Hudebník Jiří Suchý oslavil své 85. narozeniny tvrdou prací. Po pondělním kolapsu v Klatovech a navzdory chřipce a kašli odehrál v neděli v Divadle Semafor již třetí narozeninový koncert ve třech dnech.
Své zdravotní problémy zlehčoval. Když si postěžoval, že je "zneuznaný hudební skladatel", protože ho tak lidé nevnímají, ačkoliv složil stovky písní, vzápětí dodal: "Já jsem dokonce ve skladatelské oblasti dosáhl vrcholu, jakého snad žádný skladatel přede mnou nedosáhl - v pondělí jsem se složil sám! Co už může být větší výkon pro skladatele, než složit sám sebe?"
Komponovaný slavnostní večer nabídl v první třetině dokument Mé souboje a boje, které oslavenci jako dárek věnovala nezisková organizace Zámek Liteň.
"My se jinak snažíme pečovat o odkaz operní zpěvačky Jarmily Novotné, ale jelikož víme, jak je těžké shánět peníze na to, aby české legendy neupadly v zapomnění, rádi jsme přispěli na film o jiné legendě - Jiřím Suchém," vysvětlovala zakladatelka organizace Ivana Leidlová, jedna z gratulantek.
Dokument mimo jiné pojednává o mnoha ranách osudu, jimiž si Divadlo Semafor muselo projít - od komunistických zákazů, přes smrt Jiřího Šlitra, zničení divadla povodněmi až po vleklé potíže s granty. O těchto problémech napsal Suchý v roce 2008 hru Děti kapitána Granta, ale hrál ji pouze pětkrát, protože pak jeho divadlu grant udělili.
Kromě Šlitra vzpomínal oslavenec i na své dvě manželky či jednu z legend Semaforu Ferdinanda Havlíka, skladatele a hudebníka. Také jemu publikum dlouze tleskalo.
"Já mu váš potlesk pak tam nahoře vyřídím, glosoval to Suchý. "Teda, doufám, že ne moc brzy," dodal.
Divadelník, jemuž 1. října bylo 85 let, kromě zpěvu a slova rovněž zaimprovizoval na basu, zahrál píseň na banjo, přidal i kouzelně humorné příhody o slavnostním pohřbívání kočičky nebo o divákovi v norském huňatém svetru, u nějž se Jiří Šlitr zajímal, jestli náhodou nemá na nohou lyže.
Mezi gratulanty byl i jeho o dvě hlavy větší vnuk Vít Suchý, jenž zahrál a zazpíval s banjo ukulelem a dědečkovou lehkostí americký evergreen.
Došlo i na šlágry typu Klokočí, ale i na méně známé skladby od Kurta Weila, které jubilant zpíval s Jitkou Molavcovou. Ta zahrála i na saxofon a ukulele a sloužila Suchému i jako nápověda. "Když říkám Bertold Brecht, tak je snad jasné, že myslím Kurta Weila?!" bagatelizoval její opravy.
Nekončící standing ovation přijímal pětaosmdesátiletý hudebník, divadelník a grafik posléze i vkleče.
Slavnostní večer končil až po desáté hodině, proto Jiří Suchý žádal před poslední písní "a capella" o potlesk pouze ukazováčky. "Oni totiž nad námi bydlí obyvatelé tohoto domu a smlouva nám nakazuje nedělat po desáté hodině hluk. Já se na ten váš potlesk budu dívat a v hlavě se mi to změní v obrovský aplaus."
Diváci dohodu dodrželi a po poslední písničce pouze ťukali ukazováčky o sebe, oslavenec odcházel z pódia a zacpával si uši. Třídenní narozeninová šichta právě skončila.
