Kočky nás nemají rády a schválně ničí věci? Vědci vyjasňují známý stereotyp

Roky převažuje názor, že psi jsou oddaní a přátelští, zatímco kočky jsou nezávislé až odtažité a tak trochu vypočítavé. A právě tento stereotyp se vědci rozhodli ověřit. Výsledek? Možná trochu zabolí každého milovníka koček, ale zároveň nám pomůže tyto malé šelmy lépe pochopit.

Výzkumníci z Maďarska použili test neznámé situace, který se dříve osvědčil u psů a zkoumali tři věci: jak silně je zvíře připoutané ke svému majiteli, jak reaguje, když majitel odejde a jak přijímá cizího člověka.

Do experimentu zapojili 15 takzvaných terapeutických koček, které jsou zvyklé navštěvovat školy či domovy seniorů a zvládnou pobyt v cizím prostředí. Běžné domácí kočky totiž byly při testování mimo domov příliš vystresované, takže jejich chování nešlo spolehlivě vyhodnotit.

A scénáře byly jednoduché: kočka byla chvíli sama s majitelem, pak s majitelem a cizí ženou, poté jen s cizí ženou, následně se majitel vrátil. V jiných úsecích přicházel na krátkou dobu majitel nebo cizí osoba do místnosti, kde byla kočka sama. Celý experiment trval pouhých 12 minut a jednotlivé situace méně než dvě minuty.

Výsledek? Kočky nebyly o nic víc připoutané ke svému majiteli než k cizí osobě. Nevyhledávaly jeho blízkost častěji než blízkost neznámé ženy, nevítaly ho výrazně nadšeněji a nevykazovaly větší úzkost při jeho odchodu. Dokonce si s cizí osobou hrály nebo se o ni otíraly stejně jako o svého člověka. Podle vedoucího vědeckého týmu Pétera Pongrácze to znamená, že člověk pro kočku není „bezpečným přístavem“. A to je zásadní rozdíl oproti psům.

Tento závěr naznačuje i studie, kterou publikovali v časopise Applied Animal Behaviour Science, ve které tvrdí, že kočky jsou mnohem nezávislejší než psi a ke svým majitelům nejsou tolik citově vázané: zatímco psi hledají u člověka oporu, ochranu a uklidnění – podobně jako malé děti u rodičů – kočky takovou potřebu jednoduše nemají.

Proč jsou kočky jiné než psi?

Odpověď je evoluční. Psi byli po tisíce let šlechtěni k úzké spolupráci s lidmi. Kočky se k člověku přidaly spíše pragmaticky. Lidská sídla nabízela hojnost jejich přirozené kořisti - hlodavců. A kočka je dodnes schopný lovec. Kdyby ji člověk opustil, dokáže zdivočet a přežít samostatně. Technicky vzato nás tedy k přežití nepotřebuje.

To ale neznamená, že je bez citů.

Tajemný vnitřní svět

Výzkum posledních let ukazuje, že kočky mají mnohem bohatší mentální život, než jsme si dlouho mysleli. Například studie vedená Saho Takagim z univerzity v Kjótu zjistila, že si kočky dokážou v hlavě vytvářet pomyslnou mapu toho, kde se jejich člověk právě nachází. A podle veterinárního behavioristy Carlo Siracusa se kočky na lidi skutečně vážou – jen jiným způsobem než psi. Často projevují náklonnost blízkostí: sedí ve stejné místnosti, leží u nohou, spí poblíž. A některé jsou mazlivější, zatímco jiné zdrženlivější. Většina koček však nemá ráda objímání a zvedání do náruče. Proč? Není to součást jejich přirozeného chování.

Kočky mají také takzvanou epizodickou paměť – dokážou si vybavit konkrétní zkušenost a využít ji později. Pokud si například spojí určité místo s nepříjemným zážitkem, budou se mu vyhýbat celé měsíce. Pamatují si, kde našly oblíbené jídlo, i za jakých okolností. A ano – pravděpodobně i sní. Někdy při spánku „běží“ nebo cukají tlapkami. Jejich mozek tak během snu zřejmě zpracovává zážitky dne, podobně jako u lidí.

Co ale neumějí - i když tomu někdo nevěří - je plánovat pomstu nebo dlouhodobé strategie. Pokud kočka shodí vázu nebo převrhne sušák s prádlem, nedělá to proto, aby vás potrestala.

Mají nás rády, nebo ne?

Možná ta nejdůležitější odpověď zní: kočky nás mohou mít rády – ale nejsou na nás závislé. A zatímco psi nás potřebují, kočky si nás vybraly. Nečekají u dveří s úzkostí, když odejdeme, nehroutí se bez naší přítomnosti. Dokážou existovat klidně, nerušeně a samy sebou.

A možná právě v tom spočívá jejich kouzlo. Nejsou našimi „chlupatými dětmi“. Jsou spíše svébytnými spolubydlícími, kteří s námi sdílejí prostor, ale zůstávají plně sami sebou. Proto je možná na čase přestat se ptát: „Miluje mě moje kočka?“, přičemž správnější otázka by mohla znít: „Dokážu přijmout kočku takovou, jaká je?“. Protože kočka vám svou náklonnost nevyzná skákáním radostí ani oddaným pohledem, prostě si vedle vás lehne. A zůstane.