V mezidobí vývoj na poli neuronových sítí a algoritmů pokročil, téma ve veřejném prostoru "zdomácnělo" a ChatGPT už používají i děti na základní škole jako studijní nástroj. Že software s pomocí lidí a vhodného zadání zvládne napsat text ve formě dialogů, dnes nikoho nepřekvapuje. Od prvních vlaštovek typu projektu AI: Když robot píše hru ve Švandově divadle si zdokonalil schopnosti, ať už co do "plynulosti" konverzace, nebo počtu víceméně rozlišitelných postav. Otázkou je, zda my, laici, dokážeme říct něco nového o něm.
Celou první část nové inscenace by divák neznalý původu scénáře mohl snadno připsat člověku, a to nejen díky dramaturgickým zásahům. Jistou neobratnost a jazykovou plochost by bylo možné přičíst záměrné stylizaci poukazující na fakt, že v prostředí zdánlivě normální rodiny něco nehraje, že protagonisté mluvením spíše zakrývají to, o čem se hovořit bojí. Pouze velice "rámcová" psychologie aktérů by mohla naznačit vzájemné odcizení.
Frázovitost replik typu "Jaký byl tvůj den?" a "Doufám, že tvá jednání byla úspěšná" pronášených u úvodní rodinné večeře se navíc obnažuje nenápadně, postupně. Herci zaměnitelné dialogy suverénně kamuflují výrazem či intonací, až výroky působí téměř přirozeně. Může chvíli trvat, než divák pochopí, že je v tom cosi chladného, bezduchého a celkově "šejdrem".
V jednu chvíli aktéři dynamicky odehrají pasáž, která vzápětí zazní poněkud tupě a bez výrazu podruhé z voiceoveru. Tím autoři jasně demonstrují, do jaké míry režijní interpretace a herecký um všech zúčastněných naplňují poněkud schematický text obsahem a životem. Na druhou stranu - neplatí to alespoň do určité míry pro každou i sebelepší předlohu?
Všechno je perfektní
To, co podle programové brožury vygeneroval jazykový model ChatGPT a následně to zeditovali lidé, lze označit za rodinné drama zasazené do současnosti. Otec, matka a dvě děti se pozvolna dostávají pod tlak v důsledku přibývajících indicií, že otec v minulosti možná zavraždil politika.
Příběh vcelku přiznaně sleduje linku starořeckého mýtu o Oidipovi. Václav Vašák hraje "muže sužovaného pravdou o svém původu", jak se dozvíme hned zkraje a jak mohl znít jeden z "promptů" zadaných tvůrčím týmem chatbotovi.
Parafráze antické tragédie od dramatika Sofokla umožňuje ptát se, co dělá člověka člověkem. Místy má až rysy absurdní grotesky. Tomuto dojmu strojový text pomáhá některými formulacemi, jako když si Vašákův politik po poznání své viny hodlá "zanořit struhadlo do oblasti očí".
Většinu humoru však obstarávají spíše nepatřičné reakce postav na tragický vývoj událostí. Výtečná je v tomto ohledu politikova snaživě pozitivní manželka v podání Dity Kaplanové. I když na fotografii v rodinném albu najde jasný důkaz, že její manžel je zároveň jejím synem, odbude to veselou replikou: "Všechno je perfektní, jděte spát!"
Osazenstvo doplňuje posel špatných zpráv hraný Vojtěchem Vondráčkem, depresivní dcera v podání Kateřiny Císařové a nevypočitatelně labilní syn, kterého ztvárnil nováček souboru David Petrželka.
Jeho latentní agresivita se poprvé projeví v interakci s postavou zosobňující samu umělou inteligenci. Ta na sebe bere podobu jakési pomocnice v rodině. Anežka Kubátová, oděná ve fialové uklízečské uniformě, ji obdařila znepokojivě přitažlivým klidem, mechanickou ochotou a až naivní věcností, s níž vysvětluje nebo spíš reprodukuje i složitá existenciální témata. Bez nadsázky fascinujícím způsobem osciluje na hraně plnokrevné postavy a předprogramovaného stroje.
V jednu chvíli robotka začne vykládat filozofii Friedricha Nietzscheho (či spíše revidovat její mylné výklady), vůči čemuž se Petrželka výhrůžně vymezí. Vzhledem k tématu tím projevuje svůj strach ze ztráty lidské nadřazenosti. O tom, kdo koho případně "zneužije", není pochyb.
Tragédii neprožívám
Nic, co Ej Áj udělá, se však neobejde bez lidského impulzu. Když dcera potřebuje obejmout, chatbotka jí vyhoví, až to skoro vypadá, že jedná z vlastní vůle. Vzápětí se ale ukáže, že potřebuje další popud zvenčí, aby sevření zase povolila.
Přibývající informace či důkazy rodinu pozvolna rozkládají. Její členové na situaci reagují sice poněkud vykloubeně či strojeně, přesto emotivně. Jediná Ej Áj, postrádající intencionalitu i emoce, zůstává nezasažena. V jednu chvíli se dokonce přirovná k netečnému osudu, svrchovanému vládci řeckých tragédií. Jak sama říká: "Tragédii neprožívám, ale chápu její logiku".
Dokud tyto zjevné skutečnosti nepřímo vyplývají z dění na jevišti, které si pohrává s archetypálním mýtem a nejednoznačně kolísá mezi živým a umělým, respektive původním a reprodukovaným, je inscenace režiséra Jana Mikuláška dráždivě zábavná i poutavá. Jakmile však ve druhé, kratší části natvrdo pojmenuje téma vědomí či nevědomí umělé inteligence, nabízí už spíše obligátní myšlenky.
V první půlce se rodinná tragédie odehrává v neosobně tuctovém bytě s několika neorganickými prvky. Podlouhlé nástěnné hodiny, z nichž je vidět pouze spodní polovina, zaujmou na první pohled, úzkostně naaranžovaná pyramida pomerančů na sebe upozorní teprve po chvíli. Je to podobné, jako když se mozek snaží popasovat s uměle vygenerovanou fotkou.
S Oidipovým prohlédnutím se ovšem i příbytek ukáže být značně vratkou maketou. Závěr, v němž politik žádá po Ej Áj pomoc či radu ve své zoufalé situaci, už se odehrává na prázdném jevišti. Robotka dotyčnému i přes nátlak odmítá asistovat se sebevraždou či sebepoškozením, což - opět - není projev jejího vědomí, ale předprogramovanosti. Narůstající pauzy v dialogu navíc naznačují, že v tomto ohledu na ni přese všechno nemusí být stoprocentní spoleh.
Rady, které počítačový psychoterapeut neúnavně udílí, mají nutně podobu korektních příruček či výzev k vyhledání odborné pomoci a nešťastníka spíše frustrují. To je samo o sobě nepřekvapivé, lze se ovšem zamýšlet například nad tím, nakolik i nevědomá lidská bytost často reaguje automaticky, jako netečný soubor naučených vzorců.
Každopádně na tom, že největším nepřítelem je si člověk sám, se - minimálně zatím - nic nemění.
Divadlo
Jan Mikulášek, Petr Erbes a kolektiv: Ej Áj
Režie: Jan Mikulášek
Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 8. listopadu, nejbližší reprízy 12. a 18. prosince.
