Duel panovnic. Divadelní festival začal hrou o ženách, které spojuje touha po moci

Tomáš Seidl Tomáš Seidl
3. 12. 2020 12:04
Historické drama Marie Stuartovna, jež nastudoval berlínský soubor Deutsches Theater, v úterý večer otevřelo 25. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Nebylo to ale tradiční zahájení. Prestižní přehlídka s podtitulem Diesmal digital (Tentokrát digitálně) se kvůli epidemiologickým opatřením letos koná výhradně on-line.

Drama o pěti dějstvích napsal v roce 1800 básník a dramatik Friedrich Schiller, poslední roky se objevuje i na českých jevištích. V současnosti mimo jiné v brněnském Mahenově divadle, před deseti lety pozornost vzbudila verze režiséra Daniela Špinara v Divadle na Vinohradech s Dagmar Havlovou v titulní roli.

Více než dvouhodinová novinka berlínského souboru se pečlivě soustřeďuje na Schillerův text, který líčí mocenský, politický, náboženský, ale také osobní konflikt dvou výjimečných žen ostrovní historie: skotské královny Marie Stuartovny a anglické panovnice Alžběty I.

Ačkoli se ve skutečnosti nikdy nepotkaly, katolická vládkyně a možná pretendentka anglického trůnu byla obviněna ze spiknutí proti Alžbětě a roku 1587 popravena.

Režisérka inscenace Anne Lenková znovu potvrzuje schopnost chytře pracovat s historickými texty a přiblížit je současnosti. K Schillerovu dramatu přistupuje podobně jako k Molièrově komedii mravů Misantrop, jež Pražský divadelní festival německého jazyka zahajovala loni. Ačkoli předlohu zkrátila a počet postav zredukovala na polovinu, takže si vystačí jen s osmi herci, více než 200 let starý text nijak převratně neinterpretuje. Přesto působí moderně.

Inscenace si uchovává vážnost Schillerovy tragédie, díky občasným zábleskům komičnosti však Lenková nenechává dialogy postav sklouznout na hranici archaického patosu. Duel povahově rozdílných panovnic, které rozděluje náboženství, avšak spojuje je touha po moci, přitom relativizuje zdánlivě jasné pojmy jako vítězství a prohra.

Panovnice středního věku, jež si vzájemně závidí to, co samy nemají, v podání Deutsches Theater ztvárňují dvě mladé herečky. Franziska Machensová je jako Marie Stuartovna živočišná a impulzivní, často využívá expresivní, nekrálovská gesta i mimiku. V jejím vášnivém podání je skotská panovnice zuřivá i kajícná, podrážděná i poddajná, svůdná i uštěpačná.

Marii Stuartovnu uvede Pražský divadelní festival německého jazyka ještě tento čtvrtek večer. | Video: Deutsches Theater Berlin

Julia Windischbauerová, představitelka racionální, avšak váhavé královny Alžběty I., působí výrazově zdrženlivěji. Přesto lze z její subtilní řeči těla vyčíst trýznivé vnitřní pochody, které jsou důsledkem zákulisního pletichaření lordů v jejím okolí, její nerozhodnosti, ale také skutečnosti, že podřídila své city zděděným královským povinnostem.

V několika výstupech, kdy Alžběta vede státnická jednání, má herečka nasazenou na hlavě místo královské koruny neúměrně zvětšenou papírovou masku s fotografií vlastního obličeje a výrazně melancholickýma očima. Je to zřejmě odkaz nejen na mrtvolně bílý napudrovaný make-up panenské královny, za nímž Alžběta I. skrývala tvář, ale především symbol osamělosti a izolace. Tedy pocitů, které ve svém žaláři prožívá další mocná žena, na Alžbětinu milost a nemilost vydaná Marie Stuartovna.

Jörg Pose jako hrabě ze Shrewsbury a Franziska Machensová v roli Marie Stuartovny.
Jörg Pose jako hrabě ze Shrewsbury a Franziska Machensová v roli Marie Stuartovny. | Foto: Arno Declair

Právě pocit separace je klíčovým konceptem zdánlivě jednoduché, přesto pozoruhodně vynalézavé scénografie, jejíž autorkou je Judith Oswaldová. Podobu královského dvora vytvořila na principu počítačového split screenu, tedy jedné obrazovky rozdělené na několik menších oken.

Všichni herci jsou uzavřeni v malých pravoúhlých červených boxech, ohraničených rámy z tenkých LED světel. Divák jako by se ocitl v palácové galerii s obrazy, na nichž střídavě ožívají malířem vypodobněné postavy.

Herci se vzájemně nevidí, pouze slyší. Jejich akce i dialogy směřují převážně do publika, ať již toho skutečného v hledišti, či sedícího za obrazovkami počítačů. Navzdory tomuto handicapu jsou přesně sladěné. Dokládá to i závěrečná scéna, v níž se hned několik postav - včetně Alžběty, která pod tlakem okolností podepsala ortel smrti své sokyně - s pilátovským pokrytectvím zříká zodpovědnosti za její stětí.

Jednotlivé buňky se rozsvěcují, jen když se v nich některá postava objeví, ty prázdné zůstávají pohrouženy do tmy. Světelný design inscenaci dynamicky rytmizuje podobně jako střih ve filmu. Herci se na scéně rychle objevují a zase mizí, aniž by tempo brzdily přestavby kulis.

Rozměry, tvar i vzájemné umístění buněk na různých úrovních zároveň reflektují status postav, které v nich zůstávají uvězněny. Jednou z mála výjimek je výjev, kdy se v královské, tedy v té největší, centrální "komnatě" obě panovnice setkají tváří v tvář.

Autorka kostýmů Sibylle Wallumová, s níž režisérka Anne Lenková spolupracovala na Misantropovi, herce také tentokrát oblékla do nadčasových kostýmů. Ty některými detaily vzdáleně evokují dobu renesance, kdy se drama odehrává, zároveň ale poukazují i na další epochy, včetně současnosti. Jedna postava si dokonce obléká pulovr s podobiznou hlavy anglické královny, jako by to byla popová hvězda.

Také kostýmy panovnic mají daleko ke zdobnosti šatstva se stojatými krajkovými límci, které nosila právě Alžběta I. Její nakrátko ostříhaná představitelka je střídmě oblečena do barevně tlumeného tvídového kostýmu se sukní ke kolenům. Připomíná spíše soudobý byznysový dress code než novověký královský šat.

Její protihráčka Marie Stuartovna s předlouhými světlými vlasy, bledým make-upem a sněhobílými šaty splývajícími na zem naopak působí, skoro jako by na alžbětinský dvůr zabloudila z nějakého filmu Tima Burtona. V hledišti divadla by vizuální stylizace inscenace bezpochyby vyzněla ještě uhrančivěji než na obrazovce počítače.

Divadlo bez diváků není a ani nemůže být divadlem v pravém slova smyslu, jelikož chybí přímý kontakt mezi herci a publikem. Divácké odloučení ale v případě inscenace, v níž i herci mezi sebou udržují - v souladu s pandemickými nařízeními - bezkontaktnost a bezpečné rozestupy, s její koncepcí izolovanosti vlastně docela trefně koresponduje.

Friedrich Schiller: Marie Stuartovna

Režie: Anne Lenková
Deutsches Theater Berlin
Česká on-line premiéra 1. prosince na Pražském divadelním festivalu německého jazyka. Inscenaci lze zhlédnout zdarma na www.theater.cz ještě ve čtvrtek 3. prosince od 20.00 do 23.59.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy