V průběhu rozhovoru Barbora Johansson upozorňuje, že po jeho skončení si zase zakryje kameru samolepkou. "Je to spíš pro můj dobrý pocit," vysvětluje. Za sebou má pozadí, které je možné na Google Meet předvolit, nelze proto rozeznat, kde se právě nachází. Režisérka se dlouhodobě věnuje tématům digitálních technologií a svobod. Natočila dokumentární film o takzvaných digitálních disidentech. "Je to skupina lidí, která kvůli tomu, že nepoužívá tento všeobecně přijímaný nástroj, vypadla ze společenského systému, přesto ho ale nechce opouštět," říká.
Film již stihl získat ocenění na Prague International Film Awards a diváci na něj během léta narazí na řadě festivalů. Vedle sociologa Petra Lupače o své cestě za digitální očistou promluvila režisérka Zuzana Burianová, kavárník Ondřej Kobza a Hynek Trojánek z platformy Digitální svobody. Tito lidé se rozhodli sociální sítě nevyužívat, ať už kvůli pocitu závislosti, který v nich vyvolávají, nebo ze strachu o své soukromí a osobní údaje. Chytré telefony proto vyměnili za tlačítkové bez připojení k internetu.
Sama režisérka se přitom s životním stylem zpovídaných neztotožňuje. Používá Instagram i Facebook, ačkoliv na sociálních sítích nesdílí nic ze svého osobního života. Nad jejich užíváním se prý snaží vědomě přemýšlet. "Když člověk přesně neví, co od nich chce, snadno se může utopit v jejich nekonečném feedu," je přesvědčena. Být stoprocentně offline jí však připadá jako krok zpět a nedovede si to představit. "Technologie a online služby nám mnoho věcí usnadňují, jen je důležité si uvědomit, že je to ’něco za něco‘. Nemůžu předpokládat, že když používám servis, který je zdarma, nesbírá o mě například data," míní.
Nedala jsi nic na Facebook, něco se stalo
V dokumentu přesto sama účinkuje, ne jako člověk, který zatracuje chytré telefony, ale jako odpůrkyně takzvaného sharentingu - nadměrného sdílení fotografií svých dětí na sociálních sítích. Rozhodla se, že její syn nebude mít žádnou digitální stopu, dokud o tom nebude moci sám rozhodnout.
Překvapilo ji přitom, že člověk, který není na sociálních sítích, jako by neexistoval. "Měla jsem kamaráda, který sice věděl, že jsem těhotná, ale pak jsme se dlouho neviděli. Potkali jsme se po nějaké době náhodně na ulici a on se divil, co je to vedle mě za dítě. Argumentoval tím, že jak nic nebylo na Facebooku, myslel si, že se u porodu něco stalo a radši už mi nepsal. Byl relativně v šoku, že to dítě existuje," vypráví.
Rozhodnutí nedávat žádný obsah se svým synem na sociální sítě ji staví před řadu dilemat. "Jsem původně fotografka a mám k fotkám velký vztah. Samozřejmě syna fotím, je velmi fotogenický a trápí mě, že to kvůli svému rozhodnutí nemohu sdílet. Mám v sobě vnitřní boj," přiznává. "Přistihla jsem se při tom, že jsem si říkala, že kdybych ho na sociální sítě dala, měla bych strašně moc lajků. Pak jsem udělala krok zpátky. Byly by to totiž lajky na mém profilu skrze zobrazování někoho jiného a v podstatě pro mé vlastní ego. To mi nedává smysl," pokračuje.
Podle režisérky prozatím chybí diskuse o tom, že rodiče na sociální sítě umísťují obsah za někoho jiného, ačkoliv se jedná o jejich vlastní děti. "Do jaké míry jsme majiteli našich dětí? To nemají do patnácti let identitu?" ptá se dokumentaristka. Jedná se podle ní o velké etické téma. Podle britského správce webových domén Nominet mělo v roce 2015 dítě do pěti let v průměru téměř tisíc fotografií kolujících na internetu. Data britské vládní agentury Children’s Commissioner z roku 2018 zase uvádějí, že děti do 13 let mají v průměru 1300 fotografií na sociálních sítích - dříve, než si mohou podle pravidel Facebooku vytvořit vlastní profil.
"Nejdřív jsem si říkala, že je to šílené množství, ale když vidím většinu rodičů okolo sebe, kteří dají jeden dva posty nebo stories denně, tak to odpovídá. Jako matka to dnes chápu, v záplavě emocí se člověk chce podělit, ale hlouběji nad tím neuvažuje," míní Barbora Johansson o předešlých statistikách. "Můj přístup je extrémní a není pro každého, občasné sdílení nevidím jako problém. Problematické je, když rodič tvoří profil někoho, kdo o tom sám ani nerozhodl, a to konstantně po dobu několika let. To jsou pak bez ohledu na tu lidskou rovinu velmi vzácná data," dodává.
Přemýšlí navíc o tom, že by její syn mohl chtít v budoucnu dělat povolání, u nějž nebude vhodné, aby o něm byla celá řada intimních informací dohledatelná na sociálních sítích. Zmiňuje také, že rodiče často sdílejí snímky dětí v situacích nebo v prostředí, v němž by si možná nepřály být viděny. Jako příklad uvádí fotografie z porodu nebo těsně po něm.
Jako matka se také snaží regulovat přístup svého dítěte k technologiím, ačkoliv je před ním rozhodně netají. "Je důležité, aby je dokázal ovládat a nebyl vyloučený ze společnosti, která na nich v podstatě stojí. Na druhou stranu děti dokážou u zařízení strávit hodiny a je s tím třeba umět pracovat," dodává a uvádí, že synovi zapne raději Netflix než YouTube, kde jsou za sebou často nesmyslně sestříhané a řazené pohádky v nejrůznějších jazycích.
Zároveň ho naučila, aby si sám reguloval dobu strávenou na internetu. "Nechtěla jsem mu tablet jen tak vytrhnout a vypnout, ale poprosila jsem ho, jestli si to může vypnout sám. Ze začátku to bylo samozřejmě za křiku, ale vyplatilo se to. Dneska už se stává, že sám přijde s tím, že už se díval moc, sám si ho vypne a odloží,"
Je podle ní důležité nabídnout dítěti dostatečně lákavou alternativu. Vytrhnout mu tablet či mobil z rukou a poručit, aby si šlo raději hrát ven, podle ní nefunguje. "Online svět je úžasně barevný, pestrý a nekonečný a je složité nabídnout v šedém offline světě něco, co bude zajímavější. Je třeba v sobě najít motivaci vidět zajímavé věci kolem sebe a inspirovat je vlastním zaujetím," míní. Přiznává ale, že je to o mnoho složitější než nechat dítě, aby se na několik hodin samo zabavilo na internetu.
Právo na analog? Odletět bez smartphonu
Dokument Digitální disidenti se však nezabýval jen tématem sharentingu. Natáčení bylo podle režisérky spíše výzkumem a výchozím bodem, který dovedl tvůrce k několika dalším tématům spojeným s digitálními svobodami. Začali na něm pracovat loni v rámci Big Brother Film Festivalu, během nějž se promítají filmy a probíhají diskuse na téma digitálních svobod a vlivu technologií na člověka.
"Jeden z večerů jsme chtěli věnovat právu na analog a zjistili jsme, že k tomu nejsou filmové materiály. Rozhodli jsme se, že natočíme pár rozhovorů k debatě toho večera. Téma ale bylo široké a bylo třeba ho doplnit o další materiály. Vše se dělo velmi organicky, začalo se to nabalovat a vznikl 40minutový dokument." vysvětluje Johansson, jak projekt vznikal.
Zmíněné právo na analog neboli apel na zachování "papírových" alternativ při komunikaci se státem i dalšími institucemi zmiňovala v dokumentu například režisérka Zuzana Burianová, která i stěžovala na to, že její banka zpoplatnila službu ověřování identity přes SMS. "Myslím, že je zdravé, abychom si jako společnost zachovávali byť jen malé procento alternativ. Je to právo na komunikaci s úřady nebo se státem i analogovou formou. Nepotřebuju mít chytrý telefon, abych mohla vyplnit nějakou žádost nebo někam odletět letadlem," říká k tomu režisérka filmu.
Upozorňuje, že zdaleka ne všichni Češi vlastní chytrý telefon. Podle dat Českého statistického úřadu z roku 2020 má chytrý telefon 65 procent lidí starších 55 let a jen 32,7 procenta lidí starších 65 let. Ve věkové skupině nad 75 let nemá smartphone ani devět procent Čechů. "Automaticky se navíc předpokládá, že mladí lidé technologie ovládají. Ale sociolog Petr Lupač ve filmu říká, že to tak není a projevuje se to ve školách, kde děti dostávají třeba tablety. Překážkou už tak není jen samotná látka, ale i nástroj," míní filmařka.
Nezanechat ani stopu
V souvislosti se státní správou se obvykle hovoří o tom, že digitalizace spíše pokulhává. Podle Johansson je nyní právě díky tomu, že digitalizace není dovršena, ideální čas zamyslet se nad bezpečností technologií i nad jinými možnostmi, jejichž prostřednictvím by lidé mohli se státem komunikovat. V Portugalsku, kde filmová tvůrkyně žije, funguje takzvané NIF, digitální identifikační číslo plátce daní, bez něhož není možné provádět finanční transakce nebo podnikat. Pokud člověk svůj NIF zadá při nákupu, dostane slevu nebo si jej může odečíst z daní. "Samozřejmě to všichni dělají. Zároveň vzniká absolutní track record člověka o tom, kudy chodí a co nakupuje, co má rád. Já to číslo mám taky, ale rozhodně jej nechci zadávat. Pořád mám naštěstí tu možnost," popisuje režisérka.
Dodává ale, že není přehnaně paranoidní a nezachází do takových extrémů jako někteří její známí a přátelé. "Znám člověka, který ani nemá cestovní pas, protože nechce nikomu poskytovat své biometrické údaje. To pro mě bylo velké překvapení, já cestuju velmi ráda. Ptala jsem se ho, jestli nikdy neopustil Evropu, a říkal, že ne, že mu to za to nestojí," uvádí.
Pokud by člověk chtěl být důsledný v tom, aby po sobě nezanechal žádnou digitální stopu, musel by tomu podle ní zasvětit celý život. "Mám to proto tak, že si zjišťuju, co to má všechno za následky a jestli za to daná služba stojí. Vnímám, že jsem stejně udělala spoustu chyb v minulosti, kdy se tato témata ještě neřešila. Dobré je si uvědomit, že jako jednotlivci nejsme ve většině případů zajímaví, to nám může pomoct, abychom z toho nebyli ve stresu," věří.
