Lipsko (od našeho spolupracovníka) - Provokativní a bolestná je otázka, co je to dnešní němectví. Neboť jak se k němu mají Němci vztahovat, když je zastíněno násilím a dějinným velikášstvím, které se dnes vrací v nacionalistické rétorice novodobých buditelů národa z extrémní pravice, jejichž vliv roste a jejichž agresivní "völkisch", nacionálně překroucený jazyk, proniká politikou jako salonfähig?
Pařízek se aktuální inscenací vrací hluboko do minulosti, která je znovu nečekaně přítomná. Bitva v Teutoburském lese z devátého roku po Kristu, o níž hra pojednává v prvním plánu, přinesla slavné vítězství Germánů nad třemi velkými a dobře vycvičenými římskými legiemi.
Souboj, který na germánské straně vedl vojevůdce Hermann, latinsky Arminius, se proměnil ve velký německý mýtus. Stal se symbolem národního sjednocení, byl hnací silou válečného nadšení v první světové válce, pomáhal nabubřelé nacistické velikosti ve válce druhé, neboť potvrzoval tisíciletou velikost německého ducha.
Přispěla k tomu i dramatizace z pera velkého romantického básníka Heinricha von Kleista, který hru pod názvem Hermannsschlacht napsal začátkem 19. století, v době, kdy celá Evropa, včetně stále ještě rozptýlených německých knížectví, cítila tíseň z Napoleonovy rozpínavosti. Hermmannsschlacht po válce zneužili i východoněmečtí komunisté, kteří ho inscenovali jako hru o zradě, v níž roli okupujících Římanů dostali Američané a kancléř Adenauer byl promítán do postavy zrádce Aristana.
Dušan David Pařízek už Hermannsschlacht uvedl roku 2007 v Hamburku. Premiéru současné inscenace v lipském Schauspiel příznačně naplánoval na čtvrtek 3. října, tedy den oslavující sjednocení Německa v roce 1990. Nová inscenace mluví současnou řečí. Ptá se na naše dnešní problémy, které rostou ze základního konfliktu Kleistovy hry.
Pařízkova divadelní práce se vyznačuje dvěma základními postupy: pročištěním a koncentrací. Režisér nezjednodušuje, ale celou hru ořezává k základnímu napětí a konfliktu, takže z 32 postav jich nakonec zbude pět.
Hermann, vůdce Němců, jemuž po boku stojí jeho žena Thusnelda, je prototypem pružného charakteru. Vlísal se do přízně římského velitele Vara, aby ho snáze zradil a převedl moc do svých rukou.
Hermann, siluetou, vousy i přiléhavým slim-fit oblečením připomínající nezávislého hipstera s populistickými sklony, na začátku inscenace rozdává pivo i šnaps a zve na zábavnou show, která má následovat. I jeho "Thusche", prototyp germánské blondýny, umí lidi pobavit, vyzařuje charisma už tím, že je, a co teprve až se s Hermannem pustí do úkladů a svádění, jež pomohou porazit nenáviděné Římany.
Hraje se na čistém jevišti, na nakloněné rovině dějin, kterou režisér vtipně využívá k funkčním skluzům. Nechybí hudební vstupy, charakterizující soupeře v bitvě, přičemž italský bezstarostný pop je stejně perverzní jako německá "hlubokomyslná" zemitost.
Dirk Lange a Bettina Schmidtová v hlavních rolích Hermanna a Thusche jsou přesvědčiví a skutečně svůdní. Hermann prodává svou výřečnost a prohnanost, přičemž ke spojení Germánů v jedno využívá výmyslů a lži. Snadno přepíná do různých dialektů, které smějící se publikum vděčně rozeznává.
Thusche svádí ženskými zbraněmi, krásou a smyslností, čistou tělesností, za níž se však skrývá vypočítavost a jasné směřování za národním cílem.
Tato pěkná německá dvojka nakonec vyhraje, porazí nepřítele, který je podle konzervativního myslitele Carla Schmitta základem politického národa (neboť jedině nepřítel nás spojuje), získá moc a slávu. Potlesk publika - předchází mu Hermannova úvaha o mužnosti, kterou je třeba naplnit, aby Německo bylo opět silné a připraveno k boji o svou významnost - je zasloužený.
Pařízek ale nachystal ještě epilog, v němž se Hermann a Thusche nechávají povznášet krásnou národní rétorikou, citáty z Bismarcka, státní hymny o Německu nadevše, i hitlerovskou demagogií. "My nebo až naši vnukové budou muset pozvednout prapor němectví k jeho budoucí slávě, protože nejde jen o tisíciletou slávu do minulosti, ale i o tu tisíciletou do budoucna…"
Publikum tuto ironii vůči sobě samým i současné politice, která především ústy představitelů Alternativy pro Německo vpouští do éteru starou nacionalistickou rétoriku, na premiéře přijalo se slyšitelně očistným smíchem. Přestože celá scéna, včetně budovatelských gest a stavění národního pomníku z těl herců, byla vzhledem k aktuálnímu dění mrazivá.
I proto, že za zády řádně pokřivených prototypů němectví zůstala krajina války, kterou Pařízek, věren svému pročišťujícímu až abstraktnímu minimalismu, nechal zobrazit v propadlištích a dírách jeviště.
Tento divadelní "masakr v Teutoburském lese" působí na pozadí chvástavé, romanticky motivované rétoriky ještě temněji, než kdyby divákům před očima tekla symbolická krev. A fyzický pocit odporné válečné hrůzy, z níž paradoxně roste jednota a pojivo národa, se na jeviště v mimořádné intenzitě dostává ještě jednou. To když Thusche, svádějící až k smrti, končí své zrádné pletky s římským vyslancem Ventidiem. Na jedné straně mužovo nahé tělo, zmítající se ve škrtícím šátku krásné, hrdé a odvážné německé ženy. Na straně druhé brutálně vraždící žena, symbol špíny války.
Závěr inscenace vyvolal kontroverze už před uvedením v lipském divadle, které považovalo konec za příliš politicky přímočarý, protože téměř výslovně míří na konkrétní postavy německé politiky, jakou je například jeden ze zakládajících členů Alternativy pro Německo Björn Höcke.
Konec vyvolává spor i mezi německými recenzenty, kteří ho považují za nadbytečný, protože příliš vysvětluje to, co Pařízek předtím řekl jemně, ale jasně už samotnou úpravou Kleista, prostřednictvím kostýmů Kamily Polívkové, a především minimalisticky čistou divadelní průzračností.
Autentický zážitek z premiéry však působil jinak: publikum přijalo epilog jako užitečnou a vtipnou připomínku. Necítilo se jako na hodině povinného dějepisu, kde moudrý pan učitel vysvětluje, jak to všechno bylo a jak to může být znovu, jestli si nedáme pozor.
Že se hra s ohněm velikosti národa a malosti jeho nepřátel nevyplatí nikomu, bylo na šikmé ploše lipského Schauspielu vidět jaksi samo sebou. Ironie závěrečného epilogu představovala ironii dějin, která tkví právě v napětí mezi tím, co jasně vidíme, a tím, co jsme v mocenském zájmu schopni říkat a případně využívat v politickém boji o "duši národa". Sjednocení Německa bez vnitřního a vnějšího nepřítele - když to šlo teď skoro tři desetiletí, proč by to nemělo jít i další tisíce let.
Heinrich von Kleist: Die Hermannsschlacht
Režie: Dušan David Pařízek
Kostýmy: Kamila Polívková
Schauspiel Leipzig, Lipsko, Německo, premiéra 3. října, nejbližší reprízy 19. října a dále 16. a 30. listopadu.
