Westernovou romanci nazvanou Až na konec světa napsal i režíroval, sám tu hraje a navíc k filmu složil hudbu. O pomalé dlouhé poutě na hřbetu koně v ní také není nouze. Česká kina začnou novinku promítat hned příští čtvrtek 4. července.
Dánský přistěhovalec Holger Olsen vypadá jako typický sveřepý hrdina z příběhů o osidlování Divokého západu. Pohybuje se v prostředí neurvalých zarostlých kovbojů, ve městě, kde syn místního vlivného boháče neváhá umlátit takřka k smrti pianistu, když zahraje jeho neoblíbenou píseň.
Jenže Holger podobným neotesancem přeci jen není. Hned na začátku pohřbívá svou milou, zatímco mu mlčící klučina, co ještě ani neumí číst a psát, pomáhá zahrnout maminčin hrob hlínou. To nevypadá jako ideální začátek romance. Aby byl divák ještě více zaskočen, hned v prvním záběru snímaném zezdola, nejspíše dětskou optikou, projíždí lesem na koni rytíř. Ten už vůbec nezapadá do půle 19. století, kdy se děj odehrává.
Na toho rytíře se nejspíš ve svých snech, představách či snad vzpomínkách dívá sebevědomá Vivienne, která se nehodlá nechat zastrašit místními obhroublými muži. Skvělá herečka Vicky Krieps, známá z filmu Korzet, nemusí dělat nic víc než mrknout či pohnout dvěma svaly ve tváři, aby Vivienne charakterizovala jako neohroženou, ale zároveň vtipnou protagonistku, která umí být "pánem" situace, kdykoli je třeba.
Viggo Mortensen si dává načas a opatrně vtahuje publikum do posmutnělého filmu, který si pohrává s postupy a prostředím klasických westernů, zatímco až revizionisticky rozkládá tradiční vyprávění o lásce, pomstě či bezpráví.
Snímek Až na konec světa skáče mezi několika časovými rámci, jednu z hlavních tragédií dostáváme hned zkraje, ale to, co jí předcházelo a co bude následovat, se dozvídáme jen pozvolna.
Romantické drama těží z jednoho faktu: o leckterých obyvatelích rozrůstajícího se nevadského městečka Elk Flats dopředu víme, že v průběhu děje zemřou. Nejvíce to bolí právě v případě Vivienne postupně se sbližující s Holgerem, který je pro ní "prostě jen Olsen".
Hrdinka nepotřebuje znát jeho celé jméno, aby se s ním vydala kamsi za město - bydlet v opuštěné dřevěné boudě, jež při troše představivosti může být zvána domem. A okolní pustina při troše snahy může být časem zahradou.
Skoky v čase a doplňování vypravěčské skládačky vedou ke komplikovanější práci s emocemi, divák těžko může prožívat s postavami jejich pozvolna se probouzející city, když ví, že brzy vše skončí. Zároveň však Mortensen tento vztah buduje nikoli na základě nějaké melodramatické přebujelosti emocí. Připomíná spíše přátelství či partnerství než vášnivou lásku.
Klíčem je porozumění, často bezeslovné. Zároveň nelineární vyprávění občas vyvolává krutou ironii.
Viggo Mortensen vytvořil jeden z nejpomalejších současných revizionistických westernů, nejspíš až moc pomalý. Každý záběr trvá o třetinu déle, než by bylo třeba, což leckdy může vést ke kontemplativním meditativním dílům. Jenže Až na konec světa není až tak esteticky sebevědomým a vyhraněným titulem, spíše z něj občas dýchá přílišná snaživost - vytěžit fotogenické kouzlo okolní krajiny, nechat hrát Mortensenovu tvář, když se hrdina prodírá mezi stromovím.
Režisér nám přitom oba protagonisty nepředstaví dostatečně na to, abychom s nimi mohli naplno být, když se dějí některé zlomové kroky v jejich životech. Třeba když Olsen náhle pocítí neodbytnou potřebu vydat se bojovat v občanské válce a nechává ženu, se kterou sotva započal společné soužití, na neurčitě dlouho v domku uprostřed pustiny, jejíž bezútěšnost zkrášluje jen pár růží v miniaturní zahradě.
Jejich mlčenlivé partnerství, podpořené nuancovanými hereckými výkony, sice má samo o sobě dostatečné kouzlo v mnoha scénách, ale ne takové, aby osvětlilo veškeré motivace postav. A naopak některá dramaturgická rozhodnutí zase zavání až přílišnou doslovností.
Až na konec světa je snímek, který pozoruhodně mísí sveřepé postavy a něhu, dává prostor jiným hrdinům, než bývá v žánru běžné. Stále z něj ale poněkud čouhá koncept, předem vymyšlený, ale nikdy naplno oživený.
Tvůrci umí posunout motivy známé z westernových i samurajských děl - jako je osamělý muž putující s malým chlapcem krajem - do nových souvislostí. Dotýkají se vždy aktuálního tématu sexuálního násilí a toho, jak se s ním vyrovnává oběť i okolí - opět mlčky, nenápadně, o to pozoruhodněji. I tak je ale tohle trmácení polocivilizovaným světem úmornější, než asi autor chtěl.
Jak nicméně ukázal hned první den karlovarského festivalu, kovbojky se dají rozbíjet i mnohem hravějším a radikálnějším způsobem. Autoři jiného snímku nazvaného Lolo a Sosaku na Divokém západě jsou zvukoví umělci a westernově působící krajinu tato dvojice v kloboucích ani tak neosidluje, jako spíše ostřeluje a penetruje svými bizarními nápady.
V jednom z úvodních záběrů filmu, který lze na festivalu vidět ještě třikrát, po písčité zemi skotačí podivná mechanická kovová hračka. Podobá se splašené kobyle křížené s miniaturním pneumatickým kladivem.
V jiné scéně jeden z protagonistů loví nějakou příbuznou oné robotické kobylky, aby si pak tuto konstrukci prorostlou dráty hrdinové opekli na ohni.
Hodinová, lehce surrealistická hříčka španělského umělce Sergia Caballera svobodomyslně ukazuje, jak uvažují zvukoví umělci, kteří své audio instalace nechávají vytvářet něco na pomezí hudby, zvuku a hluku pomocí mechanizovaných přístrojů či dekonstruovaných pian, jež hrají sama na sebe.
V pečlivě promyšlených kompozicích okolní krajina vybuchuje, jindy jeden hrdina veze druhého na zvláštním vehiklu nad nekonečně dlouhou řadou nehybných brouků. Cestou směle rozbíjejí hranici mezi tvořením a ničením. A festivalový divák opět ví: Karlovy Vary začaly.
Během prvního dne jsme rozbili na prach stavební kameny westernového žánru. Opět nás čeká desetidenní pouť labyrinty nečekaných kinematografických souvislostí.
Film
Až na konec světa
Scénář a režie: Viggo Mortensen
Aerofilms, česká premiéra 4. července.
