Přestože Divadlo Archa podporuje současné demonstrace proti premiéru za ANO Andreji Babišovi a prezidentu Miloši Zemanovi, před jejich příznivci se divadlo uzavírat nechce.
"Lidé, kteří volí Zemana nebo Babiše, k tomu mají své důvody, ale ty mohou pominout. My, kteří tyto politiky nevolíme, se musíme snažit chápat frustrace jejich příznivců a trpělivě vysvětlovat, o co těm pánům u moci jde. A právě divadlo může sehrát roli katalyzátoru při zmírňování animozit," tvrdí Ondřej Hrab.
Aktuálně.cz: Vy jste už v dobách normalizace leccos podnikl v oblasti netradičních divadelních žánrů. V roce 1980 jste v Praze například uspořádal ilegální vystoupení amerického experimentálního divadla Living Theatre. Jak se vám ho podařilo utajit před Státní bezpečností?
To byla přísně konspirativní akce. The Living Theatre vystupovali v Polsku v čase rozkvětu hnutí Solidarita. Setkal jsem se tam s nimi a dozvěděl jsem se, že na cestě zpět mají tranzit přes Československo. Díky Jazzové sekci jsme pronajali sál v hospodě Na Ořechovce. Návštěvníci do poslední chvíle nevěděli, kam jdou a co je tam čeká. Sešli se na tramvajových zastávkách v okolí a odtud je zasvěcení lidé dovedli na Ořechovku. Představení je pak zasáhlo totálně a bezprostředně. Protože jej vnímali bez jakékoliv předpojatosti.
Ani potom se to neprovalilo?
Tajní tam prý přišli dvě hodiny potom, co jsme už všichni byli pryč.
S plánem na divadlo Archa, zaměřeného na různá scénická umění, jste přišel krátce po revoluci. Jak to, že jste uspěl? Vždyť to byla doba, kdy se divadla propadla do krize, hlediště byla poloprázdná.
Ale taky to byla doba naplňování snů. Doba proměny společnosti, a když jste přišel s vizí proměny kulturní instituce, mohl jste uspět. Přišel jsem s koncepcí divadla jako centra soudobého scénického umění, které nebude vycházet z tradiční dramaturgie, nebude mít herecký soubor, ale vytvoří prostor pro různé typy scénických umění. A také pro vytváření mostů mezi českým a světovým divadlem, od něhož jsme byli za komunistického režimu odtrženi. Podařilo se mi přesvědčit vedení Prahy, že přesně tohle hlavní město potřebuje.
Důsledkem vaší dohody s magistrátem byl konec divadla E.F. Buriana, bylo propuštěno 130 lidí. Jak jste to prožíval?
To byl úkol pro město. Jednou z mých podmínek bylo, že projekt musí začít od nuly. Já jsem nastoupil, až když divadlo bylo prázdné. Následovala tříletá rekonstrukce, která zcela proměnila prostory divadla. Součástí těchto proměn byla i změna názvu. Zvolil jsem obecné jméno Archa. Přesto ve všem, co děláme, možná naplňujeme odkaz E. F. Buriana více než divadlo, které neslo jeho jméno. Je nám blízké především jeho předválečné Déčko, vycházející z rovnoprávnosti všech složek divadelní inscenace. Archa nedbá na hranice mezi divadlem, hudbou a tancem. I v tom je kus Burianova DNA.
Divadlo Archa otevřeli společným vystoupením japonský tanečník Min Tanaka a zakládající člen skupiny Velvet Underground John Cale. Jak se vám povedlo dát je dohromady?
Archu jsem definoval jako místo neobvyklých setkání. A tohle bylo setkání Východu a Západu. Cale s Tanakou se předtím nikdy osobně nepotkali, ale svou tvorbu znali navzájem. Volal jsem Minovi a on se ptal: "S kým bych měl vystoupit?" Povídám: "S Calem." A on: "Zrovna jsem na něj myslel." Když jsem pak mluvil s Calem a říkal mu, že by to měl být Tanaka, povídá mi: "Zrovna jsem na něj myslel." Jejich vystoupení bylo intenzivním výzkumem vzájemné komunikace. V druhé půli vyústilo v úžasné souznění, které se přeneslo na publikum.
S Minem Tanakou jste spolupracoval často. Hodně vás ovlivnil?
Zcela zásadně. Už v roce 1984 se mi podařilo uspořádat jeho tajné vystoupení Na Chmelnici stejnou konspirační metodou jako s Living Theatre. Po představení se Tanaky ptal někdo z užaslých diváků: "Co je to vlastně tanec?" - "Tanec je něco mezi mnou a vámi," odpověděl. Pro mne to je definice divadla a umění vůbec.
Před 17 lety vaše divadlo zdevastovala povodeň. Co to znamenalo pro vás a pro Archu?
Ta povodeň přišla v době, kdy jsem se rozhodoval, že pokud vůbec mám pokračovat, něco se musí změnit. Povodeň na nás dopadla jako mystické znamení, které spláchlo jednu etapu. Zároveň ukázala, že Archa lidem není lhostejná. Mnoho lidí nám pomáhalo s odklízením trosek. Uvědomili jsme si, že k nesmírně silné komunitě, která kolem Archy vznikla, máme zodpovědnost. Bylo jasné, že důležitější než vozit světové hvězdy je hledat neuralgické body ve společnosti. Reagovat na ně a do tvůrčího procesu vtáhnout občanskou společnost.
Čím se to projevilo?
Už dva roky po povodni jsme uvedli představení, v němž vystupovali migranti z uprchlických táborů. Tehdy tady byly tisíce uprchlíků zejména z rozpadlé Jugoslávie nebo z Čečny. Pro politiky to nebyl problém. Dnes je tady uprchlíků jen pár a téma migrace rozhoduje volby.
Jak jste s uprchlíky pracovali?
Vyslali jsme skupinu umělců pod vedením režisérky Jany Svobodové do uprchlického tábora v Bělé pod Bezdězem. Dva měsíce s migranty bydleli, naslouchali pohnutým životním příběhům a osudům. Pak s nimi na místě vytvořili divadelní představení, na které jsme vozili diváky z Archy. Chtěli jsme, aby kromě těch pražských alespoň polovina diváků byla z okolních vesnic, kde měli z cizinců v sousedství strach. A opravdu se pak stalo, že druhý den někteří sousedé přijeli do tábora a ptali se: nepotřebujete s něčím pomoct?
Jak jste po téhle zkušenosti prožíval nedávnou uprchlickou krizi, které populisté využili k vyvolávání strachu a paniky?
My jsme se projektům s uprchlíky věnovali deset let. A myslel jsem si, že jsme přece jen přispěli k pochopení jejich údělu. Když dnes sleduji, jakou se tady podařilo rozpoutat hysterii, mohl bych mít pocit marnosti našich snah. Na druhou stranu se díky těmto projektům vytvořila kolem divadla Archa další společenství občanské společnosti. A získali jsme zkušenost umělecké práce s lidmi, kterým říkáme experti na život.
Kdo jsou experti na život?
Jejich odbornost nespočívá v herecké profesi. Jsou to lidé, kteří mají co říct, ale za normálních okolností jejich hlas není slyšet. Úkolem divadelníků je najít takové umělecké prostředky, aby jejich autentické příběhy byly vidět a slyšet.
Někde jste řekl, že divadlo by mělo nacházet společný jazyk pro společnost. Není to ale iluze ve společnosti, která je stále víc rozdělená?
My si můžeme dovolit být naivní. My si můžeme dovolit snít. Od toho je umění. Ale skrze to snění můžeme vytvořit situaci, kdy antagonisté spolu mluví. Více než dva roky jsme hráli představení vadí-nevadí.cz, v němž účinkovali obyvatelé z Kostelce nad Orlicí. Tam vedle sebe žijí starousedlíci, Romové a uprchlíci, ale nemluví spolu. Divadelní představení bylo společné dílo, které vyžadovalo vzájemné porozumění. Hráli jsme jej nejen v Praze, ale také v Německu, v Polsku a dokonce na scéně Slovenského národního divadla. Po čase vzniklo mezi účinkujícími nejen porozumění, ale i přátelství.
Někteří kritici vám ale vyčítali, že jste na jevišti neměli nějakého toho kosteleckého xenofoba. Že tam nebyl ten reálný konflikt.
Vždycky si vzpomenu na dokumentaristu Pavla Kouteckého, který říkal: "Já k lidem, o kterých točím, musím mít respekt. A oni musí mít respekt ke mně." My ta představení s těmi lidmi tvoříme společně. S okamurovci to prostě nejde.
Před časem jste připravili představení Konkurz na revoluci. Každý, kdo přišel, se mohl účastnit výběru postav pro divadelní rekonstrukci událostí na Václavském náměstí v listopadu 1989. Překvapilo vás, jací lidé se pro jakou postavu rozhodovali?
Byl to projekt argentinské umělkyně Loly Ariasové. Během šesti hodin se diváci v konkurzu mohli ucházet o roli ve fiktivním představení, které rekonstruovalo události 21. listopadu 1989. Lidé si mohli vybrat, zda budou chtít hrát roli Václava Havla, Marty Kubišové nebo i obyčejných demonstrantů. Někdy to byla hodně překvapivá volba. Třeba Vietnamec, který se narodil koncem devadesátých let, se rozhodl hrát esenbáka. Nebo když šestnáctiletá dívka si vybrala roli Jakeše s tím, že chtěla víc pochopit toho člověka. Nakonec přiznala, že když si ho zahrála, nebyla o moc moudřejší. Celkově to byl sociálně historický výzkum na divadle, vypovídající o naší paměti i vnímání současnosti.
A co vám z toho vyšlo?
Že to není úplně beznadějné. Jednou z otázek konkurzu bylo: co by vás přimělo k tomu, abyste šli znovu demonstrovat na Václavské náměstí jako v listopadu 1989? A jedna z nejčastějších odpovědí zněla: Neúcta a pohrdání představitelů státu k nám samotným. Když teď arogance mocných vyhání desítky tisíc demonstrantů na česká náměstí, ukazuje se, že ti lidé nemluvili do větru.
K inscenaci Obyčejní lidé, v níž čeští a čínští umělci vyprávějí své osobní příběhy na pozadí historických událostí, vám prý byl inspirací prezident Zeman. Vskutku?
Toto představení vzniklo na základě spolupráce choreografky Wen Hui, zakladatelky čínského nezávislého souboru Living Dance Studio, a režisérky Jany Svobodové. Naše země a svým způsobem i Archa byly pro naše čínské spolupracovníky světem svobody, na který čekají. Pak se ale v Číně objevil Zeman s tím, že se přijel učit stabilizovat společnost a že než o lidská práva mu víc jde o pracovní místa pro obyčejné lidi. Nás to moc nepřekvapilo. Ale čínští kamarádi byli v šoku. Bylo to pro ně strašlivé zklamání, skoro až zrada. A tehdy jsme si řekli, že se společně podíváme, kdo jsou vlastně ti obyčejní lidé u nás i v Číně.
Neměli jste obavu, že čínské umělce zatáhnete do něčeho, co by pro ně mohlo být nebezpečné?
Na začátku zkoušení jsme si slíbili, že budeme akceptovat autocenzuru. Což jsme si už odvykli. Jejich soubor v Číně přežívá pod silným tlakem a všechno může být použito proti nim. Nakonec byli odvážnější víc, než jsme si mysleli.
Andrej Babiš poté, co v Arše vystoupil francouzský filosof Bernard-Henry Lévy se svou divadelní hrou o Evropě na Twitter napsal: "Lidé v Arše mě nenávidí." Nenávidíte Babiše?
Nenávist není náš program. My jsme zásadně proti populistům a proti jednoduchým řešením, která Andrej Babiš nabízí. Naším úkolem je dávat najevo, že jednoduchá řešení neexistují. Kvůli tomu možná pan Babiš získal pocit, že ho nenávidíme. Archa ale není podnikem Agrofertu.
Premiér tím asi narážel na to, že jste v Arše uvedli profesora Lévyho, který je velkým zastáncem Evropy. Ten po setkání s Andrejem Babišem napsal: "Pomoc! Ať se vrátí Václav Havel!"
Fascinovalo mne, jak dokonalou analýzu o situaci v naší zemi si Bernard-Henry Lévy udělal a z jak hlubokých pramenů vycházel. Citoval například i naši předválečnou političku a organizátorku hnutí za ženská práva Františku Plamínkovou. Tím spíš mně přišlo tristní, že když se Babiš sešel s Lévym, chtěl na něj udělat dojem tím, že ve Francii vlastní michelinskou restauraci.
Jak vlastně teď prožíváte sílící demonstrace proti Babišovi a Zemanovi?
Jako velkou satisfakci. Vloni na jaře jsme v Arše uspořádali setkání tří stovek dobrovolníků a občanských aktivistů, kteří podporovali různé demokratické kandidáty v prezidentských volbách. Mluvili jsme o tom, jak zklamání z prohry proměnit v něco pozitivního. Setkání jsme nazvali Jak dál?!. Mezi účastníky byl i Mikuláš Minář, který prezentoval iniciativu Milion chvilek pro demokracii. A najednou tady máme výsledek, který nikdo v takovém rozsahu nečekal. A myslím, že se to promění v něco dalšího a ještě účinnějšího.
Co to bude?
Demonstrace vycházejí z emocí. Ze zlosti na Babiše a na Zemana. Jsou ale zároveň vzkazem opozici. Demokratické strany se musí spojit a přijít s dlouhodobou vizí. Narůstající tlak veřejnosti povede k tomu, že někteří politici konečně pochopí: kvůli sjednocení opozičních sil musí potlačit svoje ambice. A taky některým snad konečně dojde, že tahle doba už není pro ně a musí to úplně sbalit.
Abyste nebyl překvapen.
Jeden z principů divadelní práce, který formulovala americká režisérka Anne Bogartová, zní: "Nech se překvapovat." Určitě budeme překvapeni všichni. Na překvapení musíme umět správně reagovat.
