Plameny opilé pýchy

Za temné noci roku 330 př. n. l. se nad skalnatými pláněmi Persie rozprostíralo ticho. Persepolis, velkolepé ceremoniální srdce Achaimenovské říše, právě padl do rukou Alexandra Velikého. A v místě nechyběly paláce, o kterých by se běžným lidem ani nezdálo.

Po převzetí vlády začalo víno téct proudem, atmosféra nabývala na intenzitě. A právě tehdy se odehrála scéna, kterou pozdější historikové popsali jako jeden z nejspornějších okamžiků Alexandrova tažení. Uprostřed oslav se Athéňanka Thais obrátila k Alexandrovi s návrhem, který byl stejně divoký jako symbolický: zapálit královský palác v Persepolisu jako odvetu za spálené Athény. 

Okolní hosté reagovali s nadšením. Alexandr se proto chopil pochodně a honosný palác zapálil. A ostatní jej následovali. Oheň se rychle rozšířil a zakrátko pohltil srdce města. Noc oslav se proměnila v ohnivou podívanou, která vešla do dějin.

Dodnes není potvrzené, co přesně se v osudný den stalo a co všechno shořelo. Antické prameny se rozcházejí. Diodóros, Plútarchos a Kürtios Rufus popisují scénu jako výsledek opilého rozmaru. Naopak Arrián vidí v činu hlubší záměr - promyšlenou odplatu a symbolický akt očištění řecké paměti. Ať už to byl rozmar, nebo kalkul, plameny v Persepolisu proměnily nejen město, ale i samotný obraz Alexandra - z dobyvatele se stal soudce starých křivd.