Zatímco v Řeznické inscenovali už dvě jeho hry a na květen připravují třetí, Ungelt teď v české premiéře a zdařilém překladu Pavla Dominika nastudoval jeho Taneční hodiny. Je to oddechová romantická tragikomedie o milostném sblížení autisty a zraněné broadwayské tanečnice.
Mark St. Germain proslul jako tvůrce konverzačních dramat mísících dokument s fikcí. Na scénu zpravidla přivádí významné historické osobnosti, jako byli Sigmund Freud, Albert Einstein, Ernest Hemingway nebo Thomas Alva Edison, ale staví je do střetů, které jsou plodem čiré fantazie. Brilantní dialogická forma prozrazuje návaznost na osvědčenou tradici amerických konverzaček, jak je známe třeba z komedií Neila Simona. Jenže v St. Germainových hrách nejde o pouhou zábavu. Naopak. Často řeší vážné otázky lidské existence.
Taneční hodiny na scéně Ungeltu ale patří do jiné kategorie. Autor si při jejich psaní zřejmě chtěl oddychnout od ponorů do duše významných osobností a spolehl se pouze na fabulaci. Použil přitom a rozvinul tisíckrát osvědčené schéma setkání dvou protichůdných postav, v tomto případě outsiderů, kteří k sobě nesnadno nacházejí cestu, aby mezi nimi nakonec vzniklo silné citové pouto.
Příběh newyorského univerzitního profesora s Aspergerovým syndromem a muzikálové tanečnice, již nehoda znemožní pokračovat v kariéře, dlouho nese odlehčený tón moderní bulvární konverzačky. Škoda že St. Germain ve vytyčených mantinelech nedokázal důsledně setrvat a považoval za nutné narušit je srdceryvnými psychologickými výlevy a didaktickým ponaučením.
Pozitivní dojem ze slibně odstartované zápletky a slovního humoru tak v druhé části představení negativně poznamenává stylová nesourodost. A místo překvapivé pointy přichází jen předvídatelný sentiment a patos.
Režisér Pavel Ondruch důsledně respektuje podmínku, že žánr komorní konverzační komedie patří hercům, charismatickým individualitám vybaveným humorem a citem pro rytmus řeči i přesné pointování situací.
Ondruch proto nevymýšlí žádná ozvláštňující kouzla, ale dává maximální prostor k plynulému řazení komických i dojemných scén. Roli autisty Evera svěřil Miroslavu Táborskému, tanečnici Sengu hraje Petra Nesvačilová.
Pro Táborského je profesor trpící Aspergerovým syndromem příležitostí, jak plasticky rozehrát drobné nuance tragikomického charakteru. Věrohodně vyjadřuje situaci zakřiknutého člověka, jenž je okolnostmi donucen požádat sousedku o soukromou taneční lekci.
Chová se s nemotorností slona v porcelánu a otevřeně přiznává, že jako autistovi mu každý fyzický dotek nahání hrůzu. Jeho Ever je neobratnou, zranitelnou bytostí, s uhýbavým pohledem, ale také s fenomenální pamětí a přímočarým humorem, prostým jakékoliv záludnosti. Naplno vyslovuje věci, které v běžné konverzaci mezi lidmi bývají tabu, ať už se to týká fyzických pochodů spojených s probuzenou sexualitou, nebo když pojmenovává příčiny partnerčiny nervozity. Tanečnici Sengu tím zprvu sice šokuje, ale brzy ji přesvědčí o čistotě svého jednání.
Ani herec takového formátu a bohatých divadelních zkušeností, jakým je Miroslav Táborský, ale nemůže zakrýt schematičnost druhé poloviny hry, záměrnou úlitbu sentimentálně naladěnému divákovi. Everův závěrečný monolog na velké společenské akci, kde mluví o nutnosti přijímat bolest jako cestě ke změně osobnosti, má mít katarzní účinek. Jenže nemístnou vážností působí jako výchovná lekce. Co mělo jen tak mimochodem vyplynout z děje, zní z jeviště málem coby osvětová přednáška.
Petra Nesvačilová u Sengy jednostranně akcentuje psychické pnutí i permanentní naježenost, a to také v okamžicích, kdy hrdinka podléhá kouzlu Everetovy naivity nebo odhaluje skrytá traumata vlastního dětství.
Mark St. Germain: Taneční hodiny
Režie: Pavel Ondruch
Divadlo Ungelt, Praha, premiéra 22. března, nejbližší reprízy 13., 20., 21. a 28. dubna
Třebaže toto nervní naladění v zásadě koresponduje s nezáviděníhodnou situací, do níž se zraněná tanečnice dostala, v kombinaci s nepolevující hlasovou tenzí Nesvačilové začne takové uchopení role bez kontrastních poloh rychle unavovat svou monotónností.
Po nadějně neučesané stand-up komedii Jak zabít komika, uvedené loni v prosinci, se zdálo, že se dramaturgie Ungeltu vydává neprobádanou cestou. Taneční hodiny naopak znamenají vplutí do starých známých vod, vstříc konzervativnímu publiku, které si potrpí na osvědčenou směs komiky a dojetí, naservírovanou známými hereckými tvářemi.
