Mladá striptérka Anora nemá ráda své jméno, trvá na tom, aby jí lidé říkali Ani. Svou práci bere pragmaticky, včetně těch chvil, kdy nestačí jen tančit u tyče, protože klient si přeje něco víc. Když se tak má hrdinka hraná Mikey Madison postarat o movitého mladíka ruského původu, protože jako jediná vládne jeho mateřštinou, bere to čistě profesionálně. Od prvních dialogů na pomezí ruštiny a angličtiny jsou však zřejmé vzájemné sympatie.
Ivan je sice hejsek, co bydlí v luxusním americkém sídle svých rodičů a má tam na práci především pokuřování marihuany či hraní videoher. Zároveň však umí být okouzlující, jakkoli je vším jiným než "princem" hollywoodského romantického střihu.
Jenže události naberou spád, Anora se náhle ocitá s Ivanem a jeho přáteli v Las Vegas a jako ještě větším lusknutím prstů dochází k tomu, že oba mladí lidé stojí u oltáře. To však není závěrečný happy end, ale počátek hromady trablů.
Ivanovi rodiče jsou oligarchové, co syna potížistu poslali do Ameriky studovat, aby se mohl podílet na rodinném byznysu. Když zjistí, že on si místo toho vzal "prostitutku", vyráží za oceán dát věci do pořádku. Ještě předtím však do akce posílají lidi, kteří se o Ivana měli starat.
Třiapadesátiletý režisér filmu Sean Baker je jednou z nejvýraznějších postav nezávislé americké kinematografie. Ve svých snímcích se často věnuje menšinám či lidem z okrajů společnosti. Česká kina uvedla třeba jeho sedm let starý, živelný a bezprostřední The Florida Project, odehrávající se v laciném hotelu kousek od jednoho zábavního parku.
Tento uhrančivý pohled na vztah mladé matky samoživitelky s její šestiletou dcerou citlivě pohlížel na lidi, kteří žijí ze dne na den, často na hraně či za hranou zákona.
V novince Baker mnohem více pracuje s populárními žánry. Jako by se vracel o generaci zpět, k filmařině 90. let, která je dnes častou inspirací jak v Hollywoodu, tak i na ambicióznější nezávislé scéně. Ve snaze oživit a aktualizovat tehdejší poetiku či témata přitom mnozí tvůrci ztroskotali, stačí si vybavit třeba letošní žánrovou hříčku Zatracená krvavá láska.
Sean Baker si však elegantně pohrává se stereotypy romantických komedií. Jeho "Popelka" je sebevědomá žena zvyklá porvat se o své štěstí sama, jak ukazuje v momentech, kdy film přepne do ztřeštěné, absurdní, upovídané i patřičně fyzické komedie. Právě plynulé přechody mezi náladami a žánry patří k přednostem snímku, který mnohé z nabízejících se klišé bere vážně. Stejně jako své postavy.
Anora, Ivan i pohůnci jeho rodičů, co se snaží anulovat sňatek a neztratit přízeň svých živitelů, jsou lidé buď v jádru naivní, nebo přímo na hraně karikatury. O to větší um však chce, aby z nich režisér a scenárista udělal uvěřitelné bytosti. Což se daří - obzvlášť v případě ruského mladíka hraného Jurim Borisovem, který vizáží lehce připomíná Ewana McGregora a festivalové publikum už zaujal hlavní rolí ve finském snímku Kupé č. 6.
Od scény několikadenního mejdanu ve Vegas je zřejmé, že Baker si umí podmanit publikum. Divoká, dynamicky sestříhaná party plná sexu, alkoholu, drog a hazardu působí až příliš skvěle na to, aby šlo o něco víc než chvilkové povyražení.
Přesto Ivanův nápad na sňatek vyzní tak nadšeně, upřímně a bezelstně, že odzbrojí jak Anoru, tak publikum.
Režisér umí mistrně vykreslit atmosféru a právě to celou dobu pohání snímek kupředu i během náhlých dějových či tonálních skoků. Chvíli jde o nevybíravou komedii, která si chytře půjčuje ze záliby bratří Coenů či Quentina Tarantina v hrubém násilí a absurdních zvratech, jindy o thriller.
Pak ale umí film ztichnout a hektickou akci vystřídat poměrně realistickým, střízlivým portrétem několika dní ze života mladé striptérky, která se na okamžik zasnila, ale zase je načase vrátit se nohama na zem.
Erotické scény sice Baker točí smyslně, a když dochází k násilí na ženách, děje se tak bez příkras či pardonů, přesto tvůrce nikdy nesklouzává k prvoplánové senzaci. Naopak na prostředí striptýzových klubů a práci v nich hledí bez předsudků.
Postavám umí dát důstojnost. Pokud tedy nejde o Ivanovu matku, která okamžitě opanuje jakýkoli prostor, kam vstoupí, i kdyby byl velikosti hangáru. Toto ztělesnění sousloví "velká voda" v sobě koncentruje všechny vtipy na téma ruská povaha, což je zřejmé ve scéně, kdy ji Anora dovede urazit tak trefně, že to rozesměje i jejího manžela.
Anora může místy působit jen jako vděčná jízda napříč žánry. To bolestivé a naturalistické, co se ukrývá v hrdinčině nitru, prosvitne na povrch jen na drobnou chvíli. I ta ale stačí, aby měl film patřiční emoční dopad. A nutil diváky neustále přehodnocovat to, co právě viděli.
Dělat si srandu z ruských boháčů a jejich rozpínavé povahy je vděčné, ale Baker v této disciplíně rozhodně kraluje. I kdyby zůstalo jen u obrovské režijní zručnosti, stále je Anora mnohem sympatičtější americký vítěz Cannes než úmorně duchovní rodinné drama Strom života od Terrence Malicka, které si Zlatou palmu odvezlo za oceán naposledy.
Film
Anora
Scénář a režie: Sean Baker
CinemArt, česká premiéra 31. října.
