Goldoniho Sluha dvou pánů patří léta k nejnavštěvovanějším titulům činohry Národního divadla a s trochou nadsázky lze tvrdit, že snad u nás není člověk, který by představení naživo či z televizního záznamu neviděl. Nebo o něm aspoň neslyšel.
Právě tato inscenace, jejíž premiéra se odehrála před neuvěřitelnými dvaadvaceti lety, se zasloužila o mimořádnou popularitu ústředního a vlastně jediného protagonisty Miroslava Donutila.
První uvedení v roce 1994 se sice nedočkalo bůhvíjak vstřícného ohlasu odborné veřejnosti, ale šťastně se potkalo s hercovým účinkováním v zábavných televizních programech i s rolemi v dodnes reprízovaných filmech Černí baroni či Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Vzestup Donutilovy hvězdné kariéry byl nasnadě.
Vedení činohry první scény nyní vyneslo nezvratný ortel: prosincovou šestistou reprízou se jevištní pouť Sluhy dvou pánů ukončí. Logický krok, zdálo by se, vzhledem k tomu, že předchozí návštěvnický rekordman, legendární Kočičí hra s Danou Medřickou v hlavní roli, se dočkala čtyř set repríz. A už to bylo z hlediska divadelního provozu i nároků na psychiku účinkujících považováno za extrémní číslo.
Přesto se kolem plánované derniéry Sluhy dvou pánů strhla menší mediální mela. Miroslavu Donutilovi se rozhodnutí o konci známého kasaštyku nelíbí, a dokonce veřejně takový krok označil za hloupost.
Je pravda, že představení se dodneška hraje před vyprodaným hledištěm a našlo si oddané fanoušky, ochotné opakovaně vysázet za vstupné nadstandardní sumy. Pokud bychom se tedy na kauzu podívali z hlediska čistě komerčního, mohli bychom se nad takovým rozhodnutím pozastavit.
Jenže začneme-li na umění pohlížet pouze tržníma očima, asi nám české divadlo rychle degraduje v divotvorně poslepované zájezdové spolky, harcující po vlastech českých s bulvárními fraškami. Na umělecké produkce, zvlášť pokud jde o štědře státem dotovanou první scénu, nelze uplatňovat jiná než maximalistická kritéria.
A co naplat, Sluha dvou pánů k žádným jevištním perlám nepatřil ani před lety, tím méně dnes. S poetikou a atmosférou goldoniovské commedie dell´arte má máloco společného, navíc se během stovek opakování proměnil v one man show oblíbeného televizního baviče.
Když má představitel popleteného sluhy Truffaldina svůj den a publikum reaguje obzvlášť vstřícně, protáhnou se prý reprízy i o dlouhé desítky minut. Není divu, že pro leckteré herecké kolegy (a že se jich za ta léta v každé z rolí vystřídalo hned několik) je účinkování ve Sluhovi spíš noční můrou než tvůrčím aktem.
Vědom si toho byl i režisér představení, loni předčasně zesnulý Ivan Rajmont. Když jsem se ho v roce 2007 během přípravy novinového rozhovoru na jeho divácky nejúspěšnější kus zeptal, reagoval s ironickým úsměvem. Potvrdil, že jiných svých režií si váží nesrovnatelně víc.
S argumentem vedení činohry, aby Sluha dvou pánů skončil, dokud je jeho uvádění ještě důstojné, nelze než vřele souhlasit. I když můžeme nad podobou nových inscenací posledních sezon vyslovovat nejeden otazník, působí v jejich kontextu dvaadvacet let stará Rajmontova práce velmi anachronicky.
Miroslav Donutil před třemi lety stálé angažmá v Národním divadle dobrovolně opustil a rozhodl se, že pro něj bude výhodnější zde pouze hostovat. Není tedy divu, když se se svou poslední rolí na prknech zlaté kapličky loučí tak nerad.
Ale kdoví, třeba se dohodne s režisérovými dědici a začne se svým milovaným Truffaldinem jako zaručenou zájezdovkou kočovat od města k městu a oblažovat humoru chtivé publikum i nadále.
