Přesto se tvůrci za vydatného přispění vynikajících herců noří do nitra protagonistů hlouběji, než by asi některým odpůrcům zemanovské garnitury bylo po chuti.
Režisér a lídr alternativních Depresivních dětí Jakub Čermák zinscenoval svou stejnojmennou divadelní hru, s níž se nedávno umístil třetí v soutěži původních slovenských a českých dramatických textů nazvané Nová dráma. Svým ustrojením Očistec připomíná díla věhlasného Rakušana Thomase Bernharda, je komponovaný jako sled v podstatě monologických, převážně introspektivních promluv aktérů. Svým zápisem evokují báseň, ačkoliv verše zde nenajdeme. Repliky však podléhají přísné rytmizaci, někdy zůstávají nedořečené, jindy se ekvilibristicky cyklí v zábavný i běsný vír proklamací, bonmotů a invektiv.
I postavy jsou jaksi bernhardovského střihu, všechny nesympatické, ba zvrácené, plné mindráků, sobecké, pohlcené samy sebou. To neznamená, že se do nich nemůžeme alespoň na chvíli vcítit, a co víc - dokonce s nimi v některých momentech soucítit, což je v satiře dost netypické. Prezident, jeho žena, dcera i mluvčí, všichni jsou tu něčím deprivovaná monstra, která v okamžicích největší zranitelnosti přece jen ukážou lidskou tvář.
Do role prezidenta se Čermákovi podařilo obsadit Zuzanu Bydžovskou, což je - obzvláště v nezávislém divadle - malá senzace, neboť šedesátiletá herečka se na jevištích objevuje sporadicky. Také to tvůrci řádně zúročili, když inscenaci propagovali především jako titul, v němž Bydžovská hraje Miloše Zemana a Daniel Krejčík hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka. PR strategie zjevně zafungovala: na první repríze sál Venuše ve Švehlovce s kapacitou okolo 150 lidí praskal ve švech.
Bydžovská se českého prezidenta nesnaží imitovat, natož parodovat. Pouze v náznacích čerpá z jeho charakteristického držení těla, zejména decentně napodobuje typické pokyvování hlavou v náklonu. Zesměšňující "zemanovský kolorit" se do inscenace dostává odjinud, prostřednictvím některých replik (ku*da sem, ku*da tam) či rekvizit (elektrický invalidní vozík, plenkové kalhotky nebo červené trenky, které mluvčí úslužně žehlí s prezidentskou standartou).
Kdyby nebylo těchto scénických fórů a narážek, člověku by snad ani nemuselo dojít, že Bydžovské spíše tragická než komická prezidentská figura má představovat konkrétního českého státníka. Herečka vyklene nadčasový dramatický oblouk postavy, když mocnáře nejprve zobrazí jako muže na vrcholu sil, bezohledně si užívajícího své nadřazené postavení, opájejícího se ostrovtipem, poháněného nenávistí a ješitností. Poté ho nechává chřadnout až do podoby bezduchého staříka se zborcenou tělesnou schránkou, jehož v plexisklovém boxu drží při životě pouze injekce adrenalinu. Přesto odmítá odstoupit z funkce, protože by ho čekala ponižující smrt v léčebně dlouhodobě nemocných na Vysočině. A tak se ve hře drží u moci už šest funkčních období.
Kolem prezidenta neustále krouží skvadra "podřízených", hraných členy a spolupracovníky Depresivních dětí. Po prvních vítězných volbách se mačkají v boxu coby úslužní uctívači a předčítají první gratulace, posléze si začínají vyskakovat, až se z nich stane hejno mrchožroutů, profitujících ze starcovy bezbrannosti.
Možná i na hraně slušnosti jsou scéna svlékání plenkových kalhotek a výstup, v němž prezident pomocí hadičky saje krev z vysvlečeného mladého sebevraha, který se zastřelil na protest proti výsledkům voleb. Aby do Venuše brzy nedorazila obsílka z Hradu.
Je to schizofrenní pocit: člověku by toho umírajícího starce, zneužívaného spolupracovníky a nenáviděného nejbližšími bylo až líto - ale může si divák z cílové bubliny, Milošem Zemanem hanlivě označované za "pražskou kavárnu", dovolit soucítit s "nepřítelem"? Vždyť přišel na politickou satiru.
Jenže Zemanovým politickým názorům a rozhodnutím tvůrci věnují jen málo prostoru, většinou se objevují zběžné narážky, na které ale publikum slyší - stačí zmínit Moskvu či "mrtvého bývalého prezidenta". Navrch získává intimní a osobní rovina, tvůrci se od satirické karikatury odklání k psychologické sondě. Chvíli se prezidentovi vysmívají, chvíli ho berou vážně.
Režisér Čermák vytváří věru bizarní vztahové konstelace. Krejčíkův slepě oddaný, mazaný hradní mluvčí tajně touží po prezidentovi, ale má poměr s jeho náruživou dcerou, jež se dobrovolně uchýlila do sklepení, aby svým nespoutaným životním stylem neohrožovala tatínkovu image. V podání Antonie Rašilovové v umolousaném potrhaném pyžamu jde o značně perverzní, zároveň však politováníhodné stvoření, oběť neopětované lásky ze strany otce.
Nejsugestivnější figuru však vytvořila Vanda Hybnerová v roli první dámy trpící nesmiřitelným vnitřním konfliktem: manžela nenávidí, a přesto ho stále miluje, vadí jí odsudky veřejnosti, jenže nemá odvahu odejít, opustit pohodlný životní styl. Tak holduje alkoholu a pod falešným profilem "lajkuje" hanlivé příspěvky, aby si dokázala, že má nad svými kritiky převahu.
Je fascinující sledovat, jak herečka v dlouhém monologu adresovaném netečnému prezidentovi dokáže rozehrát celé bojiště pocitů, jež se v ženě sváří. Z každé rekvizity, kterou jí tvůrci vložili do rukou, Hybnerová ždímá scénický potenciál, ať už jde o hamburger se zapíchnutou státní vlajkou, s nímž výhružně šermuje při konzumaci, několik mobilních telefonů, které hystericky vyhází z kabelky, aby mohla vpravdě karatistickým úderem rozdávat "lajky", anebo poschovávané lahve s alkoholem, z nichž lačně saje. Potlesk na otevřené scéně.
Spíše než politickou satiru nakonec sledujeme groteskní tragikomedii, zobrazující rodinné vztahy bizarně pokřivené mocenskými choutkami. Politické divadlo zde přichází poněkud zkrátka, terčem výsměchu se stávají převážně nejrůznější choulostivé osobní bizarnosti spjaté se starobou, sexem, vyměšováním, emočním zmatkem. Na první repríze ale většině diváků žánrová škatulata podle všeho nevadila: vděčně se smáli každé nekorektní narážce či absurdní scéně a na děkovačce téměř všichni aplaudovali vestoje. Zdá se, že Depresivní děti mají v repertoáru nový divácký hit.
Divadlo
Jakub Čermák: Očistec si zaslouží každý
(Uvádí spolek Depresivní děti touží po penězích)
Venuše ve Švehlovce, Praha, premiéra 14. června, psáno z první reprízy 17. června.
