V prostoru Gabriel Loci, což je bývalý klášter svatého Gabriela na pražském Smíchově, inscenaci nazvanou Opera Ibsen/Přízraky uvedl spolek Jedl, kritikou nedávno oceněný jako divadlo roku. Pod vedením Jana Nebeského opakovaně hledá nekonvenční způsoby propojení textu, herectví, výtvarného umění a hudby.
Opera Ibsen po této cestě vykročila zatím nejdál a nejodvážněji. Povedlo se skoro nemožné: riskantní převod klasické naturalistické hry do hudebně dramatického díla složeného z groteskně přepjatých obrazů, v nichž herci plynule přecházejí ze zpěvu do recitativů či konverzace a zpět. Smysl dramatu ani jeho autor přitom neutrpěli újmu, spíš naopak.
V dějově zhuštěném libretu vyniknou leitmotivy bezvýchodných ibsenovských dialogů, ale zkrátka nepřijde ani monumentální klenba dramatu, hodná antické tragédie. Matouš Hejl k ní složil sólové árie, orchestrální mezihry oddělující jednotlivá dějství i pestrou partituru scénické hudby a všelijakých doprovodných zvuků. Živá kapela sestává z pěti muzikantů, přičemž obsazení nástrojů je dost nečekané: cimbál, tuba, kytara, baskytara, bicí a perkuse. Každá z postav má navíc svůj hudební jazyk, jenž vyjadřuje nejen její osobnost, ale reflektuje i duchovní a symbolickou rovinu Ibsenovy hry.
Totéž se dá říct o excentrických kostýmech, které tvarují postavy skoro jako výtvarné objekty, zároveň si ale výborně rozumí s gesticky "přehnaným", expresivně stylizovaným herectvím. V tom by se také dala rozeznat inspirace asijským divadlem nebo tradičními typy renesanční italské komedie dell’arte. Obecně lze říct, že vysoká "operní" forma přiléhavě a ironicky kontrastuje s nízkostmi Ibsenových protagonistů a tragika jejich osudu s lidskou malostí a směšností.
Ti, co se vracejí
Působivé obrazy rozkladu režisér zarámoval zvukem vytrvalého deště. Mezi pseudorománské sloupoví rajské zahrady, proměněné v divadelní prostor s prosklenou střechou, tak přivolal pochmurnou atmosféru země fjordů, kde se odehrává příběh vdovy Alvingové a jejího syna Osvalda.
Na scéně stojí stůl a tři židle v "nadživotní" velikosti. Jejich bytelná železná konstrukce je jistě známkou solidnosti. Naddimenzovaný nábytek ale přesahuje lidské měřítko, takže herci na něj šplhají jako děti drápající se na židle, na které sotva dosáhnou, a na scéně se doslova ztrácejí. Stejně nepřiměřené a směšné jsou absolutní morální nároky, ve hře hlásané pastorem Mandersem.
Alvingová mu kdysi uvěřila, že štěstí a svoboda představují jen znamení pýchy a její povinností je, navzdory zhýralosti vysoce postaveného manžela, zachovat za každou cenu pověst rodiny. Nyní se její "dílo" blíží dovršení: domů se vrátil milovaný syn Osvald a ona brzy otevře dětský domov, který vystavěla jako odkaz svého muže.
Všechno se ovšem postupně ukazuje jako lež opevněná vetchou iluzí. S dramatickou ironií do domu Alvingových jeden po druhém vstupují hrozivé přízraky minulosti - vyjevují se nezdravé a pokrytecké vztahy, objeví se synova nevyléčitelná nemoc a vše dovrší i symbolická pohroma, požár dětského domova.
Ibsenova hra z roku 1881 provokativně obnažila podstatu "morálních zásad", založených na předstírání i sebeobelhávání a opírajících se o vnější atributy počestnosti, jako je manželství. Autor drama nazval Gengangere, což doslova znamená Ti, co se vracejí. Jinak řečeno: co skrýváme a co si nechceme připustit, nás nakonec stejně dožene, jak o tom v Přízracích svědčí skandální příběhy postav.
Alvingová vychovává Reginu, kterou její manžel zplodil se služkou. Za oficiální uznání otcovství dostal zaplaceno truhlář Engstrand, jenž teď všechny vydírá. Pastor Manders místo lásky, se kterou se k němu paní Alvingová utíkala od manžela, nabídl "morální pevnost", jež se ukázala jako pokrytecká zbabělost. Syna Osvalda odeslala Alvingová už v dětství do ciziny, aby ho uchránila před špatným otcovským vzorem. Marně, pohlavní nemoc po něm zdědil. Navíc se schyluje k incestu: Osvald si začal s Reginou a chce si ji vzít. Ibsen v dramatu otevřel i choulostivé téma eutanazie - syn matku žádá, aby ukončila jeho život ve chvíli, kdy se propadne do stadia demence.
Znovu do jiné řeky
Jan Nebeský dosud inscenoval osm autorových her, jako první na konci 80. let minulého století právě Přízraky. Premiéru měly v Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou, a práce tehdy pětatřicetiletého režiséra vyvolala velkou pozornost - v roce 1991 zahajovala ibsenovský festival v norském Oslu.
Po listopadu 1989 se produkce z Libně stěhovala na čas do Divadla v Řeznické a nakonec do Činoherního klubu, kde režisér zkraje 90. let přijal angažmá. Tam se potkal s herečkou, scenáristkou a partnerkou Lucií Trmíkovou a zde má kořeny i spolek Jedl, byť reálně vznikl až o 20 let později.
David Prachař, třetí zakladatelská osobnost Jedlu, tehdy v Přízracích hrál Osvalda. Alvingovou ztělesnila Zdena Hadrbolcová a pastora Manderse Miloslav Mejzlík. V centru scény i tenkrát stál masivní stůl s židlemi jako středobod domu Alvingů, ale scéna i kostýmy realisticky odkazovaly k době vzniku hry.
Během vypjatých dialogů, kdy Osvald oznamuje záměr oženit se s Reginou a svěřuje se matce s dědičnou chorobou, zněly operní árie. Na některých místech činoherní inscenace režisér pracoval se stylizovaným hlasovým projevem herců. Co tehdy bylo spíš dílčím nápadem, se nyní stalo východiskem jedinečného tvaru.
Herecký orchestr
Jedl nemá stálý herecký soubor, ale úzký okruh spřízněných spolupracovníků, k nimž patří i Miloslav König, jehož naturel a pěvecké dispozice jsou ideální pro roli Osvalda. Na scéně se objevuje navenek sebejistý, s narcistním úsměvem pyšného děcka, jež očekává obdiv. Brzy se ale projeví nervními gesty, prudkými změnami nálady, které vrcholí výbuchy emocí i úzkosti a přecházejí do disharmonických pěveckých pasáží nebo zoufalých výkřiků. Záchvaty doprovází exaltovaná tělesná tenze, později naopak totální ochablost. Nakonec se Osvald promění v jakousi živoucí mumii, schoulenou na židli ve fáčovém trikotu.
Herečka a scenáristka Lucie Trmíková je nejen autorkou libreta, ale též představitelkou Alvingové. Silné ženy, jejíž ironické repliky adresované pastorovi svědčí o tom, že už získala jistý nadhled nad jeho radami i svým životem, nejen tím erotickým. To ovšem neplatí o její bezvýhradné mateřské lásce.
Mariánská modř jejích kostýmů odkazuje k bohorodičce a tvar pokrývky hlavy snad k závoji jeptišky. Aranžmá některých scén, kdy je na jevišti se synem, si pohrávají se zobrazením piety a dalšími motivy křesťanského umění. V závěrečné scéně se modrý overal Alvingové nafoukne jako její všeobjímající mateřství do olbřímích rozměrů a ona doslova zalehne syna, respektive to, co z něho zbylo - fáčový overal položený na zem.
Pastora Manderse, který žije ve světě svých morálních tezí a strachu před tím, co by řekli lidi, hraje Igor Chmela jako člověka, jenž chce mít klid a vyjít s každým. Před skutečností ho chrání dlouhý, šedý prošívaný plášť.
Operní zpěvačka Magdalena Malá dostala part Reginy. Představuje se v sexy kraťáscích jako vychytralý pucek, který ví, jak to na světě chodí, umí držet dekorum a přesně vyhodnotit situaci ve svůj prospěch. Kostýmní výtvarnice ji oblékla do vyzývavých, křiklavě barevných, bizarních modelů.
Jejího koupeného otce, truhláře, opilce a mrzáka Engstranda, s mistrovskými detaily ztělesnil Petr Jeništa jako živočicha jen vzdáleně připomínajícího lidskou bytost. Hnědý kožený kostým s kapucí obepíná neforemné tělo a kromě slov tohle slizké zvířátko vydává mlaskavé a klapavé zvuky.
Opera Ibsen/Přízraky
Režie: Jan Nebeský
Gabriel Loci, Praha, premiéra 10. dubna, nové nastudování v orchestrální úpravě bude uvedeno 26. června 2022 na festivalu Dny nové opery Ostrava.
