Janouškovi patřili k nejvýraznějším umělcům 60. až 70. let minulého století. Dům postavený roku 1965 v bruselském stylu se nachází v ulici U Kotlářky pod západním svahem přírodní památky Skalka.
Věra Janoušková, která žila v letech 1922 až 2010, tu od 60. let pracovala s manželem Vladimírem Janouškem. Po jeho smrti se sem koncem tisíciletí přestěhovala.
Stavba ukrytá v divoké zahradě nedávno podstoupila rozsáhlou rekonstrukci. Stálou expozici zde připravili kurátoři Martina Vítková a Jan Skřivánek z Musea Kampa, autorem architektonické koncepce je umělec Dominik Lang.
Po vstupu na zahradu diváky jako první upoutá Janouškovo monumentální sousoší dělníků z hutí, tavičů, kováků či svářečů vybavených tyčemi pro odpich vysoké pece. Dílo nazvané Kováci a hutníci bylo určené pro průčelí kladenského kulturního domu.
Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ale Janoušek pro světovou výstavu Expo '70 v japonské Ósace vytvořil jinou, obdobně monumentální plastiku Hrozba války, jejíž autorský název zněl Vstup vojsk.
Protože pořadatelé Expa ho navíc vyzvali, aby s japonským sochařem akci slavnostně zahájil, souvislost s okupací Československa byla zřejmě široce srozumitelná.
Kvůli tomu se Janouškova tvorba doma záhy stala politicky nežádoucí, a tak i režim nijak nekritizující Kováci a hutníci zůstali v areálu u tehdejší Hutě Koněv. Tři desetiletí tam chátrali a zarůstali vegetací.
Až roku 2004, kdy byl autor dávno po smrti, sousoší v havarijním stavu odkoupila Věra Janoušková a umístila jej u vstupu do zahrady smíchovského ateliéru. Veřejnost sem zatím může pouze na komentované prohlídky. Nejbližší se uskuteční ve středu 25. října.
Sochy na zahradě
Ateliér v 60. letech navrhl Vladimír Janoušek tak, aby v něm s manželkou mohli tvořit vedle sebe, ale přitom samostatně. Prováděcí plány dle sochařova konceptu vytvořil architekt Josef Hrubý, spoluautor československého pavilonu na Expu '58. Pro potřeby stálého bydlení následně budovu v 90. letech upravila architektka Alena Šrámková, která sem vestavěla nové patro s ložnicí, koupelnou a knihovnou.
Dnes je uprostřed rozrůstající se zeleně košířské zahrady umístěno nejen Janouškovo znázornění dělníků, ale také několik velkoformátových prací Věry Janouškové, například sousoší Fontána, připomínající obří list a květ leknínu.
Věra Janoušková patřila k nejdůležitějším českým sochařkám druhé poloviny 20. století. Od tradičních postupů a realistického znázornění došla k experimentům s tvarem, materiálem i formou, přičemž reflektovala většinu proudů tehdejšího umění, od abstrakce po figuraci. Ta se pro ni nakonec stala nejcharakterističtější.
Pod jejíma rukama vznikaly štíhlé i baculaté figury, kterým navzdory robustní formě vtiskla výraz křehkosti, napsaly Hospodářské noviny.
Širší veřejnost ji zná díky fascinaci věcmi, které již dosloužily. Janoušková zachraňovala vyhozené věci ze skládek a již nepotřebné předměty jako hrnce, umyvadla, plotny, kýbly, kamna či roury různě svářela, stříhala či jim upravovala povrch.
"Já sochy šiji. Nikdy jsem se svářet neučila, jsem autodidakt, své neumětelství vydávám za přednost," říkala umělkyně, která se naučila natavovat drát a stehovat s ním.
Smaltovaný plech ze smetišť, se kterým pracovala nejčastěji, objevila začátkem 60. let. Při procházce v manželově rodišti v Kalné spatřila v potoce rezavý modrý hrnec, přes který tekla voda a jenž neměl dno. Janoušková ho donesla domů, v ateliéru jej rozstřihla, plech šlapáním narovnala a zalila sádrou.
Později si postup zdokonalila. Smalt zprvu zakomponovávala do plastik s jiným základem, postupně ale přešla k převážně celosmaltovaným, nejčastěji figurativním objektům. "Na to padne celý život, než víte, jak na to," komentovala to.
Ještě za komunismu v době takzvaných železných nedělí s humorem přijala přezdívku "první dáma českých skládek". Při hledání objektů na skládce ji zachycuje také čtvrthodinový dokument České televize z roku 2005. "Lidé se zbavují věcí, které jim léta sloužily, a mně připadá teskné, že zahodí třeba umyvadlo. Tak já je seberu a metaforou přetavím, ať zase žije dál," vysvětluje tu svůj pracovní postup.
Část nalezených hrnců či sušáků na nádobí, které Janoušková posbírala, ale už nestihla zpracovat, lze spatřit v přístavbě na zahradě ateliéru.
Uvnitř samotného domu jinak návštěvníci najdou i další díla manželů. Včetně raných prací Věry Janouškové jako tapiserie Odyssea z let 1948 až 1949, v níž technika sešívání předznamenala způsob, jakým autorka později svařovala kusy hrnců a poliček, nebo jejích koláží.
Dělat proti něčemu
Manželé zkraje 60. let patřili k zakládajícím členům tvůrčí skupiny UB 12, kam dále náleželi Adriena Šimotová a Jiří John nebo Vlasta Prachatická a Stanislav Kolíbal. Už tehdy se Věra Janoušková zařadila k nejprogresivnějším osobnostem výtvarné scény. "Vladimír měl určitý řád nebo stavbu, kdežto já jsem spíš ten emotivní typ," srovnávala.
Vladimír Janoušek, jenž žil v letech 1922 až 1986, tvořil sochařské portréty, reliéfy či studie plastik pro začlenění do architektury. Postupně také opouštěl tradiční materiály. Od poloviny 60. let vytvářel kovové plastiky, v nichž neurčité obrysy figur kladl do kontrastu s pevnou geometrickou strukturou, později například sestavoval interaktivní plastiky s mobilními prvky v podobě kyvadel.
Janoušek reprezentoval Československo na světové výstavě Expo '70 v japonské Ósace. K jeho nejznámějším dílům patří Pegas, křehká sádrová socha okřídleného koně, jehož tělo nesou jen čtyři tenké drátěné nohy. Toho ale dokončil roku 1971, tedy už v době, která mu nepřála.
Za normalizace směli Janouškovi vystavovat jen výjimečně. Důvodů bylo víc, už po únoru 1948 sochař odmítl vstoupit do komunistické strany, kvůli čemuž přišel o stipendium do Paříže a mohl s manželkou odjet jen do Bulharska.
Po srpnové okupaci oběma přitížila epizoda s plastikou Hrozba války. "Příslušnost ke špičce generace šedesátých let pak způsobila, že od počátku normalizačního procesu se tvorba Věry Janouškové prakticky neobjevovala na veřejnosti," zmínila kunsthistorička Marie Klimešová v časopisu Art+antiques.
Janouškovi se tak podíleli spíše na neoficiálních akcích s přáteli, kteří se často scházeli u nich ve smíchovském ateliéru.
"Po Husákově projevu jsme si uvědomili, že pro nás nastávají časy neblahé. Vladimír tady prochodil ateliérem do noci," říká Janoušková v televizním dokumentu. "Ale tyhle doby, kdy jsme byli ze hry, zase zintenzivnily přátelství mezi lidmi. Vladimír vždycky říkával: Proti něčemu se dobře dělá, protože máš jasný protipól a víš, co nechceš," vzpomínala Věra Janoušková, která sama měla první retrospektivu až roku 1992 v Národní galerii.
Tou dobou už manžel nežil. Od začátku 70. let trpěl cukrovkou a jeho stav se postupně zhoršoval. "Prožíval velké tlaky od fízlů, začalo to strašnou žízní, vyprahlostí v ústech a pak se zjistilo, že je to nervová cukrovka, která se ho držela patnáct let," vzpomínala Janoušková. "V roce osmdesát šest už jeho organismus zkolaboval. Zrovna tehdy mu zakázali výstavu," zdůrazňovala.
Zpráva o tom, že zamýšlená přehlídka v Brně se neuskuteční, jej zastihla v okamžiku, kdy už na ni balil vybraná díla. Krátce poté onemocněl zápalem plic a zemřel.
Museum Kampa v letech 2011 a 2020 uspořádalo samostatné výstavy děl Janouškové i Vladimíra Janouška. Monografie obou umělců publikovalo nakladatelství Torst v letech 1995 a 2002.
