Próza vydaná roku 2018 se zabývá minulostí, v jednom ohledu ale dobu předběhla. Důležitou linii tvoří pasáž, kdy hrdinčin milý začátkem 20. století narukuje do německého koloniálního vojska v Africe a krvavě tam potlačí povstání Hererů, národa žijícího na území dnešní Namibie.
Na fakt, že německému pokusu o vyhlazení Židů předcházel masakr jiného obyvatelstva, upozornil Schlink v době, kdy do německé literatury teprve pronikalo téma kolonialismu. Tři roky po vydání Olgy se federální vláda za masakr Hererů omluvila, označila jej slovem genocida a slíbila v západoafrické zemi investovat přes miliardu eur.
O kolonialismu mluvil jeden z nejznámějších současných německých spisovatelů Bernhard Schlink také uplynulý víkend na pražském veletrhu Svět knihy, jehož byl jedním z hlavních hostů. "Samozřejmě že něco z té koloniální krutosti později přešlo do nacismu. Ale zároveň německá koloniální minulost nebyla nijak odlišná od té anglické nebo francouzské. Že právě toto téma dnes Němci vnímají silněji než třeba Belgičané, je mi hodně cizí," řekl devětasedmdesátiletý autor na Výstavišti. "My Němci jako bychom si zvykli, že máme minulost zatíženou vinou. A tak teď hledáme nějakou jinou, když minulost třetí říše pomalu mizí v propadlišti dějin," dodal.
Bernhard Schlink celý život dělá všechno pro to, aby německá minulost v propadlišti dějin nezmizela. Někdejší soudce a profesor práva na Humboldtově univerzitě v Berlíně celosvětově proslul románem Předčítač z roku 1995, kterého prodal několik milionů výtisků a podle nějž vznikl oscarový film s herečkou Kate Winslet. Byla to od dob Heinricha Bölla či pak Güntera Grasse v 60. letech minulého století snad první německá kniha, která tak mohutně rezonovala na Západě. Dodnes je jeho nejznámější. "Kamkoliv přijedu, vždy se najde někdo, kdo četl Předčítače," říká Schlink.
Není vše černobílé
Předčítač se odehrává po druhé světové válce. Líčí erotický vztah mezi patnáctiletým Michaelem a šestatřicetiletou tramvajovou průvodčí Hannou. Ona pak zmizí. On ji znovu potkává, když už jako student práv dochází na přelíčení s dozorci z koncentračních táborů. K jeho nevíře sedí na lavici obžalovaných Hanna. Čelí nařčení, že při bombardování za války nechala uhořet židovské vězeňkyně v zamčeném kostele.
Román proplétající nerovnoměrný milostný vztah s nacistickou minulostí Německa nevyprávěl v první řadě o holokaustu. Schlink, ročník 1944, za jeho hlavní téma označuje vinu pociťovanou druhou generací, tedy lidmi narozenými koncem války nebo po ní. "My jsme se v 60. letech vyrovnávali s vědomím, že naši rodiče nejprve neodporovali nacistům za války a následně po válce nacisty neodsoudili, takže ještě za mého dospívání spousta z nich zůstávala ve vysokých funkcích, od soudů po univerzity," uvedl v britské BBC.
Mlčení starší generace se tehdy protnulo s takzvaným osvětimským procesem a později se studentskou revoltou na Západě. Německá zkušenost se však podle Schlinka vymykala. "Chtěl jsem v Předčítači přiblížit lidem situaci, kterou zažil skoro každý z mých vrstevníků. Kdy jsme zjišťovali, že naši rodiče, učitelé, lidé, které jsme obdivovali či milovali, kteří k nám byli tak vlídní a jimž jsme za tolik vděčili, se zároveň podíleli na něčem hrozném," shrnul spisovatel. V jeho případě to byli nejprve učitel angličtiny a tělocviku, na nějž vyplavalo členství v SS, později oblíbený profesor práva, jenž před válkou napsal antisemitský pamflet.
Schlinkův román nebyl přijat výhradně kladně. Kromě výtek, že balancuje na hraně kýče, vyvolala rozruch příběhová linie odhalující Hanninu negramotnost. Někteří přeživší holokaustu to vnímali jako nevhodnou metaforu toho, že zrovna Němci, národ s tak mohutným kulturním dědictvím, celou válku neviděli či nechtěli vidět vyvražďování Židů.
"Vědomě jsem s žádnou metaforou nepracoval. A rozhodně jsem nechtěl naznačit, že lépe vzdělaný člověk by se automaticky zachoval správně. Víme, že třeba mezi příslušníky jednotek Einsatzgruppen bylo nadprůměrné zastoupení vysokoškoláků," reagoval na kritiku Schlink.
Při psaní navštěvoval skutečné analfabety, kteří mu popisovali marnou snahu naučit se v dospělosti číst nebo psát. "A přiznávali, že by udělali všechno pro to, aby se jejich okolí o této negramotnosti nedozvědělo," dodal prozaik, podle nějž téma zůstává aktuální. Dle studie z roku 2019 více než šest milionů obyvatel Německa nedokáže napsat či porozumět složitějšímu textu v němčině.
Někteří také románu Předčítač vyčítali, že Hannu nelíčí výhradně negativně. "Nedokážu dělit lidi jen na viníky a oběti. Někteří jsou obojí a jiní ani jedno," namítal Schlink, který prý tutéž výtku slýchá u svých novějších knih. "Že to vnímám příliš nuancovaně, že některé věci má člověk jednoznačně odsoudit. Pro mě by to ale bylo zjednodušení toho, jací lidé jsou, jak přemýšlejí, co cítí. Příliš bychom si to zjednodušovali, kdybychom vše viděli černobíle," argumentoval v Praze.
Sympatie k Hanně možná posílila hollywoodská adaptace Předčítače z roku 2008. V ní bachařku ztvárnila Kate Winslet, do té doby představitelka kladných rolí ze snímků jako např. romantického Titanicu. Oproti knize se film více soustřeďuje na její postavu. "Hrdinu ztvárnili dva herci, takže se s ním lidé možná méně ztotožňovali. Rozhodně filmu vévodila Kate Winslet. Já k němu ale nemám výhrady. Spisovatel nemůže čekat od adaptace totéž, co si představoval při psaní. Film je vždy variace na knihu a tahle se povedla," myslí si Schlink.
Snímek režíroval Stephen Daldry, který úspěšně zfilmoval také Hodiny od Michaela Cunninghama, další oceňovaný román z přelomu tisíciletí. "Byl opravdu velkorysý. Dal mi přečíst všechny verze scénáře, nechal mě spolurozhodovat o tom, kde se bude natáčet," vzpomíná Schlink.
Vyjadřovat se jasně
Úspěch Předčítače zažil po padesátce, kdy přitom pomalu završoval jinou kariéru. Syn z protestantské rodiny vystudoval právo, které pak desítky let učil na univerzitách, než se stal také soudcem.
Přesto měl v 80. letech pocit, že mu něco chybí. Ve volném čase nejprve zkoušel dělat zlatníka, později absolvoval masérský kurz. Nakonec se našel v beletrii. "První knihy jsem psal zavalený prací, kdy jsem byl stále profesor a zároveň soudce. Byl jsem opravdu rád, kdykoliv jsem na psaní urval volný večer, víkend nebo dva týdny o prázdninách," vzpomíná.
Debutoval koncem 80. let minulého století, kdy po vzoru svých oblíbených autorů Raymonda Chandlera nebo Dashiella Hammetta vydal tři krimi romány o Gerhardu Selbovi, fiktivním soukromém detektivovi, který při pátrání po zločincích reflektuje vlastní minulost někdejšího nacistického státního zástupce. "V těch knihách jsem chtěl obsáhnout novodobou německou historii. Někdy přemýšlím, že bych napsal ještě jednu detektivku, ale zatím jsem se nerozhodl," zmiňuje Schlink.
Už v těchto krimi stejně jako později v Předčítači pracoval s motivem spravedlnosti. "Někdy mi lidé říkají: vy jako právník určitě píšete, abyste vnesl jasno do toho, co se honí hlavou zločincům. Já ale nebyl trestní právník, byl jsem ústavní právník a v tom duševní dramata nehrají roli," namítá.
Vliv naopak přiznává v čistotě stylu. "V justici se musíte vyjadřovat jasně a srozumitelně. Tohle do mého psaní možná proniklo," konstatuje autor, jenž píše precizně, bez příkras. Z někdejšího konstruování detektivek jako by zase přejal častou vypravěčskou figuru, kdy v pozdní části románu vyrukuje s překvapivým zvratem či odhalením.
Nejtypičtější je ale pro knihy Bernharda Schlinka fakt, že zpracovávají německou minulost, od nacismu přes teroristickou skupinu Frakce Rudé armády v 70. letech až třeba po otázku spolupráce s východoněmeckou Státní bezpečností. Vždy s cílem vyvodit z toho něco pro současnost.
Tu možná nejintenzivněji přiblížil v česky předloni vydané próze Vnučka. Hrdinovi po sedmdesátce zemře manželka a on začne hledat její odloženou dceru. Díky tomu vzdělaný knihkupec zjistí, že má nevlastní vnučku dospívající mezi neonacisty.
Kniha pojednává o současném pravicovém extremismu stejnou měrou jako o východních Němcích, kteří se po pádu Berlínské zdi nedokázali uplatnit v nových pořádcích. I tady Schlink pracuje s výrazným věkovým rozdílem mezi mužem a ženou. I tady kritizuje zjednodušující pohled - konkrétně že ve východním Německu za komunismu panoval útlak, ale ten s pádem zdi skončil a utlačovaní východní Němci už nemají proč být jiní než neutlačovaní západní Němci.
Sám žije střídavě v Německu a USA. "Těší mě, že jako evropského spisovatele mě tam vůbec čtou, protože Američani čtou málo zahraniční literatury. Ale samozřejmě moje knihy vnímají z pohledu kontinentu, který je vzdálený a vzdaluje se čím dál víc," myslí si Schlink.
"Dříve na amerických univerzitách bývala třeba francouzská studia, dnes mají maximálně evropská nebo spíše kulturní studia, kde se zabývají Afrikou. Celkově zájem USA o Evropu upadá," srovnává.
Do Prahy se vrátil po čtvrtstoletí. Kromě debaty na veletrhu se svými překladateli Janou Zoubkovou a Tomášem Kafkou, což je zároveň současný český velvyslanec v Německu, stihl autogramiádu a večeři s nakladatelem Jindřichem Jůzlem z Odeonu. Ten na podzim vydá Schlinkovu nejnovější knihu Pozdní život.
Vypráví o muži, který na smrtelném loží hledá smír. "Brzy mi bude osmdesát, takže to, co dělá protagonista, trochu dělám i já," přiznává. "Jeho by zajímalo, co bude se světem. Na jednu stranu je rád, že nemusí zažívat vymírání lesů, stoupání hladin oceánu nebo další autoritářské režimy. Na druhou stranu by hrozně toužil vědět, jaká nás čeká budoucnost," uzavírá Bernhard Schlink.
Video: Lidé, kteří zůstávají v Rusku, musí podat svědectví
