Celý loňský rok jsi s muzikanty z kapely Wohnout vystupovala i na pódiu. Jak k tomu vlastně došlo?
Kluci seděli v šatně a přemýšleli, jak budou začínat koncerty. Co kdyby začínala Gábina, napadlo jednoho z nich a všichni souhlasili. Myslím, že mi to dělají i tak trochu naschvál, protože vědí, že jsem velký trémista. Nebylo to poprvé, co mě na pódium k něčemu vytáhli, ale tentokrát jsem na stage musela přijít jako první a začít sama.
Myslíš, že tě takové zkušenosti obohacují i jako jejich manažerku?
K práci manažera mi to nijak nepomáhá, ale je pro mě zajímavé si vyzkoušet, jaké to stát na pódiu před diváky je. Díky tomu jsem třeba pochopila, co znamená "dobré" a "špatné" publikum. V některých městech měl člověk hned pocit, že ho mají rádi, což bylo příjemné, jinde bylo zkraje ticho, což samozřejmě umocnilo moji trému.
Pozici manažerů velkých kapel nezastává v Česku mnoho lidí. Jaká mezi vámi panuje atmosféra?
Je nás málo a naše práce je specifická. Některé detaily si běžný člověk nebo jiný typ manažera možná ani neumí představit. Atmosféra mezi námi je ale přátelská. Vídáme se na koncertech a dobře se známe. Často si voláme a radíme se o věcech, jak spolehliví jsou noví pořadatelé, nebo si dáváme echo, kteří pořadatelé neplatí včas. Pomáháme si ale i ve chvíli, kdy třeba někdo akutně shání dodávku.
Manažerku skupiny jste začala dělat v roce 2010. Měla jste nějakého mentora?
Předtím jsem dělala manažerku kapele Lety Mimo a Wohnoutům jsem se starala o merchandise. Úplně nové prostředí to pro mě tedy nebylo. Bylo mi tenkrát 21 let a pomocnou ruku mi nabídl Mafuna od Tří sester. Asi třikrát jsem mu volala, když jsem v některých situacích nevěděla co dělat. Teď se to snažím zase vracet menším kapelám, které někdy volají a prosí o radu mě.
A kdy jste si začala na nové pozici být jistá?
Když jsem pochopila, že u menší kapely je nejdůležitější vůbec sehnat koncerty. S tím u velké kapely není problém. Tam je daleko větší zodpovědnost kolem vydávání desek, natáčení videoklipů, celkového chodu kapely, cashflow, propagace. Naučit se, jak funguje vydávání desky, bylo asi nejtěžší. Ale jakmile jsem s Wohnouty absolvovala první velký koncert, vydala první desku a odjela podzimní turné a letní sezonu, začala jsem si být jistější.
Většina tuzemských kapel vydává desky pod vydavatelstvím. Proč to máte s Wohnouty jinak?
Málo se ví, že když kapela vydá desku pod vydavatelstvím, nemá na nahrávky práva. Do roku 2010 se kapele stávalo, že vydavatelství například nechtělo dovyrobit desku, protože už ji lidé tolik nekupovali. Takhle si můžeme všechno udělat podle sebe, vydávat vinyly, flashky, různé mixy, dělat zajímavé booklety.
Wohnouti se pod vaším managementem vyhoupli a stále se drží mezi nejpopulárnějšími kapelami Česka. Co za tím stojí?
V první řadě to, že kluci mají dobré písničky. Je pravda, že zlom nastal s deskou Našim klientům. Se mnou tehdy přišli do týmu noví lidé, točilo se na chatě, kam jezdily návštěvy, pekly se buřty a panovala skvělá atmosféra. Song Svaz českých bohémů se na desku dostal vlastně jen jako takový bonus, a nakonec s ním přišel hrozný boom. A myslím, že tím, že si od jistého momentu děláme všechno sami, je z nás cítit nenucenost a autenticita.
Do jaké míry se jako manažerka zapojujete do vzniku písniček nebo třeba zkoušek na koncerty?
Trénování, zkoušení a skládání písniček si kluci dělají sami. Každý má doma studio plus máme v Praze zkušebnu. Nekontroluju je, jestli mají natrénováno nebo ne, to je jejich strana písečku. Mám na starosti všechno ostatní.
Jak velký tým lidí potřebujete k tomu, aby Wohnouti stále hráli na vyprodaných koncertech a festivalech? A jak se staráte o dobrou atmosféru?
Po akcích nás jezdí celkově 10. Základ je kapela, já a pak zvukař, technik a řidič v jednom, další řidič, prodejce merche, kteří se u nás střídají dva, a osvětlovač. Ještě máme slečnu, která se stará o sklad merchandisingu, a můj bratr se stará o celkový chod e-shopu. Jsme už sehraný tým a nemáme rádi změny. Zároveň spolu trávíme hodně času, takže musíme mít opravdu dobré vztahy, abychom to zvládli. Ale nakonec jsme opravdu kamarádi, známe se a trávíme spolu i dovolené, takže práce a kamarádství jdou ruku v ruce.
Předpokládám, že plánování koncertů provází dost strategických rozhodnutí, která musíte dělat. Jaká to jsou? A máte v nich volnou ruku?
S Wohnouty jezdím už dlouho a kluky znám, takže na většinu věcí se ptát nemusím, hlasujeme výjimečně. S koncerty je to ošemetné. Někdo by řekl, že je hlavní hrát na velkých známých festivalech. Jenže tam často nedostanete hlavní čas, protože vystupují i zahraniční interpreti. Mnohdy nás mile překvapí akce někde na vesnici na fotbalovém hřišti, kde jsou ve finále milí lidé. Obecně plánuji zhruba na dva roky dopředu. Už teď vím, kde budu trávit některé víkendy v roce 2026.
Co se týká lokalit, jak se rozhodujete, kam Wohnouti zamíří?
Mám pravidlo, že koncerty během jednoho měsíce nesmí být blíž než 50 kilometrů od sebe. Je mi líto, když se pořadatelé, co jsou kousek od sebe, ozvou na stejný víkend, ale zkrátka to neděláme. Uškodilo by to totiž oběma akcím. I tak se pořadatelů vždycky ptám, jestli jim nevadí, že měsíc před vystoupením u nich budeme hrát o třeba padesát šest kilometrů dál. A oni jsou nadšení, že jim to hlásím, protože jsou kapely, které to střílejí, a je jim jedno, kde hrají.
Udělala jste někdy nějakou zásadní chybu?
Jednou jsem si spletla Bousov a Bouzov. Do dneška to mám na talíři. Naštěstí na obě akce přišlo dost lidí. Česko má takové specifikum, že se spousta měst a vesnic jmenuje stejně.
Říkala jste, že Wohnouti na rozdíl od jiných kapel skoro nezdražují…
Je pravda, že po covidu spousta kapel rapidně zvýšila honoráře. My jsme to neudělali, protože už tak rostly ceny ostatních položek, jako je osvětlení a ozvučení akce, nájem a podobně, a kdybychom si i my řekli o 20 až 30 procent víc, tak to pořadatele může položit. Kapely, které mají vyšší honoráře, jsou exkluzivnější, odehrají míň koncertů a vyjde jim to finančně stejně. Wohnouty ale hrát baví, chtějí odehrát všechny ty pátky a soboty a objet skoro 100 koncertů za rok.
Kolik si tedy jako kapela vyděláte? Jaký obrat si může úplný laik představit?
Já se bojím říct specificky přímo obrat. Lidé si často myslí, že jde o čistý zisk. Už se nám stalo, že si někdo spočítá cenu vstupného a vynásobí ji počtem návštěvníků. Náklady, které u koncertu jsou, ale nevidí. Spoustu peněz dáváme do facebookové reklamy, točíme videoklipy, platíme dodávku nebo nakupujeme vybavení. Abychom mohli natočit desku, která si na sebe reálně nevydělá, potřebujeme mít ve fondu kapely zhruba půl milionu. A příjmy z desky se pak dál krátí o distribuci a různé poplatky. Žijeme hlavně z koncertů. Kdyby nebyly koncerty, každý z kapely by si musel najít jinou práci.
Není ježdění skrz republiku pořád s těmi samými lidmi trochu monotónní práce?
Všechno, co se opakuje, je někdy monotónní. Obzvlášť ve chvíli, když jedete popatnácté do stejného klubu. Ale i to má svoje výhody. Pořadatel je v podstatě kamarád a já vím, že všechno proběhne v pořádku. Jako kapelu nás drží nad vodou především to, že jsme kamarádi a rádi spolu trávíme čas. Každý koncert je nakonec vždycky trochu jiný. Takže i když se ráno člověku na akci třeba úplně nechce, večer je nakonec rád, že tam je.
