Recenze - Strom života už za jeho krátkou existenci ovinula „legenda o divácké kontroverzi". „Podvedená skupina" odchází houfně v průběhu představení, nebo své rozhořčení ventiluje mrmláním o „kýči", „nudě" a „narcismu".
„Uchvácená skupina" v kinosále agresivně okřikuje tu podvedenou při jejích pravidelných záchvatech okázalého smíchu, a na internetu pak ublíženeckými obhajobami čeří mystickou louži tu „poesií", tam „symfonií", onde zase "filosofií" - a vůbec se vyjadřuje jako sekta, která brzo spáchá hromadnou sebevraždu.
Co obě jinak nesmiřitelné skupiny spojuje, je úporná potřeba Malickův nový film jednoznačně oštemplovat. Buď je to zkrátka „dětská Bible" nebo „neuchopitelný duchovní zážitek", „new age blábol" nebo „heideggerovská metafyzika". Buď sledujeme „spořič obrazovky míchající náhodně fotky z rodinného alba, National Geograficu a Hubbleova teleskopu", nebo „mistrovskou filmařinu hodnou Zlaté palmy v Cannes" a tečka.
Nezúčastněný by z toho až mohl nabýt pocit, že na tenhle film se chodí především kvůli tříbení světonázoru a že by se mu v kině mohl hodit nějaký transparent (nebo v horším případě kapesní boxer), který by jasně vyjadřoval jeho postoje.
Jak tomu ale u legend bývá, ani tahle do sebe nezapočítává, že by vlastně celé to střetávání protikladů a narážení na nedostatečnost nálepek mohl být hlavní tvůrčí princip jí oplétaného bijáku, a tedy naprosto přirozená součást diváckého zážitku. Tvorba Terrence Malicka byla totiž taková vždycky, jen tentokrát svou přísně osobní vizi převedl na plátno s ještě menšími ohledy na hollywoodský bonton, než je u něj obvyklé.
Dítě nebeských dnů hollywoodského bijáku
Obvykle Malick vezme silnou - a ve své časo-prostorové rozprostřenosti i silně epickou - story. Tu pak nahlédne z širšího kontextu, jakým je pro něj coby pokračovatele tvorby průkopníka filmového vyjadřování Davida W. Griffithe často „příroda", „čas" nebo jakýsi „dějinný duch".
Čímž původní zápletku v podstatě oddramatizuje, zlyričtí a hlavně „odlidští" - respektive z konkrétních osudů zasazených do konkrétní doby vytvoří nadživotný a nadčasový mýtus, který je ale díky neustálému zdůrazňování vypravěčsky zdánlivě nepodstatných a útržkovitých detailů divákem přesto vnímán velmi intimně. Jako by se např. sledování opakujících se záběrů na ruce osahávající povrchy okolního světa po čase začalo blížit až fyzickému prožitku.
Tímto mytizujícím procesem už pod Malickovýma rukama prošla novohollywoodská variace na road-movie o zabijáckém párečku na útěku v debutovém Zapadákově (1973). Ve vrcholné podobě jsou to potom adaptace válečné fresky Jamese Jonese Tenká červená linie (1998) a „truffautovsky" komplikované milostné trojúhelníky v Nebeských dnech (1978) a v Novém světě (2005), které zachycují atmosféru farmářského soumraku i osadnického zrodu „bukolické Ameriky".
Přitom zejména v posledních třech jmenovaných filmech najdeme tak přímočaré „divácké taháky", jakými jsou herecké hvězdy své doby či kvalitní výprava a nešizené davové scény porovnatelné s drahými studiovými produkcemi. Všechno tohle mohutné, velkolepé a tím zdánlivě poplatné hollywoodskému střednímu proudu je však použito pro potřeby krajně subtilního vyjádření o lidské existenci.
A aby těch paradoxů nebylo málo: naopak vnitřní promluvy a drobná gesta postav zachycovaná s dokumentaristickou bezprostředností a až voyeurskou umanutostí pomáhají tvarovat z Malickových filmů monumentální eposy o tom, jak se lidské životy střetávají a prolínají s procesy, které je významem či rozměrem přesahují.
Na tenké červené linii možností kinematografie
Ve svém teprve pátém filmu však letos pravděpodobně osmašedesátiletý režisérský solitér (datum narození není u tohohle tajnůstkáře potvrzeno) poprvé nepostavil vyprávění na kontrastu rozmáchlého příběhu z podstaty naplněného atrakcemi (zločin, milostný trojúhelník, válka) a jeho intimního, impresionistického podání.
Strom života nám předkládá přes desetiletí vyklenutou „rodinnou kroniku" soustředěnou především na tradiční konflikt autoritativního otce (Brad Pitt v životní formě) a jeho nejstaršího syna Jacka (autentický „dětský herec" Hunter McCracken), která je odvyprávěna a nahlížena z pozice jakéhosi „transcendentálního vypravěče". Ten totiž nevnímá plynutí času či posloupnost i hierarchii událostí v měřítcích a vazbách tradičně připisovaných lidským pozorovatelům.
Proto vedle sebe mohou bez problému koexistovat a protínat se scény znázorňující problematické dospívání na americkém maloměstě 50. let, moderní evolucionistická vize vzniku života na Zemi i neotesaně symbolické obrazy smíření, které se odehrávají kdesi v abstraktní scenérii „na Věčnosti". Proto je Malickův film tak často připodobňován ke Kubrickově „transcendentální sci-fi" 2001: Vesmírná odysea, kde se hybatelem příběhu poskakujícího o tisíce let a kilometrů stává „božská" mimozemská inteligence.
Ve Stromu života ovšem konkrétní pojmenování vypravěče chybí - není tedy pravdou, že jím musí být nutně Bůh. A především: chybí jednoznačný klíč k osvětlení vypravěčova záměru s jím vyprávěným příběhem.
Ten jako by sloužil pouze coby fragment poskládaný z dílčích menších fragmentů na úrovni jednotlivých scén, aby se tak, jako je každá jeho část synekdochou celého bezbřehého světa okolního filmu, sám stal zástupnou částí čehosi nedozírného, co už není v moci člověka, a tedy ani kinematografie pojmout. Zjednodušeně řečeno, celé je to taková „kosmologická matrjoška", z níž ale nikdy neuvidíme ty poslední, největší díly.
Brad Pitt nebo Sean Penn jsou tedy sice globální celebrity, ale co je jim to platné ve světě, v jehož velikosti se jejich postavy nutně permanentně ztrácejí; až často - stejně jako kdokoli z ansáblu bez ohledu na „hvězdnost" - na chvíli úplně zmizí z výzoru kamery i vyprávění. Pittovi není nic platné ani to, že podobně koncentrovaného i přirozeného jsme ho mohli vidět snad jen v Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007) od Andrewa Dominika - nejučenlivějšího Malickova studenta…
Objevování nových světů v těch známých
A je to právě tenhle „malickovský western", který přímo definuje způsob, jakým se na „malickovštiny" koukat. Když totiž vypravěč popisující Jesseho říká, že díky zánětu víček mrká tak často, jako by se neustále podivoval nad zázraky světa, napovídá tím zároveň, že tento "vyvalený", pocitem úžasna zaskočený pohled by se měl pokusit nasadit i divák.
Proto taky Malick tak často používá širokoúhlé objektivy. Jenže zatímco takového Terryho Gilliama na nich zajímá možnost groteskně deformovat realitu, vytvářet karikatury, Malickovi „široké sklo" slouží převážně svou schopností nasytit obraz bohatstvím podnětů. Má totiž rád, když se na jeho filmy můžeme koukat jako batole hltající vykulenýma očima každý kout svého okolí, aniž by ho zatím umělo pojmenovat jazykem.
A podobným způsobem zřejmě vnímá tento tvůrce i hudební doprovod svých filmů. Takže zatímco třeba Lars von Trier používá ve svých posledních „kosmologických melodramatech" Antikrist (2009) a Melancholia (2011) tradiční „vážnou hudbu" s tím, že spiklenecky kalkuluje s jejím „společenským statutem" coby vysokého a ušlechtilého umění, Malick jde za snobské hierarchizování a vyluzuje i z něčeho, co nás povinná úcta naučila vnímat jako „zkamenělinu", čirou emocionalitu bez nánosu „vzdělaneckého kontextu".
Toto odracionalizování světa a návrat k vnímání, které je oproštěno od „pojmenování" viděného a slyšeného, má opravdu blízku tomu, kam nás zavádějí sektářské ideologie. Jenže Strom života tímto gestem nic nezastírá, neobsahuje žádné vedlejší úmysly, nepřekrucuje náš slovník. Pouze nabízí alternativní a pro někoho až otravně „čisté" (ve smyslu infantilní, senilní, bláznivé) vnímání světa, který se skládá z věčného přívalu „jedinečných okamžiků", jež nelze třídit podle rozumově stanovené důležitosti - jak je tomu v klasické hollywoodské dramaturgii.
Označovat Strom života za „filosofický traktát" či naopak „ideologický paskvil" znamená nepřipustit si možnost, že nedostatek mantinelů a nezakrývaně naivní kontrastnost myšlenek, vyprávěcích komponent a v konečném důsledku i pocitů je prostě jakousi „znovuvynalezenou" sensualističtější kinematografií. Regulérní paralelou k „chytrolínsky sebehajitelským postmoderním eposům" typu Aronofského Fontány (2006) či Kellyho Apokalypsy (2006). Ale třeba i k hypnóze transcendentálních apokalyptiků, jakým je ve svých posledních filmech např. Béla Tarr.
Strom života je filmařská záhada i sen
A stejně jako u Tarrova Muže z Londýna (a možná ještě důrazněji) musím upozornit, že tenhle zážitek vyžaduje pro opravdového filmového fandu velké plátno. Protože nad tím, co předvádí celý štáb, zůstává - v logice nastavení celého filmu - „rozum stát".
Možná se tím vystavuji výsměchu kolegů, ale faktem je, že ani po dlouhých úvahách mi není zcela jasné, jak je možné takový film natočit a posléze sestříhat do tvaru, který jsem měl možnost dvakrát s odstupem zhlédnout. A samozřejmě také nechápu, jak může něco takového vzniknout v realitě současných produkčních podmínek.
Je pro mě opravdovou záhadou, jak je možné takto zharmonizovat neovlivnitelné okolnosti natáčení, jakými jsou přirozená světelná atmosféra prostředí či počasí, s dokonale sladěnou rámcovou improvizací herců i neherců (často dětí), která ale vytváří naprosto kompaktní výkony. Jak tohle všechno propojit s unikavými trajektoriemi plavně dokumentaristické, a přesto „prokomponovaně" působící kamery Emmanuela Lubezkiho.
A jak potom ve střižně pracovat s materiálem tak, aby se v té permanentní asociativní změti neztratila srozumitelná příběhová i emocionální nit (na výsledné podobě se podílelo pět špičkových hollywoodských střihačů). Je opravdu těžké si to představit teoreticky, natožpak „technologicky" s vědomím, že každá minuta natáčecího dne i zúčastněných stojí majlant a výsledný film navíc (pravděpodobně již od námětu) nepůsobí jako kasaštyk.
Ale dost už tohoto (příznačně) z břehů běžné recenze vylitého textu! Po zlomyslném popichování mojí ženy stran mé údajné adorativní „mystičnosti" musím na závěr uvést, že i já jsem v tomhle rozpory budícím filmu zaznamenal všechny ty skutečně „dědkovsky mudrlantské" a „upřímně sebedojímavé" momenty. A vlastně mě ohromně bavilo je tam nacházet.
Považuji je za přirozenou součást takto otevřeného filmu a udivuje mě, že i takové věci je Strom života schopen pojmout, aniž by sám sebe zdiskreditoval a divácky to otravovalo. Třeba když si Pennova postava v duchu zamumlá: „Svět stojí za starou belu, lidé jsou stále chamtivější."
Jak dokazuje kolega a kamarád Kamil Fila, který mi s touto recenzí nezištně posečkal celých čtrnáct dní, nejsou. A smíření je možné už v tomto světě: pravda není ani na straně podvedených, ani uchvácených!
| Strom života | |
| The Tree of Life | |
| Žánr: | Drama, Experimentální, Podobenství, Poetický |
| Režie: | Terrence Malick |
| Obsazení: | Brad Pitt, Sean Penn, Jessica Chastain, Kari Matchett, Fiona Shaw, Joanna Going, Kimberly Whalen, Jennifer Sipes, Will Wallace |
| Délka: | 138 minut |
| Premiéra ČR: | 21.07.2011 |
