Praha - Populární česká herečka Bára Hrzánová slaví dvě jubilea: svoje padesátiny a Budžesovu šestistou reprízu.
Věk nijak neřeší, dále hraje malou Helenku Součkovou v Hrdém Budžesovi, skvěle vystřihne bigbít ve své kapele Condurango, chodí mezi mladé fanynky na koncerty punkrockové kapely Sirotčinec, ve které hraje její syn.
Po Praze jezdí, jak říká, "sockou" a mrzí ji, že se lidé v MHD neusmívají. E-mailem či prostřednictvím Facebooku se nerada baví i se svými známými, upřednostňuje komunikaci z očí do očí, třeba na ulici s bezdomovci.
Náladu jí dokáže zkazit, když v rádiu pouští socialistické hity, popřípadě když slyší některé výroky komunistů. Pochvaluje si společné účinkování s manželem Radkem Holubem v divadle i se synem Antonínem v Condurangu.
"Tak to mám za odměnu, asi jsem byla hodně hodná. Když jsme natáčeli desku, opravdickou desku ve studiu, jakou mají Hanka, Helenka i Kája, tak jsem seděla a koukala jsem, jak Tonda nahrává basovou linku a pak housle, a říkala jsem si: Tak teď jsem tedy opravdu šťastná a ještě to navíc vím, že jsem šťastná!" líčí v rozhovoru pro online deník Aktuálně.cz.
Aktuálně.cz: Berete padesátku jako nějaký mezník? Když se v dětství a v mládí říká, co se všechno ještě nesmí, tak jestli se třeba po padesátce říká, co všechno se už nesmí nebo nemá…
Bára Hrzánová: Ne, to vůbec ne. Ale pro mě je to hlavně pěkné číslo. Já už říkám dlouho, že mi je padesát, už asi od sedmačtyřiceti. Čísla nejsou mojí silnou doménou a špatně se mi to počítalo. Padesátka je dobré číslo, to si budu chvilku dobře pamatovat.
A.cz: V písničce Stará zpíváte "Jsem stará, zralá herečka školená, mám starý zkušený kolena…" Tedy já si nějakou dobu myslela, že tam zpíváte "zrušený kolena"…
To mám taky…
Aktuálně.cz: Kdy jste tu písničku psala? A cítila jste se "stará a zralá"?
Bylo to asi před dvěma lety, kdy nám dospěl můj syn Tonda a jeho kamarád Matyáš. Oba to jsou moc šikovní muzikanti, tak mně je bylo líto nezapojit do naší prastaré kapely Condurango. Byli s námi o prázdninách na chalupě, tak jsem jim chtěla udělat radost a napsat jim bigbít, aby je to bavilo, protože to jsou oba rockeři. Tento motiv se mi přivál sám z nebe, chlapcům jsem to přezpívala, byli nadšení, tak jsem píseň s velkou radostí a láskou dokončila.
A.cz: Vaše písně mi obecně přijdou hodně sarkastické, někdy až pesimistické, plné černého humoru. O vás je přitom známo, že býváte pozitivně naladěná a ráda se smějete. Čím to?
Myslím, že nejsou pesimistické. Líbí se mi, když se vtip přehoupne do vážného a naopak. Ten balanc mezi tragickým a komickým mi přijde zajímavý i na divadle. Když se povede písnička, v níž je melancholická nálada a zároveň i vtip, je to pro mě jako posluchače ideální. A je to vlastně i mému životu vlastní.
A.cz: Kdo by čekal nějakou romantiku v písni Zamilovaná, dočká se například pasáže "Jestli se obrátím v hrobě, bude to zádama k tobě. Já už ti nedám, ztuhlý hnáty zvedám…"
Ano, to je samozřejmě vtip, to nemůže brát nikdo vážně. Navíc bigbítovému kabátku tyhle texty sluší. Ale jelikož nejsem odkojený bigbíťák a pravověrný rocker, nemůžu psát úplně pravověrný bigbítový písničky, takže to beru trochu jako žert.
A.cz: V té písni Stará zmiňujete Michala Davida, co sbírá céčka, milice, dělníky a dělnice, Zuzanu Navarovou, Marsyas či Mišíka. Je to takové vaše mládí v kostce?
Ano, samozřejmě, to je moje mládí v kostce. Ale když jsem cinkala v revoluci klíčema, tak jsem si myslela, že potom už nejen nepotkám žádného komunistu, ale že už ani nikdy neuslyším z rádia Michala Davida. (smích)
A.cz: Těsně vedle…
Vizitka Báry Hrzánové
- narodila se 22. dubna 1964 v Českých Budějovicích
- po studiu na DAMU nastoupila do angažmá v Národním divadle, z něho v roce 1993 přestoupila do Divadla Na zábradlí
- roku 1994 získala Cenu Alfreda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon v Čechovově Rackovi
- s Janem Hrušínským hrála deset let v Divadle v Řeznické v úspěšných inscenacích Hello Dolly a Polská krev
- za postavu Johanky ve filmu Requiem pro panenku získala ocenění na filmovém festivalu v Torontu
- 2x nominována na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli (Díky za každé nové ráno, Spiklencích slasti)
- obrovský úspěch a Cenu Thálie sklidila v roce 2003 za roli Helenky Součkové v příbramské inscenaci Hrdý Budžes
- již od vysoké školy hraje v kapele Condurango, nyní i se svým synem Antonínem
- nezaměnitelně namluvila oceněný Večerníček Čarodějné pohádky, ocenění získala i za namluvení Pipi Dlouhé punčochy; propůjčila hlas Lichožroutům Pavla Šruta
- diváci ji mohou vidět v Divadle Na Jezerce, v příbramském Divadle A. Dvořáka, v pražském Divadle Viola či na koncertech Conduranga
Zdroj: Divadlo Na Jezerce, Aktuálně.cz
A hleďme a máme toho ještě víc a kazí další generace. Takže to byl pokus o vtipnou glosu určitého období, které jsem prožila. Protože za mého mládí moje milovaná skupina Marsyas vydávala jednu desku za pět let a krámy byly plné Helenky, Káji a Michala. A podívejte se, kolik máme let po revoluci, otevřete televizi a ejhle. Člověk se bojí otevřít sardinky, aby tam na něj nevykoukl Michal David. A kde jsou ti mladí, krásní, inteligentní, citliví muzikanti, kteří hrajou po klubech a po sklepech? Na veřejnoprávních stanicích je neuslyšíte.
A.cz: Čím to je?
Naše generace už asi žádnou vnitřní obrodou neprojde. Ale pořád jsem optimista. Jelikož se pořád stýkám s mladými lidmi, což je velmi osvěžující a jsem za to strašně vděčná, vidím, že jsou jiní, jsou dospělejší, než jsme byli my. Jsou také otevřenější a citlivější a toho světla nesou v sobě víc. A myslím, že ani peníze už jim neříkají tolik jako naší generaci a té mezigeneraci mezi námi. Naše děti vidí ten svět trochu jinak a zaplať pánbůh za to.
A.cz: Condurango má na svých stránkách napsáno, že to je "latina z Budějc". Jste hrdá na to, že jste z Budějc? Anebo jste už spíše Pražačka?
Ano, já jsem hrdý Jihočech, jsem pořád venkovan. A Jihočechům rozumím. Rozumím i těm husitům v Táboře. Když se jede do Tábora na zájezd, tak ho musíte dobýt. Ti husité se prostě jen tak nedaj. A to mně ani nepomohlo, že jsem Jihočech a můj táta slavný rodák z Tábora, takže tam vlastně jedu skoro domů. Naopak, trvalo mi to hrozně dlouho a musela jsem se pořád a pořád snažit a jezdit tam a dřít. Ale teď už mě vítají, dalo to ovšem práci. Jsou hrdí.
A.cz: Po Praze jezdíte, jak říkáte, "sockou". Jak těžké to je, jezdit jako Bára Hrzánová "sockou"? Jaké jsou reakce lidí?
Mám z toho docela stíhu. Když vlezu do vagónu metra, sedí tam všichni dobře oblečení a najedení, že kdyby ještě měsíc nepřijímali potravu, tak by se jim nic nestalo. Všichni mají ty počítače a telefony a jsou velmi dobře materiálně i sociálně zabezpečení. Ale všichni se tváří, jako kdyby jeli z hromadného pohřbu, a tedy asi nejbližších příbuzných. Tak jsem si říkala, Bože můj, co to je?
A.cz: A vy nastoupíte a začnete se na ně usmívat…
Ano, to dělám ráda. Ale člověk pak vypadá podezřele. Buď že se mu podezřele dobře daří, nebo že po těch lidech bude něco chtít. No, já chodím oblíkaná spíše tak, že vypadám na ten druhý případ. Ale zase si výborně popovídám s mými kamarády bezdomovci.
A.cz: Proč to tak je? Smějeme se my Češi málo a neradi?
Myslím, že to není Čechy. Byla jsem teď týden v Paříži, také jsem tam jezdila hodně metrem a ti lidé se tam tvářili úplně stejně. Ale rozdíl je třeba v hospodách, číšníci tam pořád kolem vás vesele kmitají, jsou k vám dobře naladění, někteří si ty objednávky i zpívají. Ptají se, odkud jste, a dávají se s vámi do řeči.
A.cz: Preferujete komunikaci z očí do očí, naopak neuznáváte Facebook či e-maily. Proč?
Mně tahle neosobní komunikace nic neříká. Tyhle počítače, které žerou hodiny a hodiny času. Lidem povídám, ať mi nepíší, že se stejně ode mne nic nedozvědí, stejně tam pak mám dvě stě nepřijatých e-mailů a zabírá to šíleně času. To já si radši povídám s cizími lidmi na ulici než takto neosobně.
A.cz: Letos v únoru jsem poslouchala Noční Mikrofórum, kde jste byla hostem Marty Eleftriadu. Bylo to takové veselé povídání s moderátorkou a lidmi na telefonu, než tam zavolal jeden pán a pravil: "Já viděl jednou hrbatýho, jel v lavoru po schodech a brzdil rohlíkem. Tak se směje ta kráva, co tam máte na návštěvě." Co ve vás tento zážitek zanechal?
Mně toho pána bylo z hloubi duše líto. Chudák malej, říkala jsem si, co to musí být za život. My si tam pěkně povídáme, jako holky, co se spolu přátelí a už se dlouho neviděly, a jediné, co to v něm vybudí, je takováto agrese. Přišel mi hrozně opuštěný a smutný.
A.cz: Co jsem o vás slyšela, tak to mě skoro překvapuje, že jste neměla tendenci mu nějak pomoci.
No, ono to moc nešlo. A že by u nás bydlel, to by mně už asi neprošlo. Syn už je vycvičený, vždycky když se zase dávám na ulici do řeči s nějakými lidmi, co jsou na tom sociálně hůř než my, tak mě tahá za rukáv a říká: "Hele, Báro, ale nebudou u nás bydlet, že ne?"
A.cz: 25 let po revoluci vám neznámý člověk zakazuje smát se, 15 let po revoluci vás žaluje komunista za hanobení národa, rasy a přesvědčení kvůli vašemu citátu ze hry Hrdý Budžes…
Ano, tak to bohužel je, to je holt naše realita. Jen jsem zvědavá, jestli paní poslankyně Semelová na tom bude aspoň srovnatelně jako já, jestli ji někdo někam pozve a bude ji vyslýchat, jako mě vyslýchali na tom Barťáku. Protože to, co řekla paní Semelová o Miladě Horákové, to je nehorázné a nemůže se z toho nějak vykroutit. Kor když tady máme zákon, který zakazuje propagaci komunismu.
A.cz: Měla jste ještě nějaké popotahování pro své antikomunistické názory, nebo zůstalo u jednoho?
Těch trestních oznámení jsem měla víc a cyklicky se opakovala. Neměla jsme jen pro hanobení rasy a národa, ale i třeba pro omezování osobní svobody. Ale díky tomu, že se pan doktor Jablonský toho prvního případu ujal, a dělal to jen z lásky pro mě gratis, tak veškerá další udání chodila rovnou do jeho kanceláře a ta to vyřizovala. Protože já bych nedělala nic jiného, než že bych se zodpovídala těmto lidem ze svého života. A to je přece absurdní.
A.cz: Hrdý Budžes se zkrátka stal fenoménem, ostatně měl by se brzy dočkat 600. reprízy…
Oficiální šestistovka bude teď v příbramském divadle, kde to pěkně oslavíme.
A.cz: Přemýšlela jsem, jestli vás to ještě stále může bavit hrát, anebo jestli to berete spíše jako šíření určité osvěty či jako své vlastenecké poslání.
Je to obojí, i mě to baví, i to beru jako osvětu. Nemám ráda agitky nebo komunální satiry, to by také dlouho nevydrželo. Ale protože tam je nesmírně silný příběh a postava, kterou hraju, je opravdová, důvěryhodná a dobře napsaná, je tam pořád co hrát. I po 600. repríze pořád máte čím žít. Není to jen plochá figurka, ale vnitřní bohatý člověk.
A.cz: O to, aby vám ta hra nezevšedněla, se starají i vaši spoluhráči v Hrdém Budžesovi, Jarmila Vlčková s Liborem Jeníkem. Tedy hlavně Libor Jeník vám tam prý občas nachystá nějaké překvapení. Když přijdou do první řady jeptišky, začne vykládat vtip o jeptiškách…
No, jsou láskyplní. Ale já mám obrovské štěstí, že mám kolegy, jaké mám. Je to napsané tak, že ta pozornost jde na mě a oni to odpracují a oddřou a jsou tam od toho, aby mně pomáhali. A té slávy – polní trávy – se pak dočkám já. Takto se uskromnit a pracovat pro druhého dokáže málokterý herec.
A.cz: Jste na volné noze, ale cítíte se být v některém z divadel, v nichž účinkujete, takzvaně doma?
To je výhoda volné nohy, že si mohu vybírat herecké partnery, s kým chci hrát a nechci hrát a v jakém prostředí a co chci hrát. Já mám štěstí, že jsem v samých příjemných prostředích. Cítím se doma na Jezerce, cítím se doma i v Příbrami. Žijeme tam spolu s Budžesem dvanáct let, víme o sobě všechno a jsme taková rodina.
A.cz: Takže volná noha je pro vás ideální?
Pro mě určitě jo. Už si dnes nedovedu představit, že by někdo operoval s mým časem, mojí osobou a s mojí svobodou.
A.cz: Jaké to je, hrát se svým manželem, Radkem Holubem, ještě k tomu partnerské role jako dříve v Rackovi či Petrolejových lampách a nyní v Ženitbě v Divadle na Jezerce?
Když jsme spolu hráli Na Zábradlí, tak jsme spolu byli opravdu celý den. Ráno jsme šli zkoušet, pak jsme šli venčit psa, pak jsme šli zase do divadla, pak jsme do noci seděli s režisérem Petrem Léblem. Teď už nám zbyla jen ta Ženitba. Ale já s Radkem hraju moc ráda, protože je nejen výborný herec, ale i výborný partner na jevišti. Je z těch kolegů, kteří umí naslouchat, umí ostatním pomoci vystavět vtip, nebo dokonce nabídnout vtip kolegyni nebo kolegovi. Umí hrát v týmu.
A.cz: A jak se vám hraje se svým synem v kapele Condurango?
Tak to mám za odměnu, asi jsem byla hodně hodná (smích). To je velká radost. Když jsme natáčeli desku, opravdickou desku ve studiu, jakou mají Hanka, Helenka i Kája, tak jsem seděla a koukala jsem, jak Tonda nahrává basovou linku a pak housle, a říkala jsem si: "To není možný. Tak teď jsem tedy opravdu šťastná a ještě to navíc vím!"
A.cz: Dívala jsem se na facebookové stránky kapely Sirotčinec, v níž hraje váš syn se svými vrstevníky. Drsný punkrock, saka na holém těle, mladičké fanynky v transu a jeden z nejnovějších záznamů na stránkách zněl: "Točyme pyčo". Jak se na tuto synovu aktivitu díváte?
Sirotčinec miluju. Kluci jsou jednak dobří muzikanti, jednak mají tu neřízenou energii sedmnácti let. Jsou na tom jevišti naprosto šťastní a dají do toho úplně všechno. To my už nemůžeme, já bych třeba umřela, kdybych tohle všechno dělala, co oni tam dělají.
Když můžu, jdu tam mezi ty fanynky v nátělníkách a koncert si užívám, lokám tam tu energii, je to pro mě jako Lurdy. Tonda tam skáče roznožky s tou těžkou basou, když skončí, tak jsou úplně vyčerpaní a nemůžou chodit. Jsem ráda, že dělají muziku, a ne takové ty počítačové nesmysly. Není to jen o tom, že chlapec má na krku kytaru a hází mařenou (dlouhými vlasy – pozn. red.). Tedy, hází mařenou, ale ještě umí i hrát.
A.cz: S namluvením Pipi Dlouhé punčochy jste před časem zvítězila v anketě Neviditelný herec, vámi neopakovatelně namluvený večerníček Čarodějné pohádky zase získal ocenění na několika českých festivalech. Velká část večerníčků a audiopohádek je tak nějak odvyprávěných, vy těmi postavami ale jste, žijete je, hrajete je, prožíváte. Jak náročné to pro vás je?
Miluju nahrávat a strašně ráda mám rádio. Když nás na DAMU učila rozhlasové herectví paní profesorka Adamcová, bylo to pro mě otevření obrovských dveří do úžasného světa. Když jsem se dostala k pohádkám, které miluju, práce mě nesmírně baví. Když hrajete lidi v televizních seriálech, je to pořád na jedno brdo a ty scénáře nejsou bohužel moc kvalitní. Ale Astrid Lindgrenová, J. Š. Kubín nebo Pavel Šrut a jeho Lichožrouti, to je jiné kafe, to si moc hezky užiju.
A.cz: To je ostatně z těch audionahrávek vidět, že si to užíváte…
V tom rádiu toho můžu moc. Kdo ví, jak vypadá Hihlík – teda, herec pan Hyhlík z pardubického divadla, to vím, jak vypadá, ale lichožrout Hihlík? To už je na mně, fantazie může běžet a já si ty postavy mohu vytvořit, aby byly živé. Musejí být živé, aby tomu děti věřily a fungovalo to. Ale já ty lichožrouty znám, namluvila jsem všechny tři knihy, neustále s nimi komunikuji, bavím se s nimi, mám je v sobě, takže ta postava ze mě jen promluví.
A.cz: Jak vycházíte s divadelními kritiky? Třeba Jana Machalická napsala, že Hrdý Budžes je "komunálně pitvořivý" a "pro nejširší publikum" a odsuzovala, že jste za něj dostala Thálii…
Tak paní Machalická má se mnou problém asi odjakživa, ta se na mě podívala a bylo to. To už je asi od Zábradlí. Já vnímám divadlo úplně jinak než ona a líbí se mi úplně jiné inscenace než jí. A co se týče Thálie, ta mně byla celkem šumafuk, o ni jsem nijak zvlášť neusilovala. Mě zajímá, jestli lidi chodí do divadla, baví se, smějí se a pláčou. Pak mám pocit, že ta moje práce má smysl, a co si o tom myslí kritici, je mi opravdu jedno.
A.cz: U kritiků ostatně propadá velká část oblíbených a věčně vyprodaných představení…
Je pravidlo, že když máte plné divadlo lidí, kteří se smějí, až se za břicho popadají, tak od vás pes kůrku nevezme z té kritické obce. Nejstrašnější je pobavit lidi a nedej pánbůh, že to třeba děláte etapově, že už to má 600. reprízu a že od Bruntálu po Cheb je Hrdý Budžes do hodiny vyprodaný. Tak to je největší prohřešek, kterého jsem se se svými kolegy dopustila.
A.cz: Řadu let provozujete jógu. Pomáhá vám třeba povznášet se nad tyto spory?
Jóga? Ta pomáhá hlavně proti mně! Už třeba neházím po lidech předměty. Syn rád před cizími lidmi říká: "Ještě že se máma dala na jógu, jinak už bych nežil." Když vezmete jógu jako způsob života, a ne jen jako fyzické cvičení, je to vynikající.
A.cz: V čem vás lidé nyní mohou vidět?
Ve Viole dál hraju Máchův Máj a s Janou Bouškovou a mým rodným bratrem Máriem Bihárim děláme představení Šunen, Romale - Poslyšte, Romové. To se mi moc líbí, neboť to má i o osvětovou funkci. Teď jsme s tím byli v Prachaticích na představení pro školy a děti na to ohromně reagovaly. Říkala jsem si, že je to lepší než nějaké přednášky o tom, že je jedno, jestli je člověk zelenej, červenej, nebo tmavej, že lze žít vedle sebe. Na Jezerce dál hrajeme Ženitbu a Dardu, no a Budžes také stále žije.
A.cz: A co chystáte nového?
Obnovujeme estonskou komedii Každý den šťastný den, kterou jsme hráli v příbramském divadle. V červnu bude obnovená premiéra v Divadle Kalich ve stejném obsazení, tedy s Liborem Jeníkem, Helenou Lapčíkovou a Zbigniewem Kalinou. Bude to opět nespoutaná komedie, při níž se budou lidé bavit.
A.cz: Ajaj, tak to zase propadne u kritiků…
Ano, na cenu to tedy není! (smích)
