Jedním z autorů seriálové verze The Last of Us byl americký scenárista Craig Mazin. Právě na něj se obrátili představitelé studia Lionsgate a vývojářské společnosti Gearbox Software, zda by nezadaptoval Borderlands.
Bestsellerová akční hra, ve které se člověk pohybuje otevřeným postapokalyptickým světem, sbírá předměty a zdokonaluje dovednosti svého avatara, je ale nabitá víc černým humorem a groteskním násilím než originálním dějem. Nynější film, jehož zápletku tvoří řada chabě poslepovaných akčních sekvencí, podle toho bohužel vypadá.
Z prostoduchosti ale nelze vinit Mazina. Ten z projektu prozřetelně vycouval a požádal, aby se v titulcích ani neobjevilo jeho jméno. Místo něj je jako spoluscenárista uváděn neznámý a možná neexistující Joe Crombie.
Podobně však nemůžeme vyčítavě ukázat prstem ani na režiséra Eliho Rotha, kterému mnozí slovenští diváci dodnes neodpustili, jak stereotypně v hororu Hostel vykreslil Bratislavu. Hlavní část Borderlands natočil v Budapešti během vrcholící covidové pandemie v dubnu 2021. Když bylo o dva roky později třeba dodělat další záběry, zaskočil za něj kolega Tim Miller.
Bez nápadů
Film s pohnutou produkční historií, dvěma režiséry a žádným scenáristou se stejně jako hra odehrává převážně na planetě Pandora, která připomíná obří skládku. Než ji vyplenili nájezdníci z různých koutů vesmíru, překypoval tento domov vyspělé mimozemské civilizace hojností.
Pochází odsud i Lilith, lovkyně lidí s ohnivě oranžovou kšticí, jež nejdřív střílí a až pak se ptá. Teď se na rodnou planetu neochotně vrací. Přesvědčil ji štědrý finanční obnos od magnáta jménem Atlas. Na Pandoře má protagonistka vypátrat jeho dceru Tinu. Zdivočelou teenagerku nachází Lilith hned. Jejich setkání se ale zvrtne v první z hlučných akčních scén.
Byť během ní dojde na bazuku i vybuchující plyšové králíčky, akce je od začátku nezáživná, předvídatelná a technicky odbytá. Pocit rychlosti navozuje především frenetický střih, jehož vinou však na sebe záběry málokdy plynule navazují. Speciální efekty působí nedodělaně. Mezi živými herci a digitálním pozadím chvílemi panuje tak nápadný nesoulad, až má člověk chuť žádat vrácení vstupného. Přestože přestřelky, souboje a honičky představují atrakci číslo jedna, liší se od sebe hlavně narůstající hlasitostí rockové hudby. Zrežírované jsou stejně nepřehledně a nepřibývá v nich ani originálních nápadů.
Natahované akční scény navíc často neposouvají děj. Možná je ale potíž v tom, že není co posouvat. Lilith a Tina po explozivní výměně názorů zjistí, že mají společného nepřítele, a vydávají se k trezoru, který by měl skrývat tajemství Pandory.
K hrdinkám se přidává zběhlý voják, svalnatý psychopat s plynovou maskou na obličeji a sarkastický robot s hlasem Jacka Blacka, který je po chvíli podobně otravný a nevtipný jako zelený maskot e-shopu s elektronikou Alza. A to je vše. Nesourodá skupina individuí putuje rozmanitými lokacemi a střílí padouchy, kteří se jim postaví do cesty.
Hordy hrdlořezů
K nezáživnosti přispívá fakt, že mezi herci je až do konce nulová chemie a postavy jsou nesympatičtí mrzouti. Čím urputněji o sobě prohlašují, jak jsou vyšinuté, tím víc bije do očí jejich nudnost. Jako kdyby někdo vysál všechen život ze Strážců galaxie nebo Sebevražedného oddílu.
Ironické popichování, na němž stojí komiksové týmové filmy, zde vyznívá jako snaha tomu druhému ublížit. V jistém ohledu to dává smysl. Dotknout se něčích citů představuje zřejmě jediný způsob, jak mohou hrdinové přijít k újmě. Přes hordy hrdlořezů si jinak klestí cestu bez vážnějších následků. Postupně odpadává jakýkoli důvod se o ně bát.
Talentovaní herci absolutně netuší, jak dát smysl postavám, jejichž jednání postrádá hlubší motivaci. Dokonce ani Cate Blanchett nepředstírá, že si užívá hlavní roli Lilith. Většinu času se tváří znuděně a obehrané repliky se moc nesnaží prodat.
Pro diváky neznalé herní předlohy bude dvojnásobná australská držitelka Oscara zřejmě i tak jediným důvodem, proč v kině zůstat do závěrečných titulků. Kevin Hart nebo Jamie Lee Curtis se svými rolemi zápasí ještě víc. Vzhledem k šlendriánským trikům a vypravěčské nedbalosti jim ale člověk nemůže zazlívat, jak ztraceně vypadají.
Když tvůrci potřebují něco dovysvětlit, nechají Lilith promluvit mimo obraz. Když chtějí posunout příběh, vpustí do něj novou postavu, případně některou z těch stávajících nechají s překvapením zjistit, že se umí teleportovat.
Scenáristická lenost čiší také z vtipů. Většina jich kvůli špatnému načasování a nesehraným hercům vyzní do prázdna. Jiné zanechávají akorát pachuť trapna. Třeba když hrdinové projíždějí "Chcanko roklí" nebo když Blackův robot pozře tolik kulek z nepřátelských zbraní, že je ze sebe musí vyloučit zadním otvorem, což doprovázejí zvuky asociující průjem.
Infantilní humor, vhodný spíš do rodinné komedie typu Číslo 5 žije než do adaptace nekorektní videohry, přitom střídá smrtelně vážné momenty. Rozeznívá se sentimentální hudba a postavy, které se dosud projevovaly jen sebeironií a zabíjením monster, začínají pohnutě vzpomínat na zesnulé bližní.
Kdybychom v oněch 101 minutách tonálně nesourodých scén, tuctových zvratů, rutinní akce a krkolomných pokusů o humor chtěli mermomocí najít nějaké pozitivum, byl by to design. Filmařům se podařilo věrně a do detailů napodobit kostýmy, architekturu, zbraně nebo vehikly ze hry.
Možná je projevem staromilství chtít od snímku založeného na populární značce něco víc. Například smysluplný příběh. Možná stačí do každé scény napěchovat dost herních odkazů, aby bylo publikum stále něčím rozptylováno. I kdyby ale šlo o směr, kterým se budou ubírat moderní velkorozpočtové filmy, jak naznačil nedávný Deadpool & Wolverine, snad rezignace na příběhovost nemusí nutně znamenat i rezignaci na zábavu.
Film
Borderlands
Režie: Eli Roth
Bontonfilm, česká premiéra 8. srpna.
