Jean-Claude Carrière proslul spoluprací s legendami světové kinematografie. Scenáristicky se podílel na Swannově lásce a Plechovém bubínku Volkera Schlöndorffa, jako autor je podepsán pod filmy Luise Buñuela Deník komorné a Nenápadný půvab buržoazie i pod Formanovými snímky Taking Off a Valmont i dalšími filmovými skvosty.
Mísením reálných a surrealistických prvků odkazuje Carrièrova hra k jeho slavné buñuelovské éře.
Jeho divadelní hra Konkurz, napsaná kolem roku 2009, je zasazena do prostředí umělecké agentury, kam přicházejí dva herci a jedna herečka v očekávání pracovní příležitosti, možná životní šance, možná jen bezvýznamného štěku.
Zdánlivě běžná událost. Nebýt toho, že požadavky agentury zůstávají mlhavě nejasné, adepti netuší, co se po nich vlastně bude chtít, a instrukce, které jim přináší arogantní sekretářka, se každou chvíli podivně mění.
Díky tomu je modelová situace napjatě očekávané herecké zkoušky provázena sérií komicky trapných situací, v nichž se všichni svorně ocitají.
Realisticky nastartovaná komedie se z vůle autora postupně problematizuje, získává další vrstvy. Ke slovu se dostávají snové sekvence, posouvající dění až do roviny existenciální. Do příběhu se dokonce nečekaně přimotá postava unaveného Ďábla. Mísením reálných a surrealistických prvků odkazuje Carrièrova hra k jeho slavné buñuelovské éře, jenže málo naplat, prvky klasického absurdního divadla v kontextu trendů současné světové dramatiky působí už lehce zaprášeně.
Ondřej Zajíc pojímá Konkurz jako typickou "konverzačku", postupně se ale s úmornou důsledností snaží dostát všem liniím textu, realistickým i absurdně snovým, a nevynechat žádný detail.
K dispozici má inspirativní scénu Michala Syrového, která ctí reálný rámec místnosti pro čekatele na konkurz, avšak svou průhlednou a prostupnou půlkruhovou stěnou navozuje pocit něčeho iluzorního, nejistoty i možné šance, že za zdí čeká cosi jedinečného.
Představení bohužel příliš pomalu postupuje dopředu, nenabere švih ani neosloví ani žádným invenčním režijním nápadem. Rozvíjení komických scén, jako je pěstní souboj Ženy se Sekretářkou, působí předvídatelně. Záměrně školácké odříkávání pornografického dialogu mezi Prvním mužem a Ženou sice diváci akceptují s povděkem, jenže jeho humor vyznívá v kontextu konvenčně režírované inscenace nepatřičně. Ve chvíli, kdy by bylo žádoucí, aby komedie spěla k vrcholu, se teprve zvolna nachyluje k přestávce.
Představitelé tří ústředních rolí svádějí se svěřenými úkoly statečný souboj, dbajíce pravidel konverzačního žánru s občasnými absurdními odbočkami. Zdárně se vyrovnávají i s tím, jak jim autor zkomplikoval situaci, když do děje vnesl prvky divadla na divadle: V některých momentech jsou totiž nuceni si uvědomovat, že celou hru na konkurz jenom předvádějí publiku v sále, a svou situaci sarkasticky glosovat.
Žena Dany Batulkové a Druhý muž Aleše Procházky představují ostřílené, i když trémou a napětím poznamenané harcovníky. Okamžitě je u nich zřejmé, že jsou obeznámení s tím, jak to v agentuře chodí. Aleš Procházka v roli zkušeného Druhého muže sází na jistotu ironizovaného demonstrování nectností a manýr herecké profese. Dana Batulková usiluje o zachycení různých odstínů své hrdinky, hlavně těch směšných, ale i žensky zjitřených, nicméně přes veškerou snahu je pro tuto postavu výrazově příliš subtilní.
Jiří Hána v druhé polovině inscenace příjemně překvapí velkým monologem předneseným zcela uvolněně a s podmanivou upřímností.
Klíčová persona hry se záhy vyklube z Prvního muže Jiřího Hány. Je to tápající mladík, jenž se dopouští nejrůznějších faux pas a zmateně se snaží dobrat tajných či spíš neexistujících pravidel.
Ačkoliv se zprvu zdá, že si Jiří Hána vystačí s osvědčenou šarží naivního muže s hyperkorektní dikcí a důraznými gesty, v druhé polovině inscenace příjemně překvapí velkým monologem předneseným zcela uvolněně a s podmanivou upřímností. Zbývající tři herci ve vedlejších rolích Sekretářky, Ředitele a Ďábla předvádějí jednoduše nahozené karikatury.
Zajícova inscenace Konkurzu je pokusem o obohacení repertoárového spektra, jenže v rozporu s nejednoznačným charakterem Carrièrova textu zůstává příliš uvězněna v poutech konvenčního divadla. V Rokoku vznikla trochu podivná komedie hraná v povážlivě volném tempu.
Jean-Claude Carrière: Konkurz, Městská divadla pražská, Divadlo Rokoko, 11. 3. 2017, režie: Ondřej Zajíc, překlad: Matylda a Michal Lázňovští
