Je zřejmé, že Tošovský toho hodně přečetl: nejen Život po životě od psychiatra Raymonda Moodyho, Tibetskou knihu mrtvých či Danteho Peklo, ale také spoustu textů, o jejichž autorech možná divák nikdy neslyšel.
Ex post se v programu může dočíst o náboženských představách indiánů z kmene Lakotů, "otci akceleracionismu" a "moderním šamanovi" Nicku Landovi a jeho chemicky dopovaných myšlenkách nebo o "spekulativním realismu" Landova žáka Rezy Negarestaniho, který uvažuje o ropě jako o živé a vnímající bytosti zrozené ze smrti. Jenže v průběhu představení nás bizarní obraznost pramenů a tvůrců inscenace zastihne nepřipravené - a slabší povahy uvrhne do panické apatie.
Od Černého jelena k tlustému červu
Na začátku se mladá žena vyrovnává s blížící se smrtí. Během jejího monologu Magdaléna Borová demonstruje pět fází umírání dle popisu americké psycholožky Elisabeth Kübler-Rossové - od popírání až ke smíření. Načež se žena v doprovodu tří "duchů", holohlavých bílých bytostí, vydává na cestu.
Co následuje, by se snad dalo nazvat fantazijní variací na přechodové rituály. Borová a její kolegové - Jindřiška Dudziaková, Saša Rašilov a Matyáš Řezníček - se ocitají ve světě reinterpretovaných indiánských mýtů a s lahvemi Coca-Coly v ruce vyrážejí "po hrozivé černé stezce" za Modrým mužem a za svobodou.
Následuje cesta přes čtyři symbolické kopce a s ní vize rozpadající se společnosti. Uprostřed Vesmíru, jímž "vanou rozzuřené větry", se každý řídí vlastními pravidly. Situaci ilustruje absurdní bezdomovecký dialog na téma ztracených klíčů, snad jako obraz babylonského zmatení, nelásky a bloudění.
Následuje pád do hlubin, let do technofuturistické dimenze či cesta na Blízký východ. Odskočíme si k řecké mytologii za vládci podsvětí a už jsme na ropných polích, kde byla čistá panna obětována tlustému červu a splynula s ním v "obří všudypřítomnou kapku, která prostupuje zemí".
Obřad ropy se zvrhne v jakési lamentum nad stavem životního prostředí, ironický hymnus na civilizační a technologický pokrok, totální odlidštění ohlašující se mimo jiné rozpadem jazyka. Vypadá to, že se vracíme na začátek…
Ze surfování po fragmentech mytologických nebo filozofických představ o smrti se v Koncovém světle brzy stává noční můra, v níž se marně pokoušíme sledovat asociativní logiku textu, natož abychom racionálně uchopili smysl obrazů, jež na nás útočí.
Božské disco
Podívaná je to ale místy velkolepá a v českém divadle dosud nevídaná. Do hlediště vystřelují laserové paprsky a tančí nad ním. Scéna v jedovaté popartové barevnosti se plní projekcemi a kouřovými efekty. Z podzemí vyrůstá obří kamenný "totem". Plane oheň všudypřítomné ropy.
Celé to připomíná nějaký šílený rituál, zaříkávání smrti nad troskami civilizace, v němž místo tanečníků kolem ohně přebírají iracionálně se projevující technologie a mezi nimi se scénou potácejí zmatené groteskní bytosti.
Pozadí vytváří hudba, kterou naživo produkuje dýdžej Mojmír Měchura oblečený v kněžské sutaně. Dunivé "vesmírné" ticho, ambientní intermezza, ale hlavně neúprosně tepající rytmus techna dovršují dvouhodinovou zkoušku divácké obětavosti. Řada nešťastníků usazených v křeslech Nové scény Národního divadla evidentně tiše vzdává snahu porozumět a uzavírá se do vlastních světů.
Divácký sukces to asi nebude, přesto lze Koncové světlo přijmout jako legitimní pokus uchopit hraniční téma extrémními prostředky. Je to velmi profesionální představení a herci uprostřed pulzujících efektů obdivuhodně hájí své místo. Smysl slov je pro nás sice z větší části nedostupný, ale jejich bytostná přítomnost na scéně nepřehlédnutelná.
Pokud šlo tvůrcům o excitaci publika, povedl se spíš opak. Pokud jde o to, do důsledku vytěžit téma umírání, mohl by to být i úspěch, neboť přihlížíme smrti divadla.
Jan Tošovský a kolektiv: Koncové světlo
Režie: Jan Frič
Nová scéna Národního divadla, Praha, premiéry 27. a 28. února, nejbližší reprízy 11. a 26. března a dále 20. dubna.
