Ve videu k veselému letnímu singlu, které vydala tento pátek, hudebnice v luxusním žlutém kabrioletu brázdí ulice zalité sluncem a lemované palmami. Brzy se ale ukazuje, že ruská kola ani přímořské vily míhající se za ní nejsou skutečné. Stejně jako v reálném životě pro ni Spojené státy, kde by ráda prorazila, zůstávají v rovině fikce. Pohrát si v klipu s tenkou hranicí mezi snem a realitou napadlo jeho režiséra a partnera Annabelle Matěje Chlupáčka.
Osmadvacetiletá Anna Žitníková alias Annabelle se netají, že je jí česká scéna příliš těsná a vidí se spíše v zahraničí, nejlépe právě za oceánem. Věří na manifestace, v tomto slova smyslu představu budoucnosti, jako by se už stala, a tak se ji rozhodla tentokrát přetavit do písničky. Vzpomíná na předloňský rok, kdy si podobně vymodlila cenu Anděl pro objev roku. "To byla asi nejvtipnější manifestace, která mi vyšla. Kamarád mi řekl, že si musím dát sošku Anděla na tapetu telefonu. Z legrace jsem si ji tam dala a opravdu ji dostala. Proti mně přitom stáli mnohem známější a zavedenější umělci," vzpomíná.
Je přesvědčená, že když člověk svým snům opravdu věří a "správně" si přeje, nakonec se mu vyplní. A tak nyní zpívá ve veselé letní ódě na západní pobřeží USA, ať Bůh žehná Kalifornii s jejím věčným sluncem. "Hrozně bych si tam jednou přála žít. Alespoň na chvíli," říká. Věří, že prorazit v Los Angeles není nemožné. Ostatně tam letos na jaře strávila asi dva týdny, seznámila se s tamní hudební komunitou a shodou náhod také seděla na předávání jedněch cen. Pár metrů od hvězdy Billie Eilish, která tam obdržela trofej za skladbu What Was I Made For z filmu Barbie. "Zvedla se, zavlály jí vlasy, ta vůně dolehla až ke mně," popisuje Annabelle nadšeně. V Kalifornii se zkrátka nic nezdá nemožné.
Během dvoutýdenního pobytu vznikl také základ nové skladby Dear Cali. Annabelle se sem dostala náhodou, přestože si to usilovně přála poslední dva roky. "Pořád to nevycházelo časově nebo finančně," říká. Nakonec jí přítel domluvil ubytování u paní, jež mu barvila film. Pak se zpěvačka přesunula do vily k francouzským producentům Her Demons, kteří s ní pracovali na předchozí skladbě Flowers On My Eyes vydané letos v květnu a náhodou byli ve stejnou dobu také v Los Angeles. "Prostě se to tak krásně vesmírně sešlo," odkazuje se hudebnice opět na sílu osudu.
Nejprve se s producentským duem, které pracovalo třeba s popovou megahvězdou Taylor Swift, sešla jen nezávazně. Pak společně začali tvořit. Annabelle chtěla vymyslet skladbu vystihující, jak na ni Kalifornie působí. "Jen se podívej ven na ty palmy," cituje, kterak producenty instruovala, co chce do songu dostat. Nakonec si domů odvezla hudební podklad včetně výrazného kytarového riffu a text dopsala v Česku.
Žlutá deprese
Dear Cali může stejně jako další tvorba Annabelle připomenout držitelku Grammy, populární mladou Olivii Rodrigo. "Je mezi námi věkový rozdíl a zpíváme o odlišných tématech, ale co se týče samotné hudby, často ji používám jako referenci toho, jak bych chtěla tu svou namixovat," říká. Zatímco jednadvacetiletá Američanka ale často zpívá o zlomeném srdci, Annabelle sází na veselé songy s posilujícími texty jako "cítím se krásná, jsem hlavní hrdinkou mého příběhu, scenáristka i režisérka" ve skladbě Flowers On My Eyes. Její poznávací značkou je energická žlutá barva a dětské "tetovačky" na tvářích.
Může se to zdát paradoxní; Anna Žitníková na rozhovor přibíhá rovnou z terapie a otevřeně přiznává, že "před Annabelle" si procházela depresí. Podle ní to ale naopak dává naprostý smysl. "Možná je to stereotyp, ale jednu dobu jsem u komediálních herců hodně vnímala, že jsou v reálu často smutní. A naopak představitelé vážných rolí se smějí pořád. Možná že kontrast života a tvorby platí i pro muziku," přemýšlí.
Do "žlutého období" prý vstupovala po snad několikaleté depresi. "Tou dobou jsem se hodně měnila a až později jsem se od kamarádky dozvěděla, že žlutá je barva transformace. Chtěla jsem se postavit smutku, být šťastná a silná," popisuje, jak se zrodil její sólový projekt.
Předtím zpívala v kapele zvané Jo’anna a k tomu se živila vším možným včetně práce v barech. Vyrůstala v tom, že hudbou složenky nezaplatí. Až když ji vzalo pod křídla vydavatelství Universal, otevřel se před ní svět muzikantů, kteří si svou tvorbou vydělávají. Teď si tohoto komfortu užívá i ona, i když s chvilkovými propady. Loni třeba nějaký čas rozvážela jídlo. "Ale umím si najít potěšení v tom, že se naučím něco nového a podívám se, v jakých různých uličkách lidé bydlí," říká.
V hudbě si zalíbení hledat nemusí, prý jí ani nepřipadá jako práce, a tak považuje za dar, že se tím může živit. Štěstí šla naproti. Vědomě si třeba pro sólovou dráhu vybrala za žánr pop, aby měla co největší šanci si hudbou vydělávat. Z pragmatických důvodů také čas od času vydá píseň v češtině. Pozoruje, že anglofonní tvorba v Česku tolik netáhne, ale aby dostala od svého domovského vydavatelství podporu v zahraničí, kde si přeje prorazit, musí nejprve dosáhnout slušných čísel poslechovosti v rodné zemi. Nakonec se jí jako první Češce podařilo získat zahraniční podporu Universalu pro singl Flowers On My Eyes.
Jedna z jejích českých písní paradoxně nese anglický název Heels neboli Podpatky. Vznikla prý spíš jako vtip, téměř omyl. Annabelle v ní radí, že "ať máš 200 centimetrů, nebo metr padesát, vem heels". Spolu s primitivním tanečkem, který k textu vymyslela, se songu skvěle dařilo na sociálních sítích, kde vzbudil spoustu pozitivní i negativní pozornosti.
Na platformě TikTok na něj dokonce zatancovala i Ewa Farna, pro niž Annabelle napsala text k písni Verze 02 z alba Umami a která ji tak chtěla podpořit. "Ten tanec je debilní. Vznikl, protože musím točit tiktoky, ale jsem líná to plánovat dopředu a neměla jsem nic vymyšlené. Ewa je tak zlatá, že taky natočila tiktok na Heels, ale já si říkala, že je chudák, protože ten tanec vypadá úplně příšerně," hodnotí kriticky Annabelle.
Heels sklidily na sítích i spoustu odsudků a vzkazů toho typu, že má umělkyně "nechat svůj skrytý talent skrytým". Sama si z toho nic nedělá se slovy, že nenávist obvykle bývá známkou toho, když se příspěvku na sítích daří. "Štvaly mě akorát komentáře, které útočily na to, že jsem holka. Hodně lidí mi psalo, ať se vrátím do kuchyně a že holky nemají dělat hudbu. To mi přišlo fakt mimo," říká.
A co se bude dít, než se Annabelle "promanifestuje" až do Kalifornie? Na podzim chystá po letním singlu o něco melancholičtější skladbu. Ten další podzim by pak konečně mohla vyjít její první deska. Ohledně úspěchu za oceánem zůstává optimistická. "Konkurence je velká. Jsem ale nadějeplná, je to určitě i o štěstí a to zatím mám," říká. "Dělám malé krůčky. Někdy možná až moc malé a pomalé, ale věřím, že trpělivost přináší růže," doufá.
