Pár kroků od Musea Kampa, na břehu Vltavy, v určenou dobu zazvoní telefon. Zatím ho zvedali jen pokusní účastníci hry, která se jinak než s nezasvěceným protihráčem zkoušet nedá. Věděli, že uslyší jednu z šesti hereček, které se v projektu střídají, a stráví s ní v telefonickém rozhovoru něco přes hodinu, stejně jako každý, kdo si koupí vstupenku.
Čekáte, na nohách pohodlné boty - hodně se chodí - a v ruce deštník, neboť počasí je nejisté. Napětí výjimečné chvíle. Je to jako jít na rande s někým, koho jsme v životě neviděli. Zvědavost, ale zároveň pochybnosti. Co když se ocitneme ve hře a zjistíme, že ji nechceme hrát?
Konečně zvoní telefon. "Ahoj, tady Evelína," ozve se. První věty jsou nejisté. Obě strany odhadují, co od sebe můžou čekat. Divák ví, že na druhé straně je herečka. Ona ani netuší, zda povede rozhovor s mužem, či ženou, natož co dělají, kolik je jim let, jaké mají zkušenosti. Ona má scénář, kterého se musí alespoň rámcově držet, vy se můžete svobodně rozhodnout, co řeknete nebo uděláte, zda přistoupíte na nabízené tykání, pustíte ji do své blízkosti.
"Co máš na sobě? Nebude ti zima? Co kolem sebe vidíš?" ptá se. Popisujete posprejovanou zeď, kluky na schodech, pár sedící s nohama spuštěnýma nad vodou. Ženský hlas vás vede dál, obcházíte sochu sedící ženy a prohlížíte si detail jejích zad. Mluvíte o něm a najednou se vám možná zdá, jako byste s místem, které třeba i dobře znáte, vstupovali do zvláštního vztahu, do jiné dimenze. Jako by se park a lidé v něm postupně stávali kulisou, jevištěm.
Covidová dramaturgie
První česká scéna v pandemickém projektu nazvaném Divadlo mimo divadlo hledala "náhradní" a přitom plnohodnotnou podobu klasického představení. Linka: Makropulos, pod níž je jako režisér podepsán student pražské DAMU Emil Rothermel, představuje jeden z pokusů najít jiný - a epidemiologicky bezpečný - formát pro specifický divadelní zážitek.
Procházka po telefonu vychází z principu audiowalku, do hry ovšem bere nejen jedinečnost místa, ale také interakci účastníků. Na improvizaci založená forma, s jakou až dosud experimentovala spíše alternativní uskupení, se tentokrát nečekaně opírá o motivy klasické divadelní literatury.
Nabízí "osobní" setkání s 337letou hrdinkou Čapkovy hry Věc Makropulos, operní pěvkyní Emilií Marty alias Elinou Makropulos, na které její otec kdysi vyzkoušel elixír mládí. Teď její zkušenost, obavy, úzkosti může spoluprožít divák.
"Snažili jsme se vytvořit formu, která by mohla fungovat i při nejtvrdších opatřeních, a troufám si říct, že nám vyšel tvar, který má smysl, i když covidová opatření přestávají platit," vysvětluje režisér Rothermel.
Rodák z Brém před studiem DAMU absolvoval politologii na univerzitě v Lipsku. Základem pro něho bylo, aby se představení odehrávalo živě a s pocitem, že záleží na tom, co se stane tady a teď. Aby nebyla žádná možnost opravy, žádné opakování. Rothermel proto projekt označuje za divadelní, i když se neodehrává na jevišti. "Máme herečku a diváka, kteří sdílejí když už ne přímo fyzický prostor, tak aspoň čas," dodává.
V osobní zóně
Po čtvrthodině rozhovoru není těžké propadnout iluzi blízkosti, zvlášť když ženský hlas bezprostředně stáčí řeč od soch na Kampě k filozofickým tématům - umění, tělu a jeho stárnutí, lásce.
S uplývající vodou v Čertovce dojde i na poslední věci člověka. Možná se překvapeně uslyšíte říkat nahlas věci, na které byste se za normálních okolností báli i pomyslet, natož je vyslovit. Zvláštní směs anonymity a intimity osvobozuje.
Samozřejmě si ale můžete zachovat odstup a nechat hlavou běžet druhý plán: mluvili jste dlouho a ona má teď možná problém, jak se vrátit ke scénáři. Nebo si budete klást otázku: Jak moc teď mluví za sebe ona, herečka?
Kateřina Císařová, která se vedle Pavlíny Štorkové, Lucie Polišenské, Anny Fialové, Veroniky Lazorčákové nebo Jindřišky Dudziakové objevuje na druhé straně telefonu, přiznává, že představení je emocionálně náročné. "Člověk musí být neuvěřitelně přítomný a pozorný vůči tomu, co divák nebo divačka říká, aby se to dalo potom v rozhovoru nějak rozvíjet a posouvat," vysvětluje.
Podle ní účastníci procházky mluví s Emilií Marty o velmi osobních tématech a je složité vkročit tak hluboko do intimní zóny někoho cizího, koho ani nevidí. "Stále je však důležité udržet v rozhovoru lehký nádech hry," zdůrazňuje Císařová. Ovšem bez lehkovážnosti a tak, aby vznikl uvolněný "safe space", bezpečný prostor. Je to prý obtížné, zatím se to ale ve většině případů povedlo.
Stejně jako Kateřina Císařová má i herečka Jindřiška Dudziaková zkušenosti s různými interaktivními formáty, například v divadelním uskupení Pomezí, kde obě rovněž působí. Přesto byla nervózní z toho, jak moc bude telefon "propustný" a do jaké míry dokáže vnímat rozpoložení člověka jen na základě jeho hlasu, který slyší poprvé v životě.
Zkušenosti zatím potvrzují její teorii, že u takových projektů funguje něco jako Archimédův zákon - čím víc se do toho ponoříte, tím víc vás to ponese. "Vlastní divákův vklad má zásadní podíl na tom, jak bude vypadat jeho zážitek," tvrdí Dudziaková. S každým absolvovaným rozhovorem si ujasňuje, jak jsou všichni vyhladovělí po tom, mluvit a poslouchat. "Sice se to teď po covidu často a rádo říká, ale mě opravdu pokaždé dojme ta vůle a odvaha ke sdílení leckdy dost osobních věcí," dodává.
Jak zkoušet náhodu
Emilia, Evelína nebo Elina během cesty po Starém Městě občas přeruší rozhovor a vy dostanete úkol znovu se ozvat na konkrétním místě. Jste víc sami se sebou, řešíte orientaci. Prvotní bezprostřednost a magie výjimečného zážitku se může trochu vytrácet, navrch získává děj. Začíná se prosazovat scénář, introspektivní dialog se mění ve svižnou bojovku inspirovanou příběhem Čapkovy hry. Blíží se originální pointa, již se nesluší prozrazovat.
Když se ohlédneme zpět a uvědomíme si, kolikrát byla příležitost, aby se něco pokazilo nebo nečekaně zvrtlo, napadne nás, zda vůbec a jak se dá takové představení zkoušet.
Stejně jako si všechny herečky zažily procházku v pozici diváka, vyzkoušel si ji mnohokrát i režisér Emil Rothermel s dramaturgem Viktorem Prokopem. V budově Národního divadla, kde má každá z interpretek "call centrum", poslouchali, jak herečky telefonují. Nejcennější byla zpětná vazba od diváků, kteří absolvovali zkušební procházky.
Hodně spolu všichni mluvili o Emilii Marty, jaká by mohla být, jak by reagovala na různé otázky a situace, aby se herečky měly v rozhovoru o co opřít. Pomáhalo jim, že v Čapkově hře měli jasnou předlohu se silně vykreslenou postavou. "Co se týče míry autentické přítomnosti každé z hereček, je zde velmi tenká hranice mezi ní a rolí Emilie Marty," přiznává režisér. Udržet ji během představení je podle něho velká výzva.
Výzva je tohle představení i pro diváka a mimo jiné příležitost se o sobě něco dozvědět. Třeba za jakých okolností jsme ochotni - přirozeně v rámci hry, ale pro kolemjdoucí opravdu - překročit morální pravidla. Odměnou je zážitek a třeba pohled na volavku na kmenech vlnolamů před pilíři Karlova mostu.
Linka: Makropulos
(Procházka po telefonu)
Pořádá Národní divadlo, nejbližší termíny 20., 21., 22. 23. a 24. května.
