Slavný román amerického spisovatele Lymana Franka Bauma z roku 1900 a jeho filmové zpracování z roku 1939 vypráví o dívce Dorotce z Kansasu. Tu přenese tornádo do tajuplné země Oz, kde se kromě Strašáka a robota Plecháče střetne také se zlou čarodějnicí.
Nový snímek vychází z mnohem pozdější knihy, v níž současný prozaik Gregory Maguire vylíčil, co se v zemi Oz odehrálo před Dorotčiným příchodem. A že i zlá čarodějnice byla kdysi obyčejnou mladou dívkou.
Na román z roku 1995 navázal nejprve úspěšný broadwayský muzikál a nyní jej adaptoval Hollywood. Na dvě části. To je možná první věc, která diváka zaskočí: film trvající 160 minut vypráví jen polovinu příběhu o tom, jak se Elphaba dostane do čarodějnické akademie a co se jí tam přihodí.
Čarodějka je pompézní, načančaný, barvami hýřící muzikál, který zároveň chce být docela decentní výpovědí o těžkostech dospívání. Hrdinka zažívá ústrky už od narození, neboť přišla na svět zelená. Odtud pramení její různá traumata, za nimiž stojí především otec.
To vše ale autoři detailněji odhalí až později. Na začátku Elphaba doprovází svou mladší sestru, která je na vozíčku, do kouzelnické školy, kam se ona sama ani nechystá zapsat. Jenže pak omylem provede magický kousek, čímž zaskočí a vyděsí celé osazenstvo univerzity.
Ředitelka Madame Morrible v podání Michelle Yeoh se nadané dívky hned ujímá, neboť viděla něco mimořádného. Od té chvíle se Elphaba, které se okolí spíše straní kvůli její barvě pleti, stává ředitelčinou chráněnkou a členkou kouzelnického semináře.
To se nelíbí především blondýnce Galindě. Do školy přijela celá v růžovém - s cílem stát se místní "královnou plesu". Popová zpěvačka Ariana Grande hraje mladou ženu, jež se později promění v hodnou čarodějku Glindu z původních knih a filmů. Zatím působí spíše jako nesympatická narcistní fiflena, byť v podání držitelky dvou cen Grammy dovede být až rozkošně nepříjemná.
Hlavní motto novinky by tak šlo shrnout do věty: Nikdo se nerodí hodný či zlý.
Čarodějka bere známé pohádkové postavy a snaží se je zbavit jednoznačných kladů či záporů. Jenže zároveň chce spojit nespojitelné. Na jedné straně stojí extrémně stylizovaný svět, kde se všichni chovají jako v nějaké drag show, kde jsou veškeré emoce přemrštěné a Galinda teatrálně pohazuje vlasy jako to nejumělohmotnější stvoření, vedle něhož byla i Barbie realistickou postavou.
Na druhé straně by snímek rád postihl nepatetické chvilky opravdového přátelství i citů - a také rodící se pochyby o světě, do něhož se Elphaba snaží zapadnout.
Právě obsazení herečky Cynthie Erivo do titulní role představuje jeden z důvodů, proč novinka v těch důležitých momentech funguje.
Její Elphaba je lehce odtažitá a nad věcí, ale také křehká a plná nejistot. Se sokyní a spolubydlící Galindou se nakonec spřátelí, do okolního prostředí ale stejně tak docela nezapadá. Ani ne proto, že by byla zelená, spíš uvažuje o věcech po svém a komplikovaněji, než je u spolužáků - a nejen u nich - zvykem.
Jenže v Čarodějce se za každým kladem skrývá zápor. Nebo alespoň rozpor. Chvíli je zřejmé, že film bude skvěle komunikovat s náctiletým publikem, neboť citlivě zpracovává spoustu motivů ze středoškolského prostředí. Proč se však hrdinové chovají jako šestnáctiletí a místy spíše dvanáctiletí, když jim bylo přinejmenším dvacet, a navíc je hrají třicátníci?
Chvilkami si člověk připadá jako u starých českých filmů typu Škola základ života, kde študáky ztvárnili takřka starci. Místy zkrátka nelze určit, kde končí promyšlená stylizace a kde se snímek potácí na poněkud vratkých scenáristických nohách.
Novinka až moc dlouho setrvává v muzikálově přemrštěné poloze, než aby to stihly vyvážit drobné nenucené dialogy či momenty, kdy postavy vypadávají ze svých černobílých poloh.
Příliš často dialog přechází v píseň a také až příliš často sledujeme návodné momenty, kdy se ukazuje prstem na zlo - mimo jiné v podobě nejen xenofobní, ale fakticky až fašistické, neboť jedním z motivů je snaha těch u moci uzurpovat jistým bytostem práva i podíl na místním společenském uspořádání.
Přitom pak přijde scéna, která umí některá aktuální témata postihnout přirozeně - třeba když se dosud poněkud necitlivá a ješitná Galinda, která v průběhu děje dochází jistého prozření, rozhodne přejmenovat na Glindu. Není to žádný módní výstřelek, dělá to proto, že se její původní jméno špatně vyslovovalo jednomu z učitelů, který je kozel a má k této slabice špatně uzpůsobené zuby.
Čarodějka připomíná další variaci na téma "je v pořádku být odlišný". Místy kouzelnou a opojnou, s uhrančivou výpravou a designem. Jenže stejně jako jedna zapomenutelná píseň přechází v druhou - až asi na dvě výjimky, především závěrečnou skladbu Defying Gravity -, střídá jedno cukrkandlové pozadí druhé a dochází spíše k přesycení.
Ale třeba akční a emotivní finále je jedním z těch vzácných, leč silných okamžiků. Tady si režisér Jon M. Chu konečně dá trochu načas, neboť mnohá muzikálová čísla dosud byla enormně rychle střihaná a ani nestíhala publiku prodat, co vše se na plátně děje.
V takových momentech je Čarodějka podmanivá moderní pohádka pro publikum nehledě na věk. Jen škoda, že nad nimi převažují chvíle, kdy se zdá, že jediným cílem tvůrců bylo poněkud kontraproduktivně zahltit všechny smysly publika takřka do vyčerpání.
Film
Čarodějka
Režie: Jon M. Chu
CinemArt, česká premiéra 5. prosince.
