Celu vymezuje šedá zeď. Na ní nadrásané řady křížků a čárek, naivní kresbičky smrtek, krvácející srdce Ježíšovo, ukřižovaný. Vězeňské "zápisky" svědčící o hrůze uplývajících dnů, zmařených životech i hledání naděje připomínají groteskně bezútěšné obrazy Aléna Diviše.
Uvězněná Růžena Vacková má v rohu postel s holou železnou drátěnkou, kýbl na exkrementy a ešus s vodou. Hraje ji Lucie Trmíková. Nenalíčená, ve vytahané hnědé teplákovce a zacuchané tmavé paruce, přesto její postava za žádných okolností neztrácí lidskou důstojnost, vnitřní svobodu a zvláštní půvab, ani umazaná lejnem.
Z ochozu na horní hraně zdi ji sleduje, ořvává a šikanuje dozorce. Hulákající Jiří Černý má vycpaná ramena a na hlavě přilbu, jako hráč amerického fotbalu. Živočich, který sprostotou a hrubou silou mrzačí životy druhých. Jistý si svou mocí, a přesto nějak ubohý, směšný.
Slova i vjemy, jež evokují peklo komunistického kriminálu 50. let minulého století, jsou někdy k nesnesení silné. Bezmoc a zimu cítíme hned na začátku skoro fyzicky, když dozorce donutí křehkou ženu svléknout se do prádla a ulehnout k spánku na kovové lože. Chladem se třesoucí Vacková přitom klidně, racionálně vysvětluje, proč nechce požádat o milost, jak ji blízcí přemlouvají. Prostě nemůže jinak.
Vespod duše, nahoře…
Historička umění a profesorka Univerzity Karlovy Vacková, která žila v letech 1901 až 1982, se 25. února 1948 přidala k protestnímu pochodu studentů na Pražský hrad za prezidentem Edvardem Benešem. Později byla zatčena a roku 1952 odsouzena ve vykonstruovaném procesu ke 22 letům vězení. Podmínečného propuštění se dočkala až roku 1967.
Scenáristka a představitelka hlavní role Lucie Trmíková její postavu vytvořila ze tří zdrojů - dopisů Vackové z několika žalářů, jimiž prošla, knihy Byly jsme tam taky od jiné politické vězeňkyně Dagmar Šimkové a poezie Vladimíra Holana.
Pasáže z korespondence svědčí o tom, jak Růžena Vacková dokázala v nelidských podmínkách věcně a neuhýbavě promýšlet smysl vězeňské zkušenosti, dokonce s jistým vtipem. Třeba když přiznává, jak "těžce snáší tady ten život výhradně se ženami, pro které myšlení a myšlenky nejsou skutečnostmi skoro žádnými. S lítostí pozoruji, že mezi nimi blbnu," napsala. Herečka tu intelektuální stížnost ještě vypointuje a "shodí" žensky temperamentním rozčilením i sebeironií.
Někdy až drastické příběhy spoluvězeňkyň, mezi nimi i matky-vražedkyně, které si Trmíková půjčila z knihy Dagmar Šimkové, působí nejen jako ilustrace nelidského prostředí kriminálu, ale také jako exempla krutě paradoxních lidských osudů. V roli Vackové popisuje Trmíková utrpení těch "duší milovaných" s klidnou věcností - a láskou.
Holanovy verše zní v nejniternějších momentech, kdy vede vnitřní řeč sama se sebou a nepřítomnou postavou, již oslovuje "tati", ale možná má také na mysli Otce. "Nahoře ho*no, vespod duše," vypadne z ní, zdánlivě bezděčně, pojmenování situace. "Napadlo mne?!" ptá se, jako by pátrala, zda jí odkudsi shora někdo napovídá. Je to jeden z okamžiků, kdy se podaří vyjádřit křehkou intimitu spirituálního zážitku. A není jediný.
Na strážní ochoz nad hlavou Vackové se v jednu chvíli těžkopádně vysouká bizarní bytost. Astronaut ve skafandru, jenž našlapuje, jako by se vznášel kdesi ve vesmíru, a hlasem anděla, kontratenora Filipa Dámce, zpívá o temné chvíli duše. Ty nejniternější věci mívají v režii Jana Nebeského často podobu neposvátně groteskní, která je vlastní také dvorní výtvarnici Jedlu Petře Vlachynské. Tentokrát jí tedy kostým anděla hodně ulítl.
Na zem ho vrací až následující scéna. Opilý dozorce s kytarou, nastrojený do skafandru z papundeklu, přichází potěšit kunsthistoričku písní oslavující první let člověka do vesmíru. Prý tam sovětský kosmonaut byl a žádného Boha neviděl.
"Dobrý den, majore Gagarine," pěje a stále agresivněji řve ze všech sil: "Zpívej se mnou, Vacková, zpívej…" Mlčení vzdorovité vězeňkyně a sotva znatelný shovívavý úsměv. Trest za tu provokaci? Tvář ve vlastních výkalech, které dozorce vyklopil na podlahu.
Vanutí ducha
Dramaturgie spolku Jedl, jejž roku 2011 založili Trmíková s Nebeským i hercem Davidem Prachařem a který vloni získal tři Ceny divadelní kritiky včetně té hlavní pro divadlo roku, se stále vrací k tématu duchovního života výjimečných, inspirativních osobností. Jeho inscenace už připomněly příběhy a tvorbu básníků Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka či architekta Santiniho, osudy filozofky Simone Weilové nebo řeholnice Matky Terezy.
Vždy jde o silně metaforický vhled do prožívání niterného vztahu s tím, co nás přesahuje, odkud bereme odvahu, tvořivost i sílu být sami sebou, třeba okolnostem navzdory. O vědomí jakési původní jednoty člověka s vesmírným řádem. Nebeský s "jedlovskými" herci dokáže ony slovy takřka nepojmenovatelné věci vyjádřit divadelním obrazem - s hlubokou empatií, nesentimentálně a s humorem.
Na pomoc si přitom bere "operní" patos i groteskní nadsázku. Když divadlo na něco nestačí, sáhne po jiném druhu umění. V novince publiku dopřeje univerzum zrcadlící se v řádu Bachových skladeb pro cembalo a violu da gamba. Rampa nad zdí cely se otevře do hloubky, kde sedí dva muzikanti a deset minut, možná víc, společně se snící a vleže "tančící" Růženou Vackovou, posloucháme koncert. A pak se zase hraje divadlo.
Každou jinou inscenaci by takové hudební intermezzo muselo rozlomit vedví. Tady ale organicky dotváří duchovní svět, v němž byla Růžena Vacková za mřížemi paradoxně svobodnější než její trýznitel.
Divadlo
Lucie Trmíková: Ženy, držte huby!
(Uvádí divadelní spolek Jedl)
Režie a scéna: Jan Nebeský
Švandovo divadlo, Praha, nejbližší reprízy 20. února a znovu 10. a 12. března.
