Interview s přední českou divadelní herečkou a pedagožkou vedla v průběhu uplynulých pěti let Jana Machalická, kritička a vedoucí kulturní rubriky Lidových novin. Perspektivu zpovídané obohatila o poměrně rozsáhlý úvod, v němž chronologicky prochází stěžejní role Salzmannové a na jejich základě definuje hereččin naturel, podstatu talentu i přístup k divadlu obecně.
Z úvodu i kladených dotazů vyplývá, že Machalická je se Salzmannovou v přátelském vztahu a jako herečku ji obdivuje. Motivací zpovídané k rozhovoru pak byla především potřeba nabídnout jiný či bohatší pohled na slavnou éru Divadla na okraji, než jak ji ve svých kontroverzních pamětech zaznamenal jeho zakladatel a umělecký vedoucí, režisér Zdeněk Potužil.
Divadlo na okraji bylo jednou z nejvýraznějších studiových scén 80. let minulého století. Působilo v prostoru dnešního A studia Rubín a coby nesmírně intenzivní "šestiletá kompostáž ve sklepě" s takříkajíc komunitním pojetím divadla mělo na Salzmannovou určující vliv.
O chuť a bytostnou potřeba podílet se na společném hledání tématu i významů, jaké zde zažila, nikdy nepřišla. Jejím vyprávěním se to táhne jako nit. I poměrně krátká epizoda Divadelního studia Továrna, takzvaného prvního ženského divadla, které už v novém tisíciletí založila s Viktorií Čermákovou a na jehož tvorbě se podílela souběžně s dlouholetým působením v pražském Národním divadle, byla dle hereččiných slov motivována touhou vytvořit si "osobní dramaturgickou dílničku".
Titulní "útěkářství" odkazuje především k etapě Salzmannové kariéry poté, co Divadlo na okraji v roce 1987 ukončilo činnost. Herečka pak v rychlém sledu vystřídala několik angažmá, než se oklikou vrátila do Národního divadla. Tam nakonec setrvala dalších 20 let, přičemž ale neustále odskakovala k různým alternativním projektům.
V porevolučním Národním se jí a dalších studiových divadelníků, v čele s uměleckým šéfem Ivanem Rajmontem, ovšem nejprve báli. "Šířily se fámy, že (Rajmont) chce zrušit soubor, servat zlaté portály a vydat kapličku sklepním umělcům, kteří si na posvátné půdě národního svatostánku budou malovat zadky nazeleno," vzpomíná v knize.
Podobně plasticky a trefně, často v situačních miniaturách, Salzmannová charakterizuje osobnosti, s nimiž se při práci setkala, měnící se dobu, atmosféru či odlišné přístupy k divadlu, včetně těch generačních.
Dnes dvaašedesátiletá Salzmannová nikdy neprorazila ve filmu či televizi, její doménou bylo a zůstává divadlo. Z jejích slov čiší obdivuhodná vášeň, kterou pro něj chová od samých začátků, včetně vší nevázanosti, jisté nezodpovědnosti, touhy po dobrodružství, po onom "kvasu", který s divadlem souvisí, ochotě v podstatě mu obětovat život.
Profiluje se jako nonkonformní, vysoce inteligentní bytost, kterou zajímá především silná rezonující výpověď celku, nikoli konkrétní role jako taková - i proto se jedním z jejích špičkových hereckých výkonů mohl stát prezident Hácha v Jana Antonína Pitínského nastudování hry Historický monolog. I proto se nedávno odhodlala odejít z jistoty v Národním do "nových" Městských divadel pražských, kde působí od sezony 2018/19. Za herecký výkon v tamní inscenaci Andělé v Americe byla předloni nominovaná na Cenu Divadelních novin.
"Chtěla bych ještě jednou zažít ten běh do prudkého kopce, protože snad ještě mám dost dechu, abych do toho kopce běžela," vysvětluje. Což ovšem není žádný útěk, ale doklad jejího bytostně "hledačského" přístupu k divadlu.
Kniha
Jana Machalická: Útěkářka Eva Salzmannová
Nakladatelství Větrné mlýny 2020, 296 stran, 369 korun.
