Novinka je upletená z nejniternějších pohnutek svých aktérů a chvílemi se nebezpečně blíží politickému manifestu. V českém překladu Jany Zoubkové ji nedávno vydal Odeon.

Vnučka je silnější v první polovině, tedy ve fázi hledání. Kultivovaný Kašpar se po smrti své ženy Birgit víceméně náhodou dozvídá důvody, které ji vedly k odcizení ve vztahu. Byla to zejména utajená existence dcery, kterou manželka opustila, než v polovině 60. let minulého století utekla z východního Německa do spolkové republiky. Od té doby dítě neviděla.

Spisovatel Bernhard Schlink. | Foto: Profimedia.cz

Nyní, v dávno sjednocené zemi, se vdovec vydává do míst spojených s manželčiným mládím, aby nevlastní dceru vypátral. Ocitáme se v jakési road movie, která nevede primárně prostorem, ale časem a frustracemi. Kašpar bloudí v oblastech bývalé NDR, které na sjednocení Německa nevydělaly, nebo se v tom alespoň utvrzují. V jedné vesnici, mimochodem ležící nedaleko české hranice, pak vypátrá komunitu národovců či přesněji neonacistů. A v ní najde nejen hledanou nevlastní dceru, ale zejména dospívající vnučku. Rafinovaným trikem sázejícím na to, že nácek ještě více než po uskutečnění svých "bílých" vizí touží po penězích, se protagonista snaží docílit, aby dívku mohl několikrát do roka vídat.

Zde začíná druhá fáze vyprávění. Distingovaný sedmdesátník, vzdělaný knihkupec vědomý si německé historické viny, a jeho pubertální vnučka Sigrun, snící o čisté rase a věrnosti k půdě. Nic si nemůže být vzdálenější, pokud by si ti dva zároveň nebyli tak blízko. Jak setkávání této nesourodé dvojice dopadne? Bude to Pygmalion s dobrým koncem, nebo tragédie?

Karty si Bernhard Schlink ke druhé části namíchal skvěle. Příběh se mu ale chvílemi rozkládá do prefabrikovaných dialogů, které nepřesahují běžně hlásaná politická stanoviska. Kašpar se k názorovým úletům vnučky pokouší být chápavý a trpělivý, plaše jí nabízí chybějící vzdělání. To vše prostupuje jejich společné uhranutí vážnou hudbou. I tady Sigrun prochází různými fázemi: nejlepší hudba je bezpochyby ta německá. Jak je možné, že výjimečnou skladbu napsal například Francouz nebo Čech? A konečně: jak to, že ona sama nepozná, že nějaké dílo pochází z pera autora s židovskými kořeny? To by přece mělo být na první poslech jasné.

Schlink zkušeně vede niterný příběh k velkému finále, kdy oheň, se kterým si Sigrun hraje, opravdu začne pálit. Až pak přestává být Kašpar neinvazivní a razantněji prosazuje své principy. Už je však pozdě, zlo se stačilo projevit a roztočit se může jen další koloběh odplat.

Obal románu Vnučka. | Foto: Nakladatelství Odeon

Vnučka není primárně knihou o nových spolkových zemích a problémech, s nimiž se potkávají. Autor vytvořil zrcadlo německé zdrženlivosti a pojmenoval její limity. Ty jsou z historického kontextu pochopitelné, zároveň ale zodpovědné více k minulosti než k dnešku. V německém kontextu je pak cenné rovnítko, které Kašpar klade mezi extrémní pravici a extrémní levici. Je to přístup z Prahy pochopitelný mnohem snáze než z Berlína.

Německá společnost však není statická a Vnučka, německy vydaná roku 2021, v tomto směru také reflektuje minulost - alespoň tu politickou. Ruský vpád na Ukrajinu ukázal, že i německé politické špičky jsou schopny své postoje modifikovat. Všichni ti Kašpaři je mohou postupně následovat. Snad ještě není pozdě.