Eskalace dobra vyšla 10. března, po šesti letech od posledního alba Dlouhohrající děcka. Proč jste přerušili tradici vydávat album každé dva roky?
Michael Viktořík: Rodili jsme děti, rozjížděli nové projekty a přemýšleli o notách a slovech. Myslím si, že to není tak strašné.
Roman Holý: Jsme kapela, která v těchto intencích nikdy neuvažovala. Desky děláme jen tehdy, když máme pocit, že máme co říci.
M. V.: Je pravda, že stárneme, blížíme se smrti… což je evidentní a týká se to mimochodem i vás (smích). To jsem ale nechtěl rozebírat. Je možné, že za deset let pro nás těch šest let bude hodně. Takže budeme muset vydat něco trochu dřív.
Oto Klempíř: Já vám vysvětlím, jak je to doopravdy. My jsme koncertní skupina, která miluje být spolu na pódiu. Ale abychom nehráli pořád stejné písně, musíme udělat ruskou ruletu, na koho to slovo padne a repertoár napíše. Posledních 28 let to vždycky padlo na Romana.

Kdy vznikla první písnička nového alba?
R. H.: Před čtyřmi lety a byla to paradoxně písnička Zhublas. Byl to první beat, který vznikl na nějakém večírku v Olomouci se zhuleným Otou. Ani nevím, kdo to první vyslovil, každopádně jsme lehli smíchy. Já jsem to pak zhudebnil.

Zhublas vyletěla taky jako první vlaštovka na hudebním streamovacím portálu Spotify. Hudební průmysl se pomalu přesouvá na streamovací kanály, začali jste se jim taky více věnovat?
R. H.: Ani ne, to jde dost mimo nás. Měl jsem radost, že se objevila na iTunes, ale o ničem jiném jsem nevěděl. To je věc vydavatele.
(Oto zarapuje: "Žadný Spotify. SS policajt!")

Kapela nemá ani webovou stránku. Pro komunikaci s fanoušky používáte spíše Facebook a Twitter. Je to snaha o přiblížení se mladšímu publiku?
O. K.: Postavit novou stránku, která by obsahovala to, co chceme, je sto tisíc korun, plus chlap, který ji krmí. Plus do toho dát obsah, aby bobtnal její webový potenciál. Na to nikdo nemá čas, nervy a my nejsme takoví. Takže Facebook s občasnými novinkami, které potěší, nám úplně stačí.

Říkal jste, že jste koncertní kapela, co se ráda schází na jevištích. Hrajete raději na festivalech, nebo v klubech?
O. K.: V klubech.
R. H.: Já festivaly s J.A.R. nenávidím.
M. V.: Já festivaly s J.A.R. miluju. To je ten rozkol, Roman to myslí kvůli technické stránce. Mě baví přijít v trenkách a tričku a říct do mikrofonu: raz, dva, raz, dva a jet.
R. H.: Je nás deset, a jak je to napínavé, já na to nemám nervy. Ale když pak vidím Michala, jak na festivalu, kde je pět tisíc lidí, řekne do mikrofonu: "Nazdar prasata!", tak jsem šťastnej.

Jak lze ukočírovat desetičlennou kapelu, aby se sešla?
R. H.: Je to velkorysost, láska a pochopení.
M. V.: A nějaké zbytky respektu. Je to stejné jako žít s někým v domácnosti dvacet let. Nevěřím tomu, že denně je to fajn. Ale jde o to, jestli je těch blbých věcí míň než těch dobrých.
O. K.: Ne nadarmo se říká našemu manažerovi přátelsky čert.
M. V.: Takže máme styky na nižších místech. (smích)

Na nové desce jste se údajně "snažili hodit umění tak trochu za hlavu". Co si pod tím má posluchač představit?
O. K.: Interpretace je taková, že se velmi neradi považujeme za umělce s velkým U. Ale kdybychom si měli vybrat mezi Knížákem a Babišem, tak bereme Knížáka. Jenže Knížák je ten typ, co se rád stýká s umělci s velkým U. To my nejsme (s lehkým moravský přízvukem).
R. H.: Neříkej nejzme, tady nejseš na Moravě. On se to v té Praze nenaučil.

Která z jedenácti písniček se podle vás stane hitem?
R. H.: To kdybychom věděli, tak už všichni dávno žijeme ve Švýcarsku. Myslím, že hit v pravém slova smyslu udělat ani neumíme.
M. V.: Na podzim jsme vyzkoušeli na koncertech tři věci. A Zhublas se ukázala už tehdy jako potenciální hit. Byla to první pecka desky, firma si ji vybrala a ještě to fungovalo.

Budete k některé písničce natáčet videoklip?
O. K.: Zhublas.
M. V.: Ale herečka tam nehraje.
R. H.: Ono to totiž nebude o tloušťce. Ani o ženách, ani o mužích. Nechte se překvapit.

Ve vašich politicky nekorektních humorných textech se odráží váš názor na sociálně-politickou situaci. Jak texty vznikají?
O. K.: Texty vznikají volnou inspirací. Slyším nějakou formulaci a říkám si: "Ty jo, to je ale blbá věta, jak bych to řekl já?" A naskakuje mi to. Může vznikat během pár hodin a může to trvat i týdny. Některé krásné texty jsem si schoval a už jsem se k nim nevrátil a štve mě to.
M. V.: Jsou momenty, kdy je hotová jedna sloka, ale potom celá písnička dá zabrat. Málokdy je napsaná od začátku do konce. K tomu fragmentu většinou přispíváme dalšími slovy nebo dalšími náhledy.

Zkratka vaší kapely J.A.R. znamená Jednotka akademického rapu. Jak jméno vzniklo?
M. V.: Původně to byla Jihoafrická republika. Ale dva týdny po revoluci jsme jeli na Slovensko a vyhráli jsme tam tehdy nějakou soutěž a oni hned, že jdeme do televize. A v bratislavské televizi se nás ptali: "Jak se jmenujete? Co to znamená J.A.R.?" A my že Jihoafrická republika. A oni: "To nemôžete rozprávať do vysielania!"
O. K.: Říkali: "To je apartheid!" A my: "No právě, vo*e!" (smích)
M. V.: Tak jsme narychlo z fleku vymysleli - No, dobře, tak hmm, třeba Jednotka akademického rapu.
O. K.: To sa im páčilo.

Kapela funguje 28 let. Měli jste nějakou velkou krizi?
O. K.: Neměli.
M. V.: Jen takové drobnosti, jako že vyhodíme Romana. (smích) Jinak nic zásadního.
O. K.: Kromě toho každý vychlastal takovou větší přehradu a vyhulil malej prales.
M. V.: Myslím, že důvod, proč to vydrželo, je, že jsme spolu nespali.