Aktuálně.cz: Hlavními tématy pražské výstavy, která je k vidění v Doxu, je pocit izolace a strachu. Z čeho vyvěrá ten strach – ze změn, které se nyní na Kubě odehrávají, nebo z toho, že nakonec žádné nebudou?
Francis Sánchez: Od všeho kousek. Na Kubě se sice spousta věcí mění, svobodně dýchat se tam ale stále nedá. Strach trvá. Třeba pokud chcete vystavovat, vaše dílo musí být politicky korektní. Stále se to zkoumá. Ukázat karikatury předních představitelů režimu nebo kritizovat jejich činy, to může znamenat obrovský problém. Máte ale pravdu v tom, že lidé mají strach i z toho, že současný dialog mezi Spojenými státy a kubánskou vládou nejsou cestou ke svobodě, ale jen ke komerci a dalšímu vazalství. Řada lidí kvůli tomu Kubu opouští.
Francis Sánchez
Kubánský básník, blogger a výtvarník Francis Sánchez se narodil 20. září 1970 v provincii Ciego de Ávila. Když mu bylo 26 let, vstoupil do kubánského národního svazu spisovatelů. Před sedmi lety ho ale zase bouřlivě opustil - napsal otevřený protestní dopis a založil si blog. Později začal vydávat kulturní časopis Árbol Invertido (Obrácený strom). Posledních sedm let se zabývá kromě literatury také výtvarnou tvorbou - tvoří vizuální básně. Na Kubě ale oficiálně nevystavuje, odmítá se totiž podrobit cenzuře.
A.cz: Jak dnes vůbec vypadá život na Kubě?
Spousta věcí se zlepšila, bylo by falešné tvrdit opak. Už můžeme vzít svoje děti na pláž nebo do hotelu, což bylo dřív naprosto nemožné. Lze také vycestovat do zahraničí, i když většina lidí si to dovolit nemůže. Stále je ale represe. Nemůžete si říkat, co chcete, nebo alespoň veřejně ne. Umělci jsou stále pod drobnohledem. Některým z nich je přístup k oficiálním galeriím zapovězen a musí se spokojit s takzvanými „stínovými“ galeriemi, které jsou byrokratickému světu neviditelné, protože vznikají v bytech podobně smýšlejících jednotlivců.
A.cz: Vy ovšem odmítáte vystavovat v oficiálních galeriích dobrovolně...
Ano, já jsem se toho vzdal dobrovolně. Vadí mi, když musím sám sebe cenzurovat. A bez toho mě do oficiální galerie nepustí. Měli by z toho opletačky s policií.
A.cz: Dobrovolně jste také v roce 2009 vystoupil z kubánského svazu spisovatelů. Proč?
Zjistili jsme s několika kolegy, že se na Kubě začínají likvidovat knižní fondy. Přišel naprosto nesmyslný příkaz vyřadit a zničit všechny knihy, noviny a časopisy, které byly starší pěti let a které pocházely ze zemí postkomunistického bloku. Měly zmizet z knihoven a škol po celé zemi. To jsme jako spisovatelé nemohli dopustit. Ozvali jsme se. Po kubánském svazu spisovatelů jsme současně žádali, aby nás oficiálně podpořil. Jenomže on to neudělal. Naopak. Přidal se na stranu vedení Národní knihovny a snažil se naši protestní akci potlačit. To mě zklamalo a naštvalo natolik, že jsem tam už nemohl zůstat. Unavil jsem se. Napsal jsem otevřený dopis, ve kterém jsem svůj odchod oznámil – i se všemi svými důvody. A otevřel jsem si blog.
A.cz: Jaká byla reakce svazu a okolí na váš odchod? Ptám se hlavně proto, že do té doby jste byl bezproblémovým členem a uznávaným spisovatelem...
Nevím, jestli jsem byl bezproblémovým členem, kriticky jsem proti některým věcem vystupoval i dřív. Ale je pravda, že to zůstávalo skryto. Nikdo se o tom pořádně nedozvěděl. Všechno se obrátilo až v okamžiku, kdy jsem si založil blog. Moje výtky si najednou mohl přečíst veřejně naprosto kdokoliv. A to už samozřejmě začalo vadit. To kubánská vláda nepotřebuje. Bestiálně mě napadli.
A.cz: Jak?
Obvinili mě ze zrady a z kontrarevoluce. Svaz se mě samozřejmě vůbec nezastal. Odvysílali v televizi pořad, ve kterém mě spolu s další blogerkou Yoani Sanchez nazvali žoldákem USA. Ukázali tam naše tváře a doplnili to děsivými komentáři. Vyvolávalo to až strach. Část rodiny se ode mě odvrátila, stejně jako většina přátel. Chápu to, měli strach, že by mohli mít taky problémy.
A.cz: Jak těžké bylo dostat se k internetu, když je pro řadové Kubánce prakticky nedostupný?
Našel jsem si skulinku. Když na Kubě začali zavádět internet, byl dostupný jen pro turisty nebo ve vybraných úřadech. Dostal ho i svaz spisovatelů. Takže jsem si tam zkrátka jednou sedl a založil si blog - abych měl své virtuální místo, kde si budu moct říkat, co chci.
A.cz: Kdy jste měl kvůli blogu největší problémy?
Nejhorší to asi bylo, když jsem vyjádřil solidaritu s Pedrem Argüellesem Moránem - nezávislým novinářem a politickým vězněm z naší provincie. Potíže nastaly i poté, co jsem se zastal dalšího vězně Orlanda Zapaty, který zemřel při protestní hladovce. Kubánské noviny ho tehdy označily za obyčejného zločince, který byl jen neprávem povýšený na mučedníka. Taky napsaly, že to Zapata udělal pro peníze. To mi přišlo neuvěřitelné. Chápete to? Jak někdo může tvrdit, že se člověk vzdá svého života jen proto, že mu za to někdo zaplatí. Tahle reakce režimu mi přišla naprosto absurdní.
A.cz: Proč jste nakonec svůj blog zavřel?
Já jsem ho jen vyměnil za něco, co má širší tematické rozpětí – za internetový kulturní časopis Árbol Invertido (Obrácený strom). Časopis jsem pojmenoval po jedné básni mojí ženy Ileany Álvarezové, také kubánské básnířky. Obrácený strom znamená touhu být jiný, protože na Kubě musíme být všichni stejní. Kdo se liší, je automaticky divný a podezřelý.
A.cz: Uživí vás vaše tvorba? Jak je to na Kubě s obživou umělců?
Bohužel jsem doposud nenašel způsob, jak vyžít jenom z vlastní tvorby. Kubánci nemají kupní sílu na to, aby si mohli pořizovat umělecká díla, peníze jim sotva stačí na jídlo. Takže umělci většinou žijí z toho, že vyrábějí suvenýry pro turisty. Já jsem to taky nějaký čas dělal.
Kromě toho spolupracuji s knižními nakladatelstvími a kulturními časopisy, které mi občas za něco zaplatí autorský honorář. Dělám ale také spoustu dalších věcí, víc obyčejných. Rozhodně už ale nechci být finančně závislý na státu a svazu spisovatelů - přijímat od nich peníze za to, že budu špinit své dílo tím, že ho budu upravovat podle představ komunismu.
A.cz: Jak vůbec vznikl plán vystavit v Praze?
Nikdy jsem ani nepomyslel na to, že budu vystavovat v pražské galerii Dox. Nedávno se ale naskytla příležitost. Vystavil jsem několik svých děl v jedné bytové galerii v centru Havany, kam náhodou zavítala i česká fotografka Iveta Kopicová. Podle všeho se jí moje věci líbily, takže se po čase do Havany vrátila, sešli jsme se a bylo to. Pozvala mě do Prahy.
V Praze ale také žije Renier Rodríguez Mendez - jeden excelentní kubánský malíř, se kterým se chci už dlouho osobně setkat. Do jednoho jeho obrazu jsem se doslova zamiloval a vybral jsem si ho pro svou poslední knihu povídek Secretos Equivocads (Zmýlená tajemství). Ten obraz totiž přesně vyjadřuje marný vzdor, který lidé na Kubě vedou. A současně odráží mou nejniternější touhu vyrůst, přestože jsem uvězněn v neprodyšně uzavřeném prostoru.
A.cz: Co všechno je tedy k vidění v galerii Dox?
Střípky a jizvy mé duše. Vizuální básně - obraz mého života, který se nikterak neliší od života celé mé generace na Kubě. Hodně jsme trpěli a snili, přesto se nechceme utopit v depresi nebo nedostatku. Chceme ze svých bolestí vykřesat něco pozitivního.
