Ve filmu Modelář hrajete leteckého navigátora, který pracuje s drony, a na plátně to vypadá, že se v tom orientujete jako profík. Dověděl jste se během natáčení, jak drony fungují? Dali vám technici aspoň na chvíli ovládání do ruky?
Profesionálové mně a Jirkovi Mádlovi na place samozřejmě ukázali, jak to funguje, abychom nevypadali, že tápeme. Museli jsme být věrohodní, takže jsme si dron několikrát zkusili rozebrat a znova sestavit, což zas tak těžké není. Komplikovaná je jen ta elektronika uvnitř a na tu jsme nesahali. I ovládání vypadá jednoduše, vlastně jenom děláte pohyby joystickem, ale technici nás k němu nepustili. Pracovalo se totiž s drony vyrobenými přímo pro film, jejichž cena šla do statisíců, takže je logické, že s nimi nenechali létat herce. Sám mám z dronů docela respekt, protože se dají hodně snadno zneužít. Pro orgány je zatím složité je uhlídat, takže když se někdo rozhodne, že s jejich pomocí bude páchat zlo, tak to jde poměrně jednoduše.
Vaše postava chce ale dron využít opačným způsobem a napravovat s ním nespravedlnost světa. Technik Pavel je totiž typ člověka, který si společenské křivdy bere možná až příliš k srdci a nechápe, že je ostatní přehlížejí. Je vám jeho angažovaný postoj k veřejnému dění sympatický?
Společenská angažovanost mi přijde naprosto v pořádku. Někomu se člověk s podobným přístupem může zdát naivní, může si říkat, že stejně nedokáže nic změnit. I kdyby ale měla jeho aktivita pomoct třeba jen jednomu lidskému životu, tak to podle mě smysl má. Otázkou zůstává, jestli se člověk může stíhat společensky angažovat, když to není jeho hlavní povolání a když se k tomu ještě stará o rodinu. Pavel si může dovolit společenskou nespravedlnost řešit i proto, že jako chemik pracoval v zahraničí pro farmaceutickou firmu, což je tak dobře placené povolání, že díky němu nemusí řešit peníze. Navíc žije sám, nemá rodinu, a tak se v klidu může věnovat své humanitární akci, jak tomu říká.
Postava Plecha, kterou ve filmu hraje Jiří Mádl, představuje Pavlův protipól. Je to mladý podnikatel, který s drony na zakázku natáčí videa a se systémem chce být spíš zadobře, než aby s ním bojoval prostřednictvím záškodnických akcí, do nichž se pouští jeho parťák. Modelář tak nastoluje otázku, jestli by člověk v zájmu vlastní spokojenosti neměl některé problémy radši nechat být.
Ano a na dalších postavách se ukazuje, že přístupů ke společenské nespravedlnosti je víc, a záleží na divákovi, se kterým z nich se ztotožní. Někdo rezignuje a řekne si, že nemá smysl řešit něco, co se ho netýká. Někomu to zase nedá spát a převládne u něj touha pomoct někomu z druhé strany planety. A ještě jinak k tomu přistupuje Pavlův bratranec, který se snaží od všeho odstřihnout.
Ten žije na samotě, neposílá své děti do školy a záměrně nesleduje politické dění, přestože byl kdysi nadšený účastník demonstrací.
Přesně tak. U tohohle přístupu mám ale pocit, že to je trochu póza. Pavlův bratranec totiž jezdí autem, používá benzin a oblečení pro sebe a svou rodinu si taky nešije sám a kupuje ho v běžných obchodech. Svět, od kterého se touží odříznout, svými penězi stejně podporuje. Tyhle otázky jsou teď koneckonců dost aktuální v souvislosti s ekologickým aktivismem.
Je podle vás vůbec možné důsledně dbát na ochranu životního prostředí a zároveň zůstávat v dosahu civilizace?
No právě. Taky mám starost o naši planetu, ale na dovolené jsem byl letadlem a pravděpodobně ještě někdy poletím zas, i když si uvědomuju, že tady moje cesta zanechá šílenou uhlíkovou stopu. Kdyby se ale těch 300 cestujících v letadle rozdělilo a každý z nich by do cílové destinace místo toho jel sám autem, tak to dost možná dopadne daleko hůř.
Režisér Petr Zelenka říkal, že chtěl do Modeláře vnést společenskou a politickou realitu současného světa i proto, že se tomu jiní čeští filmaři spíš vyhýbají. Je podle vás důležité, aby film vypovídal také o stavu společnosti?
Pro mě jako herce i jako diváka mají filmy typu Modelář určitě přidanou hodnotu, protože neupadají do stereotypu a jsou osvěžující. Rozhodně nechci hanit romantické a vztahové komedie, které se u nás hodně točí, ale myslím, že je dobře, když se objevují i filmy k zamyšlení. Jedno bez druhého nemůže být, mám rád pestrost a divák by měl mít na výběr.
Humor a společenskou výpověď spojovala loňská komedie Vlastníci, ve které jste si taky zahrál. Co podle vás přispělo k tomu, že se stala mezi kritiky i diváky takovým hitem?
Jirka Havelka to skvěle vymyslel a napsal. Na zdánlivě banální platformě domovní schůze se mu podařilo ukázat mnohem víc. Když jsem se na Vlastníky koukal, mělo to spád, dost jsem se smál a zároveň se tam dal najít odraz společnosti. Charaktery jednotlivých postav odpovídaly lidským archetypům, které všichni dobře známe, což mi přišlo hodně zábavné.
Předpokládám, že stejně zábavné bylo samotné natáčení.
No jasně. Jirkův text byl tak skvělý, že si každý z herců svoje repliky vyloženě užíval. Zároveň ale natáčení bylo i náročné, protože jsme během něj 12 hodin denně seděli u jednoho stolu ve vydýchaném vzduchu a četlo se třeba i deset stránek v kuse na jeden dlouhý záběr, což je neobvyklé.
Nedávno jste také načetl audio verzi knihy Bohemia od režiséra Jana Svěráka, což je symbolické, protože ji původně napsal jako filmový scénář, v němž jste měl hrát hlavní roli. Svěrák ve fiktivním příběhu částečně vychází z vlastních zážitků z počátku milénia, kdy se jako režisér snažil prosadit v zahraničí. Vy jste si ve stejné době zahrál v jeho filmu Tmavomodrý svět, po jehož úspěchu jste dva roky studoval v Anglii. Odpovídá tedy kniha tak trochu i vašim zkušenostem?
Ano, některé věci, kterých jsem si v Anglii všímal, Honza dokázal přesně pojmenovat. Byly to často drobné nuance, třeba způsob, jak rodiče na Západě přistupují k výchově dětí. V Bohemii to vidíme na postavě filmové producentky, která svého syna vůbec nevídá, takže kluk vyrůstá hlavně s chůvami, je z toho deprimovaný, do toho mu máma neustále říká, jak ho miluje a jak je skvělý, ale vlastně se o něj sama nestará. I u svých spolužáků v Anglii jsem cítil, že jejich rodiče řešili jiné problémy a připravovali je na jiný svět. Kulturní rozdíly mezi námi byly zřetelně vidět.
Svěrák v Bohemii ukazuje, že i když se umělec z bývalého východního bloku snaží na Západě prorazit, vnímají ho tam pořád stereotypní optikou jako nějakého chudšího souseda s omezenějším rozhledem. Potýkal jste se v Anglii kvůli svému českému původu také s podobnými předsudky?
Možná to byla spíš nějaká osobní averze, ale zaslechl jsem tam názor, že my z Československa nemáme moc disciplínu. I když už jsme dávno byli Česká republika, v Anglii si ještě na začátku tisíciletí mysleli, že jsme pořád Československo. Taky se mi stalo, že na mě kvůli tomu, že jsem z Československa, začal někdo mluvit rusky. Tehdy jsem tomu člověku musel vysvětlit, že už jsem se ruštinu ve škole vůbec neučil.
Aby vás jako českého herce začali obsazovat do anglicky mluvených filmů a seriálů, musíte si v anglosaském prostředí vybudovat pořádné zázemí, najít si agenturu a tak dále. Pořád to ale máte ve srovnání s anglicky mluvícími herci mnohem těžší, protože vám i přes velké úsilí zůstává nějaký akcent, podle kterého se hned pozná, odkud jste a podle kterého pak dostáváte hlavně role, u nichž to nevadí.
Svěrákův hrdina v knize postupně zjišťuje, že si západní kulturu do značné míry idealizoval a že je ve skutečnosti plná přetvářky a falešných zdvořilostí. Došel jste v Anglii taky k podobnému prozření?
Způsob, jakým jsme v Česku v období sametové revoluce vzhlíželi k Západu, je podle mě daný naší historií. Tím, že byla naše společnost za totality izolovaná, stal se pro nás Západ něčím vysněným. Později jsme zjistili, že i na Západě mají korupční skandály a mnoho jiných politických problémů. A jestli se přetvařují? V Anglii vám to tak nejdřív může připadat, protože se vás třeba při setkání vždycky ptají na počasí a na to, kde bydlíte, což se Čechovi může zdát nucené, ale pro Angličana je to zase běžný způsob, jak zahájit rozhovor. Podle mě bychom to neměli brát jako falešnou zdvořilost, ale jako součást jejich kultury. Oni to tak mají a my to máme zase jinak.
Kryštof Hádek (37)
- Nejmladší syn režisérky Jany Hádkové se před kamerou poprvé objevil v televizní soutěži O poklad Anežky české. V herecké branži se ale proslavil hlavně díky filmu Tmavomodrý svět, ve kterém ztvárnil československého letce ve službách britské RAF.
- Kvůli práci na zmíněném snímku nedokončil studium herectví na Pražské konzervatoři, ale zase díky ní mezi lety 2003 a 2004 mohl studovat na londýnské škole Academy of Music and Dramatic Art.
- Za hlavní roli ve filmu 3 sezóny v pekle inspirovanou životem básníka Egona Bondyho si odnesl Českého lva. Stejnou cenu získal i za vedlejší mužský herecký výkon v sociálním dramatu Kobry a užovky, kde si zahrál spolu se svým bratrem Matějem.
- Zahrál si i v řadě domácích televizních seriálů, například v detektivkách Clona a Vzteklina, a jednu z hlavních rolí dostal také v irském seriálu Raw. Na divadelních prknech ho diváci můžou vidět v inscenacích pražského Studia DVA.
Na londýnskou školu Academy of Music and Dramatic Art jste se dostal v 21 letech. Jak se vám to vlastně podařilo a jak zásadní životní zlom to pro vás byl?
Do Anglie mi pomohl zahraniční producent filmu Tmavomodrý svět, který si mě vzal pod ochranná křídla. Tehdy mě vyhodili z konzervatoře, protože jsem kvůli natáčení Tmavomodrého světa školu nestíhal. Možná bylo nakonec štěstí, že mě vylili, protože bych třeba do Anglie jinak neodjel. Byla to pro mě důležitá zkušenost. V 21 letech jsem byl vytržený ze svých zaběhlých stereotypů a hozený do prostředí s jinou kulturou a jinými mravy. Díky Tmavomodrému světu jsem v hodně mladém věku prožíval velký herecký úspěch a najednou jsem se ocitl někde, kde lidi kolem mě vůbec netušili, v čem jsem hrál, a brali mě jenom takového, jaký jsem byl.
Navíc jsem navštěvoval kurz, ve kterém jsem byl skoro nejmladší. Mezi spolužáky jsem měl třicátníky, holky, které se vracely z mateřské, lidi, co si studium platili a brali ho jako splnění dlouholetého snu. Vůbec jsem tam neviděl přístup nedospělého studenta, který si jen tak řekne, že na nějakou hodinu nejde. Místnosti byly vždycky plné. Dneska si zpětně říkám, že možná stálo za to, tam zůstat déle. Tehdy se mi ale stýskalo po Praze, kde jsem byl zvyklý, že se za 15 minut dostanu mimo civilizaci a můžu relaxovat někde v přírodě. Londýn vždycky tepal až do prvních ranních hodin, pak si na hodinku zdříml a v šest ráno už tepal znova, takže jsem tam před městem nikdy neunikl.
Vedle herectví vás teď zaměstnává i starost o dva malé syny. Vychováváte je spíš po česku, nebo po anglicku?
Myslím, že k tomu přistupuju hlavně intuitivně, se zdravým rozumem. V Anglii nechávají dětem už odmala hodně volné mantinely, ale já si myslím, že by se jim nějaké hranice dát měly. Odborníci říkají, že děti hranice dokonce samy vyžadují a jsou radši, když vědí, jaký práh už nemůžou překročit, než když mají od začátku bezbřehou svobodu a už v nízkém věku se s nimi jedná jako s dospělými.
