Když Peter Paul Kainrath, ředitel souboru specializovaného na soudobou hudbu Klangforum Wien, navštívil továrnu na klavíry značky Hailun v čínském přístavním městě Ning‑po, ocitl se v prostoru, kde jsou nástroje testovány před expedováním. Na každý kus tam 24 hodin hraje stroj - a takových zkušebních automatů se v jedné hale nachází stovka. Zážitek z masivního zvuku stovky nástrojů znějících současně přivedl Kainratha k myšlence na kompozici a zároveň na jméno jejího ideálního tvůrce.
Stal se jím sedmdesátiletý Georg Friedrich Haas. Rodák z rakouského Štýrského Hradce patří k nejrespektovanějším současným autorům klasické hudby. Ta jeho je promyšlená a strukturálně sofistikovaná, zároveň působí bezprostředně, často až hypnoticky.
Důležitou roli u Haase hraje novátorský přístup k tónovému prostoru a ladění. Západní klasická i populární hudba se po staletí pohybuje v systému, kde jsou jednotlivé tóny od sebe navzájem vzdáleny o stejný rozdíl frekvencí, který lze exaktně vyjádřit takzvanými centy, tedy setinami rozdílu mezi dvěma tóny. Hudba, jakou většina z nás považuje za "dobře naladěnou", pak dělí oktávu na dvanáct stejných kroků, každý po sto centech.
Od počátku 20. století někteří skladatelé začali tento systém inovovat a rozšiřovat. Ten pravděpodobně nejpropracovanější vytvořil Alois Hába, rodák z Vizovic, jenž bývá označován za zakladatele takzvané mikrotonální hudby. V jeho kompozicích lze slyšet čtvrttóny či šestinotóny, což na první poslech vede k dojmu jisté rozladěnosti, často spíše nepříjemně dráždivé.
Georg Friedrich Haas postupně vyzkoušel různé přístupy k tomuto rozlaďování a nalezl cesty, jak z neobvyklých ladění vytěžit díla stísňující, dramatická, ale také příjemná a povznášející. V kompozici 11 000 strun, napsané roku 2020 na objednávku Busoniho a Mahlerovy nadace, stejně jako Klangforum Wien řízené Peterem Paulem Kainrathem, opět posouvá hranice možností práce se zvukem. Když mu Kainrath předložil svou vizi inspirovanou čínskou klavírní továrnou, Haas to označil za "jeden z těch nápadů, které jsou tak šílené, že není jiná možnost než říct ano".
Skladbu, již 2. června uslyší návštěvníci Fora Karlín, napsal pro padesát klavírů rozestavěných v kruhu kolem části publika. Každý je naladěn o dva centy výše než ten sousední, čímž vzniká "klavírní orchestr" schopný dosud neslyšených barevných kombinací. Ačkoliv kompozice pracuje výhradně s akustickými nástroji, v řadě okamžiků se zdá, jako bychom naslouchali futuristickým zvukům produkovaným elektronicky. Padesát instrumentů se proměňuje v jediný, jehož rychlé běhy či mohutné akordy se přelévají kolem posluchačů.
Aby systém fungoval podle autorových představ a měl homogenní zvukovou barvu, bylo nutné sehnat klavíry zcela shodné konstrukce. Zajistila je čínská firma Hailun, která do Evropy pro tuto příležitost dodala padesátku pianin. Tým odborníků je před vystoupením musí opakovaně ladit, aby se precizní posuny frekvencí neměnily.
Myšlenku rozlaďování souboru složeného z jednoho druhu nástrojů si Haas již vyzkoušel, když v roce 2015 napsal Oktet pro osm trombónů. Ve skladbě 11 000 strun je však důležité právě množství nástrojů, jež člověka obklopí a zahltí. Zvukové struktury se pohybují od jemných éterických ploch po burácivé masy, v některých pasážích pianisté musí nasadit tlusté rukavice, aby si rychlým přejížděním po klaviatuře nerozdrásali ruce. Významnou roli hraje i dějiště. Světová premiéra se loni konala v italském Bolzanu, následovala Vídeň, po Foru Karlín se dalšího provedení dočká například industriální prostor Gashouder v Amsterdamu.
K padesátce klavíristů se také v Praze připojí komorní orchestr Klangforum Wien, obsahující kromě smyčcových a dechových nástrojů i dvě rozsáhlé sestavy bicích, akordeon, cembalo nebo harfu.
Instrumentalisté rozesazeni mezi klavíry dohromady vytvoří skutečně prostorový zvuk. Každý má navíc kromě svého běžného nástroje na starosti další perkusivní nástroj, bubínek či činel. Dirigentovo místo v tomto případě zaujme digitální technologie v podobě časového kódu, který synchronizuje posun notových partů v tabletech, z nichž budou hudebníci číst.
Georg Friedrich Haas byl loni rezidenčním skladatelem Prague Offspring, tedy sekce festivalu Pražské jaro věnované soudobé hudbě. Posluchačky a posluchači se tam mohli seznámit s jeho tvorbou důkladněji, včetně nejslavnější kompozice In vain z roku 2000. Letošní rezidentní tvůrkyní je britská Rebecca Saunders, zatímco soubor Klangforum Wien potřetí a naposledy zastane roli rezidenčního tělesa.
Haasovo experimentování s přelaďováním pianin se symbolicky propojilo také s další položkou programu Pražského jara, v němž byl klavír coby zvukový symbol klasické hudby podrobován transformacím. V Národním technickém muzeu zazněl před týdnem dvakrát projekt Pianofonia, v němž skladatelé Michal Rataj a Jan Trojan prozkoumávali zvukové možnosti klavírních křídel i jejich jednotlivých součástí v kombinaci s elektronikou.
Představení byla propojena s výstavou Klavír jako technické dílo, pořádanou u příležitosti 160. výročí založení firmy Petrof. Právě ta dala hudebníkům všanc své výrobky. Na koncertní křídlo v tradiční podobě zahrál interpret světového renomé Ivo Kahánek, netradičně jej rozezníval skladatel Michal Nejtek, jehož zkušenosti propojují soudobou vážnou hudbu s jazzem či rockem, na součástky klavírů jako na bicí nástroje pak hrál perkusionista Štěpán Hon. Michal Rataj a Jan Trojan se do celku zapojili skrze elektronické zpracování zvuků v reálném čase.
Pražské jaro se současné klasické hudbě v posledních letech věnuje systematičtěji. Jeho odvážné nápady jsou dobrým příspěvkem do diskuse o postavení tohoto typu hudby v současném světě a posouvání jejích tradičních symbolů, jako třeba klavíru, do nových kontextů.
Video: Jak zní monumentální skladba pro 50 klavírů
