Od minulého týdne tamní Janáčkova opera uvádí novou inscenaci Dalibora, třetí opery Bedřicha Smetany z let 1866 až 1867. Hlavní otázka dle tvůrců zní, zda byl protagonista padouch, nebo hrdina.
Odpověď divák po zhlédnutí nutně nemusí dostat, nadto velká část operymilovných už má stejně jasno. Důležitější je, že toto tříhodinové dobrodružství nabízí vše, co člověk od opery chce. Strhující dění na jevišti, výbornou hudbu z orchestřiště a prvotřídní zpěvy.
Šestasedmdesátiletý britský režisér David Pountney má ve světě klasické hudby stálé místo i díky inscenacím českých oper. Proslul začátkem 70. let minulého století uvedením Káti Kabanové od Leoše Janáčka na festivalu v irském Wexfordu, jako šéfrežisér English National Opera v Londýně pak mimo jiné nastudoval Rusalku nebo Výlety páně Broučkovy.
Od té doby se k české tvorbě pravidelně vrací na světových scénách nebo u nás, viz Julietta od Bohuslava Martinů nebo Smetanova Čertova stěna v Praze. Mimo to režíroval více než dvě desítky světových premiér a je rytířem britského impéria i držitelem francouzského řádu za umění.
Pountney dopředu upozorňoval, že jeho Dalibor nebude historický, tradiční. "Nevidím žádné limity. Důležité je, jestli to uděláte dobře, nebo ne," řekl v interview pro server Operaplus.cz. "Existuje stejně tolik špatných tradičních produkcí jako modernizovaných. Takže otázka není, zda tradičně, nebo modernizovaně. Otázka zní: Podařilo se to provést dobře?"
Podařilo. Podle Pountneyho je Dalibor extrémně politická opera a režisér čerpal inspiraci z událostí v Severním Irsku, konkrétně příběhu bojovníka Irské republikánské armády Bobbyho Sandse, který roku 1981 zemřel při hladovce ve vězení. Podle rodáka z britského Oxfordu byl Daliborovi podobný: na jedné straně terorista, na druhé romantický bojovník za svobodu.
Tenhle klíč ale divák brněnské novinky vůbec nepotřebuje znát. Stačí vnímat základní parametry příběhu. Rytíř Dalibor přepadl hrad, zabil purkrabího a kvůli tomu končí uvězněn ve věži Pražského hradu. Zamiluje se však do něj sestra zavražděného Milada, jež se rozhodne Dalibora osvobodit.
Režisér Pountney umí vykládat motivace postav srozumitelně, civilně, vede je tak, aby každý věděl, proč právě dělá to, co dělá. Aby nikoho nezmítaly křeče a operní manýra.
Nabízí se srovnání - týden před brněnskou premiérou měla naopak derniéru pražská inscenace Dalibora v režii Jiřího Nekvasila, poprvé uvedená roku 2019. Za necelých pět let naplno sklouzla do operní manýry a stala se přehlídkou prázdných gest, bušení se v prsa.
Jistě, hudba Dalibora k tomu svádí, je heroická, dramatická, plná náhlých hnutí mysli a emočních poryvů. Ale David Pountney vypracoval všechny postavy na jevišti včetně sboru jako samostatně myslící i jednající bytosti, které se nenechávají vláčet hudbou ani archaickým libretem.
Opeře prospělo několik škrtů, netradiční dělení uprostřed druhého dějství a drobné úpravy textu tak, aby obraty, které diváka zarazí či odvedou jeho pozornost, nahradily srozumitelnější výrazy.
Ve výsledku tak sledujeme příběh bojovníka za svou pravdu a Milady, která v Daliborovi nejdřív vidí zločince (právem, neboť protagonista má na svědomí desítky životů), ale po osobním setkání se do něj zamiluje a přejde na stranu jeho soukmenovců. Je-li při tom na scéně zástup zbrojnošů s mečem v ruce, jak praví předloha, nebo banda v maskáčích s kvéry v ruce jako v Janáčkově divadle, v tomto případě nehraje zásadní roli.
Dalibor v sobě nese velké rozpory - dokáže zabíjet a obhajuje se tím, že má na to právo. Chtěl přece pomstít smrt svého nejlepšího přítele. A vedle toho miluje hudbu. Když se kvůli svému vraždění dostane do vězení, tedy věže Pražského hradu dodnes přezdívané Daliborka, jediné, po čem touží, jsou housle. Bedřich Smetana vycházel ze středověké pověsti o rytíři, jenž se v žaláři naučil hrát.
Pountneyho inscenace staví na kontrastech, které být jen o maličko výraznější, snadno by vyzněly bizarně. Přitom vše vychází z libreta: po akčních scénách, jež posouvají děj, jsou svěží, civilní a plné přirozeného hraní, se najednou zastaví čas. Lyrická pasáž si dovolí teatrálnost v nejvyšší míře, obraznost, sázku na silný symbol - a hudbu.
Jde o výrazné momenty, kdy se v partituře i na jevišti (scénografie Roberta Innese Hopkinse) dostává do popředí křehkost harfy (a postavy Milady) nebo hrdě sladkobolné houslové sólo v podání amora s jedním obřím rudým křídlem (výborný zástupce koncertního mistra Dennis Schneiderka).
Režie Davida Pountneyho by nefungovala tak dobře, kdyby neměla oporu v orchestru pod taktovkou Tomáše Hanuse. Ten z party muzikantů stvořil další jednající postavu.
Partitura Dalibora svádí k neustálému "přidávání pod kotlem", mnoho dirigentů ji řídí jako intenzivní smršť, proti které se zpěváci těžko prosazují. Hanus, brněnský rodák a současný hudební ředitel Velšské národní opery v Cardiffu, jež projekt koprodukovala, vypracoval s orchestrem barevný, měkký zvuk, technicky precizní předivo. Neustále reaguje na jevištní akci a je zdrojem ohromného potěšení.
Aby zvuková masa nekryla zpěváky, část orchestřiště - akusticky výrazné žesťové nástroje - dokonce zakrývá látka. Brněnský orchestr pod vedením Hanuse je jednou z hvězd představení.
Tou další se stává slovenský tenorista Peter Berger, představitel Dalibora. Má jej v repertoáru několik let a při páteční premiéře byla tato zkušenost slyšet. Jistý tón i v náročných polohách, volné frázování, samozřejmost v jevištním pohybu.
Snad ještě náročnější je Milada, hlavní ženská postava, které Bedřich Smetana napsal velké dramatické árie, výrazné melodické skoky i svižné pasáže, v nichž bývá těžké zachovat znělý tón a srozumitelnost textu. Maďarská sopranistka Csilla Boross je jako Milada obdivuhodná, technicky téměř jistá, všechna čest za její češtinu i souhru s Daliborem. Přesto zůstávají drobné otazníky nad krásou tónu a také zvědavost, jak bude Miladu v druhém obsazení zpívat česká sopranistka Eliška Gattringerová.
Hlasově i typově majestátní byl na premiéře král Vladislav v podání polského basbarytonisty Tomasze Konieczného, roli Daliborovy schovanky Jitky skvěle zpívala sopranistka Jana Šrejma Kačírková, stejně tak výborné výkony podali David Szendiuch jako žalářník, Ondřej Koplík v roli Vítka a Daniel Kfelíř coby Budivoj.
Zvláštní poznámku zasluhuje sbor, v Brně tradičně vynikající. Taková přesnost, kultura tónu a muzikálnost pod vedením sbormistra Martina Buchty snese srovnání s evropskými pódii.
"Ach, to srdce vřelé lásky, navždy ztichne jeho tep," zpívá se v posledních minutách opery. Smrt Dalibora a Milady si David Pountney sice upravil podle sebe, čímž mnohým zamotal hlavu, ale jak režisér říká, jeho úkolem je interpretace a každý si může otevřít partituru Dalibora, aby viděl, jak vypadá ten Smetanův a jak Pountneyho. Ty dvě varianty není třeba stavět proti sobě.
Opera
Bedřich Smetana: Dalibor
Režie: David Pountney
Hudební nastudování: Tomáš Hanus
Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra 2. února, nejbližší reprízy 10. a 25. února.
