Bylo to dobré loučení. Autor Předčítače v povídkách nesoudí, prostě vypráví

Aleš Palán Aleš Palán
20. 8. 2021 11:45
Loučení mezi dlouholetými partnery i s letmou známostí na pár týdnů. Loučení s dětstvím i se životem. Různé podoby odcházení ve své česky nedávno vydané knize Barvy loučení zobrazuje mistr povídkář Bernhard Schlink.
Bernhard Schlink nechává otevřené nejen konce, ale dokonce i zápletky.
Bernhard Schlink nechává otevřené nejen konce, ale dokonce i zápletky. | Foto: ČTK/DPA

Sedmasedmdesátiletého německého spisovatele zná širší veřejnost zejména jako autora zfilmovaného Předčítače, ve kterém pevně propletl nerovnoprávný citový vztah s nacistickou minulostí své země. Také Schlinkův zatím poslední román Olga, česky vydaný předloni, se nořil do historie Německa, tentokrát však ještě hlouběji.

V souboru povídek Barvy loučení, který v originále vyšel vloni a nyní ho v překladu Jany Zoubkové publikoval Odeon, však Schlink většinou zůstává "jen" na vztahové úrovni. Výjimku tvoří úvodní Umělá inteligence, povídka zaznamenávající, kolik špíny provázel kariérní postup v někdejší NDR. A jak je těžké si připustit, že o špínu šlo. Jedná se také o jeden z mála příběhů s náznakem překvapující pointy, byť ani ona není smyslem vyprávění.

Nejsilnější povídky v souboru se odehrávají výhradně na jevišti vztahů, lásek, sourozeneckého soupeření, nepochopení, marných očekávání a vzdalujících se nadějí. S lehkou, dalo by se říci až homeopatickou mírou melancholie, Schlink provází své postavy všedními dny, ve kterých se dějí nevšední věci.

Jako špičkový vypravěč si může dovolit nechat otevřené nejen konce, ale dokonce i zápletky. Renomovanému někdejšímu soudci a profesorovi práva přitom z pera nevychází zředěný postmoderní guláš, ale sevřený tvar, ve kterém není nic navíc. Jsou to klenoty, které snad ani nešlo vyprávět jinak. A pokud, tak se značnou ztrátou hloubky a míry empatie.

Že žije v současném liberálním Německu, prozrazuje autorova ochota hledat vinu zejména na vlastní straně - tedy na straně svých hrdinů, i v nevzrušivém vyprávění o tak třeskutých tématech, jakými jsou eutanazie či hledání netradičního způsobu, jímž může lesbický pár přijít k potomkovi.

Schlink nesoudí ani neobhajuje, on vypráví - a to s takovým tichým šarmem, že tato témata nepobouří snad ani konzervativce. Tohle je víc než politický názor, tohle je literatura, otisk vztahů, které trvají, zatímco systémy a stanoviska se budou měnit.

Na druhou stranu zde v podstatě chybí sociální tematika, Schlinkovými hrdiny nejsou jen muži zhruba v jeho věku, ale také mladíci, ženy bez dětí či s nimi. Každý je ale ekonomicky zajištěn, může pravidelně snídat croissant a kávu v kavárně či odjet na dlouhou dovolenou na ostrov.

Obal povídek Barvy loučení.
Obal povídek Barvy loučení. | Foto: Odeon

I v rámci vyšší střední třídy se však odehrávají dramata jako v knihách Charlese Dickense. Jen jsou, snad tím společenským statusem, méně nápadná. Schlink nicméně ví, kde lovit. Jsou to lovy beze zbraní, nenásilné, ale o to úspěšnější.

Povídky nebývají čtenářsky nejúspěšnějším žánrem. Škoda, devětkrát škoda, neboť právě tolik jich je v Barvách loučení.

Schlinka musíme přiřadit k těm největším autorům krátkých literárních útvarů, jako jsou Isaak Babel, Ivan Alexejevič Bunin, z Čechů Jiří Kratochvil a jinak třeba Roald Dahl. Povídka je žánr rozmanitý a má mnohem víc než devět barev. Rozhodně má devět životů a Bernhard Schlink ji svým trpělivým, pohrouženým vyprávěním skrápí živou vodou.

"Byl to dobrý rozhovor a dobré rozloučení. Bylo to i smutné, loučení s přítelem je prostě smutné, i když se rozcházíme v dobrém," můžeme si zapsat do čtenářského deníku jednu ze Schlinkových vět. Toho smutku je v Barvách loučení nemálo. Jen tak může být opravdový, jen tak může být dobrý.

Bernhard Schlink: Barvy loučení

(Přeložila Jana Zoubková)
Nakladatelství Odeon 2021, 200 stran, 299 korun.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy