K rozhovoru jsme se sešli v době, kdy padá česká vláda. Co by se muselo stát, abyste se s Chinaski vyjádřili k politické situaci písničkou?
Michal Malátný: Nevím. Když jsem si včera na internetu přečetl, že vláda podá demisi, nejvíc ze všeho mě udivilo, že to se mnou vůbec nic nedělá. Vůbec nic. Beru to jenom jako předvolební boj. Všichni se chtějí Babiše zbavit, protože vědí, že když se ho nezbaví, vyhraje volby.

Už nejsme pod tlakem
Rádia už pár dní hrají singl Není nám do pláče. Zpívá se v něm, že kapele není líto, že už nikdy nenapíše hity jako Tabáček, Punčocháče nebo 1. signální. "Už nechceme dál soutěžit, být pod tlakem," říká k tomu kytarista František Táborský. "Je to písnička plná smíření. Nepotřebujeme si nic dokazovat, skládat další hity, vyprodávat další stadiony," dodává zpěvák Malátný. 

Album prý vznikalo na poměry kapely v netradiční pohodě. "Naše písničky, i ty zmiňované hity, se dost často rodily hodně pod tlakem, v nikterak šťastné atmosféře. Ke každé desce jsme mívali pětatřicet demáčů, tlačili to přes hranu. Teď už líp poznáme, kterému nápadu má smysl se věnovat. Třeba skladba Tamaryšek byla hotová asi za dva dny," popisuje Malátný.

Když loni na jaře cítil, že kapele padá řetěz a vrací se do starých kolejí, které se pokoušela rozbít natáčením předchozího alba Rockfield v Anglii, poslal spoluhráčům zlý e-mail.

"Jeho cílem byla jediná věc: kluky vyburcovat. Nasrat je. Vystrašit. Cokoliv, aby se 'zvetili' a našli energii do nového nahrávání," vysvětluje Malátný. "Přeci jen jsme spolu už dlouho. Chtěl jsem zabránit automatickému opakování toho, co funguje. Nahrávání na Zélandu byl snad důkaz, že se nám to povedlo. Viděl jsem tam starý dobrý kámoše, kteří makají a snaží se dát do společné práce na úkor ega to nejlepší," kývá Malátný hlavou směrem k nové desce.

Zní docela melancholicky. Vnímáte ji jako rekapitulační?
Michal Malátný: Ani ne. Melancholická ale asi být může. Jsem melancholický depresák a v textech se to odráží, ale tak se s tím snažím bojovat! Snažím se melancholii do textů necpat, protože mám pocit, že jí kluci z kapely už mají plný zuby.

A mají?
František Táborský: Texty mi teď přijdou perfektní. Měli jsme dost času na jejich dodělání a zdá se mi, že dobře vystihují, co jsme poslední dva roky zažili.

Jeden z textů jste prý před sedmnácti lety věnoval k narozeninám Pavlu Grohmanovi, vašemu kamarádovi a bubeníkovi, který před devíti lety zahynul při nehodě na motorce. Přemýšlíte teď při psaní písniček nad tím, co by jim řekl?
M. M.: S Hrochem (Grohmanova přezdívka, pozn. red.) jsem strávil většinu života a všechno s ním pořád podvědomě řeším. Často si říkám, co by se mu líbilo a jak by to udělal on sám. Toho se asi nikdy nezbavím, ale myslím, že je to v pořádku.

My byli s Pavlem protipól. Já nechával všemu volný průběh, on byl ambiciózní a hodně pracoval. Často se to střetávalo, takže k třicátým narozeninám jsem mu daroval píseň Já nebo ty. Po letech jsem ji vytáhl a dopsal k ní nové sloky. Dnes už je o něčem jiném, je to vlastně vztahová píseň.

Předchozí album Rockfield jste nahrávali se zahraničním producentem Gregem Haverem v Anglii, protože jste potřebovali impuls ke změně. Teď jste točili v Austrálii, na Zélandu, v Americe. Co přiměje kapelu, aby objela kvůli přípravě desky celý svět?
M. M.: Sešlo se to náhodou. Dostali jsme pozvání ke čtyřem koncertům v Austrálii. Jenomže mezi víkendy jsou volné dny a producent Rockfieldu Greg Haver se tam přiženil, a tak jsme si řekli, že s ním zase zkusíme něco natočit. I koncerty v Anglii a San Franciscu byly domluvené dříve než studio.

Jaký máte z výletu do Austrálie a na Nový Zéland největší zážitek?
M. M.: Ochutnal jsem krokodýlí a klokaní maso. Krokodýl je výborný! Chutná jako tučnější kuřecí. Ale vážně. Máme velký zážitek z Aucklandu. Dotočili jsme desku a na nedělní večer dostali pozvánku na výstavu. Její kurátor František byl, jak se ukázalo, syn emigranta z Olomouce, který se na Zélandu oženil s Maorkou. Já si záhy uvědomil, že maorština musí zaznít i na naší desce. Poprosil jsem ho tedy, aby album uvedl, a on nás za to naučil maorský tanec haku. Ještě ve studiu jsme se svlékli do půl těla a začali "cvičit". (František Táborský vytahuje telefon a ukazuje videa ze studia.) Byl to pro nás tak silný zážitek, že František přijede na podzim do O2 areny a dá si s námi haku naživo.

Prý jste na cestách poprvé natáčeli s profesionálním songwriterem. Jak to probíhá?
M. M.: Seberete se, jedete do Londýna do komplexu budov s nahrávacími studii. Na nás čekal v jedné malé cimře s gaučem a klavírem mladý kluk. S sebou jsme měli jednoduchý nápad na kytaru, tři akordy, kousek melodie. Hrál jsem ji pořád dokola a on přicházel se svými nápady: jak pozměnit refrén, jak pohnout s melodií. Přes noc jsem dopsal slova, druhý den to dozpíval a odjížděli jsme s nástřelem nové písničky.

F. T.: Dal tomu svoje "razítko" a trochu jiný zvuk. James Blunt a další popoví zpěváci prý takhle skládají běžně.

To by vás bavilo, nechat si dodělávat písničky někým mimo vaši partu?
M. M.: Samozřejmě záleží na člověku, který by s námi pracoval. My do Londýna jeli bez očekávání a nakonec je ze spolupráce dobrá písnička, jmenuje se Venku je na nule a bude to další singl.

Měli jste s kapelou během kariéry někdy pocit, že se opakujete?
M. M.: To máme skoro furt. Když se mi zdá, že při skládání vykrádám sám sebe, raději toho nechám. Ale z bludného kruhu se dá vystoupit právě tím, že se potkáte s lidmi, kteří vám poradí dát obvyklý akord na pro vás neobvyklé místo.

Na obalu desky je nasprejovaný obrázek Ježíše, kterému z očí místo slz stéká barva. Kde jste k němu přišli?
M. M.: Mám rád pouliční umění. Když mi bylo patnáct, chodil jsem s flexaretou na krku a fotil nápisy na zdech. Pak jsem si koupil digitální foťák a na cestách fotím obrázky nastříkané přes šablony. Mám jich už desetitisíce.

Obal desky ale byla trochu z nouze ctnost. Nehodil se nám žádný návrh od oslovených výtvarníků, a tak jsem si jednou večer sedl a vybral ke každé písničce z desky jednu mou fotku. Jsem rád, že Ježíše jsem vyfotil v Praze. K názvu desky se dobře hodí - není nám do pláče, protože za nás už plakal tenhle pán. Už to není dřevěný vyřezaný Ježíš, ale moderní, nastříkaný. A ty slzy, to je jen náhoda. 

Podzimní turné

• 24. 10. Ostrava (Ostravar aréne)
• 26. 10. Zlín (Zimní stadion Luďka Čajky)
• 28. 10. Hradec Králové (Fortuna aréna)
• 7. 11. Brno (DRFG aréna)
• 9. 11. Jihlava (Horácký zimní stadion)
• 11. 11. České Budějovice (Budvar aréna)
• 14. 11. Liberec (Home Credit Arena)
• 16. 11. Praha (O2 arena)