Dionýsos neboli Bakchus se v lidské podobě vydává do Théb, aby rozšířil svůj kult tance i zpěvu a rozjásal tamní ženy vínem. Ať řádí, "ať každému je jasné, že jsem bůh", oznamuje hned zkraje svůj plán ústy herce Petra Vančury. S vemlouvavým úsměvem se staví do čela zpěvů a tanců bakchantek, poblázněných ezo žínek s planoucím zrakem.

Pentheus, mladý sebevědomý vládce Théb, se vrací z ciziny a nachází své město oslavující Dionýsa. S manažerskou přezíravostí a neskrývaným opovržením, jež mu do projevu vtiskl Miloslav König, nazývá Bakchovy oslavy hnusnými orgiemi a jeho božství se vysmívá. Ve svém městě chce pořádek. Toho obskurního chlapíka, co tvrdí, že je bůh, prý nechá ukamenovat a jeho vznícené, po lesích pobíhající vyznavačky, včetně své matky Agaué, pochytat.

Související

Za mřížemi byla svobodnější než její trýznitel. Trmíková hraje vězeňkyni režimu

Na rady moudrých starců, svého děda Kadma i věštce Teiresia, aby si s mocí nového boha nezahrával, Pentheus nedá a strašlivý trest ho, stejně jako jeho nepříčetnou matku, nemine.

Bakchantky jsou jednou z posledních tragédií starořeckého dramatika Euripida, byly uvedeny až poté, co zhruba 406 let před naším letopočtem zemřel. Jádrem je právě spor mezi Dionýsem a Pentheem. Mezi pudovým, jež vede k ukojení smyslů, divokému vytržení či chaosu, a racionálním, vyznávajícím řád a zarytě odmítajícím vše, co se příčí "zdravému rozumu".

Všeho s mírou

Tato tragédie také bývá považována za Euripidův nejdivnější text. Tedy z těch 19, které se z jeho 92 her zachovaly. Rozsáhlými sborovými pasážemi určenými ke zpěvu autor údajně přiblížil Bakchantky k hudební formě, jež předcházela klasickému antickému dramatu a oslavovala boha Dionýsa během velkých lidových slavností konaných na jeho počest.

Podoba současné inscenace, jež připomíná muzikál či popový koncert se šílejícími fanynkami hudebních hvězd, se tak jako analogie nabízela. Režisérovi se navíc podařilo obsadit kapelu Bert & Friends, jejíž mystifikační image a motto "Music of fun, love and beauty" pěkně souzní s možnou - byť ironicky posunutou - představou požitkářského kultu. Dost možná, že autor hudby Jakub Kudláč dostal režijní pokyn, aby se tvorbou tohoto "Space Altruistic Progressive Psychedelic Melodic Jazz Rock Bandu" inspiroval. A povedlo se náramně.

Díky volné dramatické struktuře jsou Bakchantky otevřené současné interpretaci témat, jako jsou davová manipulace či fanatické vytržení, probouzející ty nejtemnější oblasti lidské psýché. Estetika různých alternativních "duchovních" směrů či prvky travesti show ukazují na latentní společenskou perverzi.

Zásadním momentem tragického konce Penthea, jeho matky a celého Kadmova rodu je v Euripidově dramatu hybris, do češtiny volně přeložitelné jako "všeho s mírou". Ve starém Řecku se tak označovalo jednání, jež pýchou, domýšlivostí či arogancí překračovalo člověku vymezenou hranici a vyvolávalo trest bohů, který pak postihl celé společenství.

Režisér Jan Frič se k antickým dramatům vrací. V Národním divadle dříve inscenoval Sofoklova Krále Oidipa, na Zábradlí a v malostranském Rubínu současné variace na Euripidova Oresta nebo Sofoklovu Antigonu. Sebepoznání hrdiny a hybris ve smyslu respektu k tomu, co lidské poznání přesahuje, ho ale kontinuálně zajímá i při práci na jiných divadelních látkách.

V houští doby

Fričovy inscenace, tuto nevyjímaje, bývají žánrově podivně rozkročené a racionálně nesnadno uchopitelné. Kolikrát si nejsme úplně jisti, na co se díváme a jak vážně to máme brát. Mezi mystifikací, ironií či vtipem jen tak pro radost a vážným sdělením nevede žádná hranice.

Režisér se možná obrazem vyrovnává s "tekutostí" dnešního světa. Než v něm zahlédneme to podstatné, je třeba se prodrat houštím všelijakých zábavných vjemů, svůdných odboček a pastí. A někdy si toho podstatného třeba ani nemusíme všimnout.

Možná i proto Frič poselství inscenace pro jistotu, asi trochu nadbytečně, ještě jednou shrne slovy autora na slidu promítnutém na oponu: "Co náleží bohům, mívá mnoho tváří. Provedou to, s čím žádný nepočítá…" Proto bohy nikdy nepodceňovat, i když se jeví sebebizarněji. Což v tomto případě, kdy se Dionýsos prohání po scéně ve slipech s blyštivou jahůdkou a flitry na víčkách, platí dvojnásob.

Bakchantky měly premiéru minulý týden, v březnu následují čtyři reprízy. Foto: Patrik Borecký | Video: Činohra Národního divadla

Bakchantky jsou výrazně souborovou prací, v níž spolu dokonale ladí způsob herectví, hudba i vizuální podoba. Svoboda a uvolněnost, s jakou se všichni zúčastnění pohybují po scéně a radostně berou do hry všelijaké obskurnosti popového kýče i divadelní klišé, je nepřehlédnutelná, přenáší se do publika a dělá z inscenace potenciální divácký hit.

Herci jsou skvělí nejen v oné zábavné "bakchické" poloze, která se vyznačuje zvláštním raušem a koketní hrou s podtexty, ale také tam, kde Euripidův text zazní vážně. Jana Pidrmanová jako Posel v sugestivním přednesu líčí zázraky, jež konají bakchantky, silný je i závěrečný dialog, který coby Agaué vede se zdrceným Kadmem Davida Prachaře.

David Prachař jako Kadmos, Saša Rašilov coby Teiresiás a Pavlína Štorková v roli bakchantky. | Foto: Patrik Borecký

Muzikálové pozadí v jedovatých revuálních barvách připravil režisérův dvorní scénograf Dragan Stojčevski. Tvoří je svislé pruhy zelené látky zavěšené v několika vrstvách za sebou neboli "les", jež je rejdištěm zešílevších žen. Stejně ostře zelenou hraje několikaúrovňová podlaha scény. Na popkulturní eklektismus ukazuje vysunující se antický sloup coby piedestal nebo obří, brčálově zelená maska býka, již nasazuje Bakchus, hravě měnící svou podobu, když uniká Pentheovi.

Kostýmy Marka Cpina se inspirovaly u hippies, ezo módy nebo popových hvězd. Pentheus má krátké kalhoty, černé podkolenky a objemnou koženou bundu, což dohromady trochu komicky evokuje nedospělého "fašounka". Do růžova stylizovaný je sbor bakchantek, ve kterém jsou obsazeny ukrajinské zpěvačky, o nichž se v textu mluví jako o vyznavačkách kultu provázejících Dionýsa z daleké ciziny.

Skvělý, v hudebních pasážích doslova zpěvný překlad pro účely Fričovy inscenace pořídili básník Petr Borkovec s lingvistou Matyášem Havrdou. Pro bakchantky mají mile zvukomalebná slova: vznícené, planoucí, třeštící šílenky, blouznivky. Penthea, který se za nimi převlečený do ženských šatů vypravil do lesa, charakterizují verše "šílený slídil, šílený špeh, šílený šmírák blouznivek".

V barevném světě Bakchantek není moc šance se nudit, pozornost poutají nejen mimořádné herecké výkony, ale také nečekané obrazy. Lze v nich objevovat zprávy o světě, v němž žijeme, ale možná jsme si ho ještě ani pořádně nestihli prohlédnout a uvědomit.