku na smích drhlo.
Jaroslav Žváček: Zlatá pláž
Režie: Jan Prušinovský
Divadlo Na Zábradlí, Praha, premiéry 3. a 4. září, nejbližší reprízy 26. září a znovu 16. a 27. října.
