Charismatický zpěvák a kytarista zvládl překlenout dvacet let písničkářskou tvorbou. Při rozhovoru s Aktuálně.cz sedí Devendra Banhart ve svém pokoji v Kalifornii, za zády buddhistický obraz a logo punkové politické kapely Crass. Hovoří o politice v hudbě, názvu nejnovějšího alba Flying Wig i o tom, proč se rád vrací do Prahy, kde vystoupí toto úterý 6. srpna v MeetFactory.

Tohle bude váš třetí koncert u nás. Už jste hrál na Colours of Ostrava a také v Praze. Utkvělo vám něco z Česka?

Do Prahy mě poprvé vzal muzikant Michael Gira, který mi na začátku dal důvěru a vydal jako první moje songy. Nepřestal jsem mu za to být vděčný. Od té doby jsem se tu několikrát otočil, vždycky nakrátko, vždycky to bylo úžasné.

Víte, proč je Praha moje nejoblíbenější město v Evropě? Teď nežertuju, opravdu je to tak. Víte proč? Kvůli světlu. Žádné město nemá takové světlo jako Praha. Těším se. Jasně, vím, že se Praha mění, ale nebudu zklamaný. A i kdyby mě Praha zklamala, nepřestanu ji milovat.

Vaše poslední album se jmenuje Flying Wig, Létající paruka. Ve stejnojmenné snivé písničce zpívá vypravěč o tom, jak tančí nahý, zbavuje se konečně vlastní hlavy a nezbývá mu nakonec víc než láska. Co s tím má společného paruka a proč lítá?

Dostal jsem ji darem a sblížili jsme se. Ta paruka se stala mým blízkým přítelem. Zavěsil jsem ji na rybářský háček vedle lustru. Ráno jsem ji pozoroval a říkal si, kde asi lítala přes noc. Najednou jsem viděl paruku, která nepotřebuje lidskou hlavu a volně si lítá jako pták. Připadlo mi to jako přiléhavá metafora pro svobodu. Je to důležitý motiv alba, které jinak chce něco říct na podporu křehkých a něžných věcí.

Kde pramení vaše dnešní písně?

Ve strachu. Snažím se ptát sám sebe: Co je těžké? Co bolí? O čem se mi špatně mluví, a přitom bych měl? A pak jdu tímhle směrem. Jistě, není všechno založené na obavách a bolesti, něco i na lásce, je to spojené. Ale mám zkušenost s terapií a žiju s aktivní duchovní praxí. Kde je strach, tam je to důležité. Sdílet zranitelnost je mimořádně krásné.

Vaše písně jsou plné poetických obrazů, fantazijních světů, vypravěči bývají zvláštní bytosti. Přesto: odrážejí nějak dnešní Ameriku, stav země?

Ptáte se mě na politiku v hudbě. Fajn, odpovím vám. Ale udělejte pro mě laskavost. Až budete dělat rozhovor s někým, kdo je u moci, zeptejte se ho na totéž: Kde je umění ve vaší politice? Protože na to se politiků nikdo neptá. Na nás muzikanty přitom pořád někdo dotírá: Kde je politika ve vaší hudbě? Ale co se tedy ptát i politiků: Kde je hudba ve vaší politice? Proč není vaše politická práce kreativnější a poetičtější? O tom bych si rád popovídal.

Jistě, existuje jednoduchá odpověď: Každá tvorba je svým způsobem politická. Ale to pro mě není zajímavé. I když my hudebníci sloužíme společnosti víc než politikové. Moje odpověď by nakonec byla taková: Je to všechno tak silně intimní. Když někdo pustí do svého díla přímé politické motivy, je to osobní a jemná věc. Riskuje. Má se o tom mluvit opatrně.

Singl Twin ze zatím posledního alba Devendry Banharta nazvaného Flying Wig. | Video: Mexican Summer Records

Nedávno jste poprvé koncertoval ve Venezuele, kde jste strávil dětství a nasál vlivy. Jaké to bylo a čím pro vás ta dnešní země je?

Strhl mě úplný vír silných a dobrodružných časů, tedy umělecky. Mladá generace, básníci, aktivisté, designéři, jsou výborní, občas je virtuálně sleduje globální publikum, což znamená satisfakci v každé izolované zemi. Všichni tam vyrůstají ve společnosti, která nemá žádnou podporu pro kulturu a pro umělce. Tedy ona tam není podpora ani pro svobodné myšlení, autoritativní režim působí místy vyloženě dystopicky, ale specificky neexistuje žádná struktura pro umělecké profese. Kdo něco dělá, dělá to na vlastní pěst, jednou nohou v podzemí. Lidé se vzdělávají, jak můžou. A přece jsem se tam úplně topil ve skvělém prostředí, mezi mnohými, co dělají úžasné věci. Hudba stejně dobrá jako v Brooklynu, multimédia cool jako v Berlíně, módní kreace jako v Japonsku.

Vy jste Venezuelanům poskytl podporu v dost jedinečné formě.

K tomu je třeba předeslat, že mám jednu neškodnou zvláštnost: jsem zcela straight, heterosexuální muž, který však nesmírně rád nosí ženské šaty. Už od dětství je mi v nich dobře. Nemá to nic společného se sexualitou, myslím, že to odráží ženskou stránku mojí osobnosti. Když jsem si oblékal šaty v pěti letech, nikdy mě nikdo neokřikl: vlastně jsem to dělal instinktivně, jediný podobný zjev byl Boy George v televizi! Ale žil jsem v bezpečné bublině.

Žádné město nemá takové světlo jako Praha, říká Devendra Banhart. | Foto: Profimedia.cz

Kam nosíte ženské šaty v současnosti, pár let po čtyřicítce?

Dnes si je beru třeba na narozeniny kamarádů v Kalifornii, na vystoupení, tam to je napůl kostým - ale nemyslete si, už jen na ulici to cizí lidi zhusta komentují, "co to má bejt, fousatej chlápek v šatech a s náhrdelníkem, to je hrozný" a podobně. Takže chápu, že bezpečí je trochu luxus, panuje jen ve výjimečné societě blízkých. A teď jsem přijel do Venezuely: tamní přátelé, co jsou trans, nebo jen queer, si totálně nemohou být jistí bezpečím. Dokonce ani ve svém klubu. Setkávají se s řadou útoků. Takže odehrát koncert v Caracasu v šatech bylo to nejmenší, co jsem mohl pro úžasné mladé Venezuelce udělat.

Jaký typ lidí chcete mít v kapele?

To je docela klíčová otázka. Jsme jako příbuzní. Lidi z jedné rodiny. Máme se rádi. Nemusíme nic říkat, když na to přijde. V kapele potřebujete lidi, se kterými vydržíte o samotě. Vlastně je mimo mou rozlišovací schopnost, jestli jsou dobří muzikanti. S jedním z nich hraju přes dvacet let. S dalšími taky hodně dlouho. Je mezi nimi můj nejlepší kamarád. A co je důležité: povídáme si, pak někdo vezme nástroj a konverzace pokračuje skrze nástroje. Potřebuju lidi, kteří dokážou hladce zvládnout tu proměnu, přejít od slov k tónům a zvukům. Aby život přestoupil do hudby, jako by se ani nic nestalo.

Související

Pohoda, báječný svět a jejich rizika. Přijíždí věčné dítě, písničkář Devendra Banhart

Hrajete na současném turné každý večer totéž, nebo chcete sami sebe překvapovat?

Obojí. Máme stálý playlist: pro každou šňůru jiný. Ale křehčí písně stavíme na okamžité atmosféře: prosakuje do nich vaše momentální energie, počasí toho dne, ale hodně i publikum. Co všichni ten den ráno četli v novinách. Koncert to ovlivňuje. A taky hrajeme na přání: já to ovšem často nějak okecám, z té požadované písně zahraju třeba tři řádky a pak uhneme jinam. Občas to někoho naštve, ale já to nedělám nikomu naschvál. Myslím, že je ode mě hezké zahrát i jenom těch pár slok, ne?

V Praze tedy budete hrát poslední album?

Ano, přehrajeme většinu nového alba Flying Wig a k tomu pár starých písní. Je to sice loňská deska, pořád na ni ale chceme upozorňovat.

Jaké je psát písně přes dvacet let? Mít za sebou jedenáct alb a pořád hledat dál?

Myslíte, že bych s tím měl praštit? Možná měl. Dívám se občas na svou kytaru a říkám si: Co ksakru dělá tahle divná věc v mým domě? Serióznější odpověď zní asi takhle: Jsem autor. Píšu každý den. Snažím se odhalit něco, co nemá konec. Je to konstantní praxe. Nečekám na inspiraci: každý den je příležitostí, jak jít dál. Řekl bych, že umělcův konec přichází ve chvíli, kdy je přesvědčený, že už to umí. Že je mu to už celé jasné. Znáte to: slovo amatér původně znamená milovník. Člověk nesmí cestou ztratit tu lásku, která je na začátku. Najít si v životě něco, v čem jsme schopni se rozpustit, asi jako kdyby člověk otevřel okno a vylétl. Ať už je to hudba, novinařina, nebo fotbal. To je vzácné.