Po postmoderně divokém, ale málo přesvědčivém čapkovském kabaretu Absolutno měly teď reputaci vylepšit Přízraky od norského dramatika Henrika Ibsena. Jenže se tak nestalo. Nová inscenace je kultivovaná a vytříbená, ale povětšinou až nevzrušivě tradicionalistická.
Při sledování úhledné podívané v režii Jiřího Pokorného by diváka takřka nenapadlo, že Ibsenovo drama hned po zveřejnění v roce 1881 způsobilo poprask a místo premiéry v autorově rodném Norsku se dočkalo uvedení až v USA. K nám Přízraky doputovaly poprvé v roce 1900, a třebaže nepatří k nejhranějším ibsenovským titulům, čas od času se na tuzemská jeviště vracejí. Pamětníci dodnes vzpomínají na znamenitou verzi Jana Nebeského z konce 80. let minulého století v libeňském Divadle S. K. Neumanna.
Děj osudového dramatu se odvíjí během pouhých několika hodin. Pastor Manders přijíždí do panského sídla paní Alvingové, aby s ní probral provoz sirotčince zřízeného k výročí úmrtí váženého kapitána Alvinga. Vdova Alvingová se mezitím raduje z návratu bohémského syna Osvalda.
Disharmonické tóny na scénu od počátku vnáší pouze mladá komorná Regina a její vykutálený, neodbytný otec, truhlář Engstrand. Postupně se začíná vyjevovat povaha komplikovaných vztahů pěti postav, fasáda spořádanosti se zvolna bortí, staré hříchy a rodičovská stigmata ožívají s nečekanou intenzitou.
V době vzniku hra pobouřila motivy incestu, chorobné závislosti na morfiu a sexuální zhýralosti, k níž dochází uvnitř dobře situované rodiny - pro tehdejší prudérní společnost to bylo něco nevídaného. Aby však Přízraky znepokojovaly a zvedaly diváky ze sedadel i dnes, o to by se musel přičinit razantní režijní rukopis a nejspíš i stylizovanější herecké pojetí.
Režisér Pokorný jde však opačnou cestou tradičního psychologického divadla se zvolna se odvíjejícími dlouhými dialogy. Představení tak paradoxně překvapí hlavně tím, jak důsledně se nese v retro stylu 19. století. Spoře nasvícená scéna s interiérem měšťanského domu stejně jako slušivé kostýmy evokují pocit líbivé starosvětské usedlosti.
Atmosféru ozvláštňují pouze detaily. V zrcadle se párkrát zjeví přízrak zemřelého manžela ústřední hrdinky. Z ulice do domu opakovaně zalétne břeskná hudba, kterou komorná Regina chodí tišit razantním pokřikem. A dialog vdovy s pastorem ze závěru první poloviny se v úvodu druhé části ještě jednou zopakuje, aby pak příběh zvolna gradoval do chmurného finále.
Jinak se vše odvíjí důsledně ve stylu konzervativního divadla a psychologického realismu. Téměř poklidný dojem z volného tempa vyprávění výrazněji nenaruší ani drásavé motivy fatálních důsledků sexuální nevázanosti a dlouho utajované pravdy.
V pojetí všech pěti figur hry se projevuje zřetelná snaha nikomu příliš nestranit, nezjednodušovat charaktery, ale také nezveličovat jejich negativní rysy. Děje se to do takové míry, až se motivace lidského jednání občas rozostřuje.
Helena Alvingová je v podání Kláry Melíškové především elegantní dámou, která se snaží zachovávat dekorum a staví se do sošných póz. Její neukojené touhy problesknou jen ve chvilce fyzického kontaktu s pastorem Mandersem, jinak si uchovává zvláštní odtažitost. Neplýtvá emocemi ani když ostatním odhaluje zhýralý charakter zemřelého manžela, ani když synovi prozrazuje, proč není přípustné, aby se vrhal do milostného poměru se služebnou Reginou.
Pro postavu citlivého Osvalda se herecký projev Vladimíra Polívky zdá být poněkud robustní a málo niterný. Závěrečné, nervy drásající scéně synova střetu s matkou však díky Polívkově dokonalé herecké souhře s Klárou Melíškovou nelze upřít emotivnost.
Martin Myšička vtiskl pastoru Mandersovi především rysy dobrácké důvěřivosti a střídmosti. A nejživotněji vycházejí postavy mladé služebné a jejího domnělého otce. Veronika Khek Kubařová u Reginy nepřehání lascivní vyzývavost, spíš zdůrazňuje věcnost a racionální nadhled.
Henrik Ibsen: Přízraky
Režie: Jiří Pokorný
Dejvické divadlo, Praha, premiéra 15. dubna, nejbližší reprízy 28. a 29. dubna a dále 5., 13. a 28. května
Zmrzačený hochštaplerský truhlář Engstrand Pavla Šimčíka není žádný démon zla. Díky věčné prolhanosti a průhledné snaze vyzískat v každé situaci alespoň nějaký drobný prospěch působí spíš zábavně než vysloveně odpudivě.
Ibsenovy Přízraky bez zřejmé vazby na dnešek, jak v rovině estetické, tak ideové, se v kontextu ostatního repertoáru Dejvického divadla vyjímají poněkud podivně. Ačkoliv je nelze označit za uměleckou prohru, od tak renomované scény lze přece jen čekat více než pietně inscenovanou klasiku.
