Vy jste známý svým neutuchajícím optimismem navzdory všem vašim životním zkušenostem. Jak se dá i v těchto chvílích čerpat optimismus?
Byla to v podstatě životní nutnost. Kdybych nebyl optimista, už bych tady nebyl.
Je něco, co vám v dnešní době ten optimismus ubírá?
Já bych řekl, že ne. A to především proto, že jsem dostal z toho kriminálu ještě jeden obrovský dar, který není moje zásluha. V pravou chvíli jsem potkal pravé lidi. Moje první, nejslavnější knížka z kriminálu jsou povídky, které se jmenují Štěstí.
V čem vaše štěstí v době osmiletého kriminálu spočívalo?
Mně zakázali jakékoliv vzdělání a já přišel na první lágr a na něm bylo zavřených osmdesát univerzitních profesorů.
Právě vycházející knižní rozhovor s Renatou Kalenskou se právě proto jmenuje Doktor vězeňských věd. Jak kvalitní byla tato "vězeňská univerzita" v lágru?
No velmi kvalitní, vždyť tam byla zavřená elita národa. A ještě byli rádi, že mě mohou učit, byli jsme jenom "face to face". Ani index jsem nemusel nosit. Některé jsem zase já učil anglicky nebo německy. Pro mě to bylo úžasné.
Slyšela jsem, že stále ještě píšete scénáře.
Strašný. Nikdo mi to nechce věřit, ale já zároveň pracuju na třech scénářích. Jeden už je hotový, to je Balada o pilotovi. Pojednává o tom, jak v roce 1946 zabilo NKVD tatínka mé ženy, jednoho z nejslavnějších letců, jen proto, že odmítl podepsat spolupráci.
Co chystáte dalšího?
Druhý námět, který jsem si přinesl z kriminálu, pojednává o tom, jak v únoru 1945 Němci na hranicích mezi protektorátem a říší v Krkonoších sestřelili francouzského pilota ze slavné letky Normandie-Němen. Vyskočí ze stroje, je zraněný a najdou ho děti. Ty pochopí, že do toho nesmějí namočit rodiče, a ode vsi ke vsi si ho předávají jednak k doktorům a jednak, aby ho dostaly zpátky na frontu. To ovšem bylo 150 kilometrů, ale povedlo se.
Třetí věc, co chystáte, je prý velmi kuriózní.
Je to taková legrační věc. Kdysi dávno jsem napsal rozhlasovou hru na základě vtipu o prezidentu Novotném, který jede kolem Blaníku a vidí, jak proti němu jedou blaničtí rytíři. Vyskočí z auta, běží k nim a volá: "Soudruzi, okamžitě se vraťte, bude ještě hůř!" Na základě té hry jsme začali psát s Hynkem Bočanem film, na nějž jsme měli i smlouvu, jenže se mělo začít točit na podzim 1968, jenže přišla okupace a bylo po všem.
Jaký to bude žánr?
Bude to třídílná crazy komedie. Největší legrace je, že jsme si kvůli tomu museli koupit slovník staročeštiny a pořád se s Bočanem smějeme, protože těm slovům vůbec nerozumíme.
Staročesky mají ve filmu mluvit ti blaničtí rytíři?
Ano. Zároveň ale víme, že z těch staročeských slov musíme udělat slova, kterým by divák rozuměl.
Jak jste s tím scénářem daleko?
První díl máme napsaný, teď budeme psát ten druhý díl. Už si to zajistila brněnská televize.
Jak to všechno zvládáte ve svých 85 letech?
Já jsem byl vždycky velmi činorodý člověk, tak prostě pořád pracuju. Navíc mně pomohla ta moje nemoc, když nesmím vycházet, tak sedím doma a píšu, to je bezvadný!
Na závěr bych se chtěla zeptat, zda vám ta naše dnešní země přijde zdivočelá a případně v jakém smyslu?
Mě potkávají lidé a říkají mi: "Teď bys měl natočit Zdivočelou zemi!"
A co jim na to říkáte?
Já každému říkám, že kdyby tohle byla Zdivočelá země, tak je to ještě jednoduché.
